5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Jídlo jako vášeň

Jídlo jako vášeň

Autor: Daniela Kramulová | Datum: 5.12.2007 | Vydání: 12/2007

Jídlo nepředstavuje jen uspokojení jedné ze základních potřeb. Má úzký, často poměrně komplikovaný, vztah k naší psychice.

Jíme, co máme právě po ruce. Jen utišit hlad a moc se nezdržovat. Jíme, abychom žili.

Do výběru a přípravy pokrmů ale dokážeme zapojit až netušené kreativní schopnosti, získání žádoucích ingrediencí neváháme věnovat čas a energii. Bez chutí, barev a vůní jídla by náš život ztratil smysl. Žijeme, když jíme (když nakupujeme, vaříme, pečeme, servírujeme).

Anebo místo brambor, kuřecího steaku a tatarky vidíme na talíři v první řadě sacharidy, bílkoviny a tuky?

Jak vlastně vypadá zdravý vztah k jídlu? ptám se psychiatričky Hany Papežové, odbornice v oblasti poruch příjmu potravy. „To už dnes snad nikdo ani neví,“ říká s úsměvem. Určitě ho mají kojenci po narození, ale během života se zdravý vztah k jídlu mnohdy podivně modifikuje, pokřivuje a ztrácí.

Zdá se, že čím méně problémů máme s uspokojením vlastní fyziologické potřeby, čím je jídlo dostupnější, tím častěji slouží jako prostředek k náhražkovému uspokojování jiných potřeb. Brečí, asi má hlad, napadne nejednu mámu, když si několikaměsíční kojenec přestane sám v postýlce spokojeně hrát. Zajídáme nervozitu, stres, zklamání v lásce. Řekne-li se úctyhodný člověk, v mysli naskočí představa osoby s blahobytným bříškem.

„Jestli si nevezmete, opravdu se urazím.“ „Dřív sis vždycky přidával a najednou ti ode mě nechutná?“ Prostřednictvím jídla můžeme citově vydírat i trestat. I sami sebe, jak dokládají příklady zoufalých „dietářů“, kteří se topí ve výčitkách svědomí za každé sousto snědené navíc.

Zdravý vztah k jídlu představuje pověstnou zlatou střední cestu mezi opomíjením nebo dokonce potlačováním přirozené potřeby jíst a povýšením aktivit spojených s konzumací potravy na alfu a omegu celého života. Vychutnat si jídlo, vnímat jeho přípravu jako součást lásky a péče o druhé, mít oblíbené lahůdky a klidně si kvůli nim odříci jiný pokrm, dokázat bez problémů jíst ve společnosti, i to zahrnuje podle Hany Papežové normální postoj ke stravování. Uchová si ho ten, kdo neztratí kontakt s řečí vlastního těla, dokáže vnímat pocity hladu i nasycení a přiměřeně na ně reagovat, kdo neřeší jídlem své emoční problémy. Někdy jí méně, jindy více bez permanentních výčitek svědomí.

Našemu světu vládnou na jedné straně obchody s přebohatou nabídkou, všudypřítomné stánky s občerstvením, reklama na báječné království chutí – dietologové dokonce ve vztahu k obezitě hovoří o „toxické“ kontaminaci prostředí. Z opačné strany jsme bombardováni nabídkou jedinečných, osvědčených, nejúčinnějších diet a doporučeními pro zdravé stravování. Jídelní problematika dostává v naší mysli větší prostor, než by jí příslušelo. Nadměrně ji řeší tlustí, hubení, i ti, co mají postavu „akorát“.

„Do naší poradny pro snižování hmotnosti přišla velmi atraktivní žena mezi pětatřiceti a čtyřiceti,“ vypráví psycholožka Ivona Pondělíčková. „Trápilo ji, že je tlustá a nedaří se jí zhubnout. Bojí se, že přestává být pro manžela žádoucí. Nechce, aby ji viděl nahou, tak prý i při milování má na sobě noční košili a vyžaduje zhasnuté světlo. Co má doma za tyrana, kam až tu krásnou ženskou dostal, napadlo mě. Tak jsem ho do poradny pozvala taky.“ Manžel opravdu přišel, působil sympaticky a slíbil, že pro svou ženu udělá, co bude třeba, aby se ze svých problémů dostala. Pak od ní ale odejde, dodal. „Je krásná, ale žít se s ní nedá. Pořád řeší, co smí a nesmí sníst. Pohoda se z našeho vztahu vytratila už dávno.“ Přiznal, že má přítelkyni. „Mám ji moc rád, je s ní legrace a skvěle vaří. U ní mám opravdový domov,“ řekl a ukázal psycholožce fotografii „tuctově“ vyhlížející ženy s dvacetikilovou nadváhou.

Jak gastronauti poznávají svět

„Jedním ze zvyků, které se nám líbily, byla ochota Francouzů podporovat dobrou kuchyni bez ohledu na to, jak daleko od nich je. Kvalita jídla je důležitější než pohodlí a bez námitek pojedou hodinu i déle, aby se dobře najedli, po cestě se jim budou sbíhat sliny,“ píše Angličan Peter Mayle v úsměvné knížce Rok v Provenci.

I když cíle dovolené většinou nevybíráme proto, abychom si dali pravé šampaňské, originální mozzarelu z buvolího mléka nebo tzatziki s nefalšovaným řeckým jogurtem, ochutnávka místních specialit tvoří nezanedbatelnou součást našich zážitků z cest. Nad fotografiemi se nám vybavují vzpomínky, v nichž je racionální složka pevně spojená s emocionální i smyslovou – vybavují se nám jména míst a sled událostí, vzrušení, obdiv i znechucení, vůně jídla, pach tržiště…

U zájezdu na ryby do Skandinávie ovšem už může gastronomická složka celé akce hrát velmi podstatnou roli. „Čerstvý, právě ulovený losos na grilu, to je lahůdka, kterou v Česku nikdy neuděláte,“ říká Vladimír, který se chystá na rybářskou dovolenou do Norska už pošesté. Zdá se, že gastroturistika se stává novým trendem cestování lidí z „bohatého severu“. Pavel Maurer, vydavatel vlastního průvodce po restaurantech, označuje takové cestovatele za gastronauty: „Jako astronaut cestuje vesmírem, gastronaut objevuje svět všemi smysly. Jídlo a pití vám o kultuře, temperamentu a charakteru obyvatel řekne mnohdy víc než návštěvy hradů a galerií, víc než zprávy CNN i dokumenty BBC.“

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 12/2007
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace