5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Je dobrý vkus se mu můžeme vrozený, nebo naučit?

Je dobrý vkus se mu můžeme vrozený, nebo naučit?

Autor: Daniela Kramulová | Datum: 2.12.2009 | Vydání: 12/2009

Dokážete v galerii plné obrazů a soch určit ty, které mají vyšší uměleckou hodnotu než jiné? A které z nich se vám opravdu líbí? Vkus sice můžeme tříbit vlastními zkušenostmi s uměním, psycholog Pavel Machotka ale poukazuje na těsnou souvislost s hlubší charakteristikou osobnosti.

Kdo má vkus, pozná, co je krásné. Tohle všeobecně přijímané tvrzení zní velmi logicky, ale tak jednoduché to není, tvrdí psycholog Pavel Machotka, který v době svého působení na University of California v Santa Cruz publikoval výsledky vlastní výzkumné studie o estetických soudech. Krása představuje univerzální kategorii spojenou v první řadě s výtvory přírody a četné pokusy ukazují, že v tomto smyslu ji lidé vnímají shodně – bez ohledu na kulturní či etnické rozdíly, na vzdělání či uměleckou zkušenost. Dnešní představy o proporcích krásného lidského těla se příliš neliší od těch, které uznávali ve starém Egyptě či v antickém Řecku. Stejnou dívčí tvář označí za krásnou Čech, Američan i Japonec. Vnímání přirozené krásy je v nás hluboce zakódované evolučním vývojem.

Vkus, to je jiná. „Kategorie vkusu, nevkusu a kýče se týká našich výtvorů. Ať už jde o uměleckou tvorbu, nábytek, oblečení nebo třeba lidské chování,“ upozorňuje Pavel Machotka. Můžeme se oblékat s nedostatkem vkusu, nevkusně žertovat, mračna před bouří bychom však jako nevkusné nikdy neoznačili.

V míře vkusu se jedinci od sebe značně liší. Co ovlivňuje naše vnímání estetických objektů a vytváření estetických soudů, to je otázka, kterou se začali psychologové zabývat ve druhé polovině minulého století.

Prozrazuje individuální míra vkusu něco o osobnosti samotné? Existují psychologické charakteristiky, jež jsou společné lidem, kteří vkus mají, a těm, co ho nemají? Nakolik se můžeme v této oblasti zlepšovat? A když volíme lepší z uměleckých děl, rozhoduje v nás spíše rozum nebo cit? Právě těmto tématům věnoval profesor Machotka své výzkumy. Metodologickým základem se stal již klasický test amerického psychologa Irvina Childa (1965), který určuje, zda jedinec dokáže rozlišit dobré od špatného, resp. lepší umělecké dílo od horšího.

Kdo pozná lepší umělecké dílo

Child vytvořil nejprve obrovskou testovací baterii 3000 párů fotografií uměleckých děl (zejména obrazů a soch). Testované osoby (14 expertů z řad uměleckých kritiků a umělců) viděly každou dvojici 20 vteřin a poté musely okamžitě rozhodnout, jestli umělecky hodnotnější je ukázka vlevo či vpravo. Z tisícovky dvojic, na nichž se testovaní shodli, pak vytvořil standardní test estetického hodnocení, který se v různých obměnách užívá dodnes (viz ukázky na straně 36-37). „V rámci testu můžete vytvářet různé podkategorie. V některých dvojicích je primárním kritériem příběh – jedno dílo z dvojice je více popisné, druhé abstraktnější, jinde jde o formální prvky, v dalších lze pracovat s mírou sentimentu anebo třeba s uměleckou výzvou,“ vysvětluje Pavel Machotka. Čím větší shody s hodnocením expertů dosáhnete, tím lepší vkus máte – což je sice při vysokém skóru milé zjištění, nicméně práce psychologa v tomto momentu teprve začíná.

Je zřejmé, že umělecké soudy se tříbí zkušeností – například afričtí umělci a architekti skórovali v testu lépe než Afričané, kteří s uměním žádnou zkušenost neměli – a lépe než američtí univerzitní studenti bez zájmu o umění. Optimální pro formování vkusu je, pokud se člověk s uměleckými díly nebo s prvními pokusy o vlastní tvorbu setká už v dětství. Ale ještě pořád to není všechno…

Skupinu 106 dobrovolníků z řad studentů nechal psycholog Machotka hodnotit promítané dvojice uměleckých děl nejprve zcela spontánně, podruhé dostali jasné zadání vybrat to lepší z nich. „V prvním případě šlo o osobní preferenci, v níž zpravidla hraje větší roli emocionalita, ve druhém případě probandi vybírali to, co si mysleli, že je lepší, resp. co se domnívali, že je za lepší považováno. Jejich volbu tedy více ovlivnil racionální úsudek,“ líčí psycholog. Ukázalo se, že z odpovědí na obě části testu se mohly vybrat čtyři skupiny dobrovolníků, jejichž schopnosti se od sebe co nejvíc lišily. První odpovídala oběma způsoby stejně dobře. Druhá skupina v obou případech volila špatné možnosti. Ve třetí skupině byly výrazně lepší spontánní soudy než intelektuální a čtvrtá skupina naopak skórovala dobře v intelektuální volbě, zatímco spontánní výběr byl slabší.

V další části výzkumu se Pavel Machotka soustředil na psychoanalyticky zaměřená interview, při nichž s každým probandem hovořil například o jeho dětství, rodině, o vztahu k rodičům, o jeho současných vztazích a sexualitě, o víře, o osobních úspěších, zdraví, o strachu, expresivitě, spontaneitě, agresi, o roli umění v jeho životě dříve i nyní. A dospěl k zajímavým závěrům.

Estét, náročný nebo neumělecký typ?

Spontánní umělecké soudy založené na osobních preferencích nazývá Pavel Machotka „vřelými“, neosobní, intelektuální soudy pak „chladnými“. Podle toho, nakolik se svým uměleckým úsudkem uspějete v testu, můžete patřit do skupiny estétů ( jsou dobří v neosobních soudech a spontánně preferují díla s vyšší uměleckou hodnotou) nebo naopak do skupiny neumělecky zaměřených osob. Anebo můžete být ve skupině náročných, případně emocionálních osob (viz tabulka).

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 12/2009

nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace