5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Jsem přesvědčen, že láska na celý život existuje

Jsem přesvědčen, že láska na celý život existuje

Autor: Eva Labusová | Datum: 1.10.2009 | Vydání: 10/2009

Risk a neustálé vzrušení mohou být v určité životní fázi příjemné a lákavé. Přesto většina lidí potřebuje stálost a bezpečí. Totéž platí i pro naše milostné vztahy. Člověk je schopen žít s jediným partnerem po celý život a být s ním šťastný – pokud ovšem nezapomene, že každý vztah potřebuje trvalý pohon, tvrdí psycholog Michael Chytrý.

Člověk je v současných médiích převážně prezentován jako založením promiskuitní živočišný druh. Nevěra je považována za pravděpodobnou součást dlouhodobých vztahů a manželství na celý život za ideál, který dnes komplikuje dosahovaná dlouhověkost. Jsou lidé věřící v lásku na celý život naivní snílci?

 Pro mne rozhodně ne. Já je vidím jako ty, kteří dostali v životě příležitost, nebo možná dar, zahlédnout a brát vážně určitou hodnotu. Tu hodnotu obvykle sami nějakým způsobem ochutnali, ověřili si její platnost, a tak se jí snaží držet. Neviďme za tím nic patetického – mám na mysli třeba i jen docela pragmatické poznání, že přijetí zodpovědnosti za druhého přináší i moje vlastní zisky. Ve chvíli, kdy se já starám o bezpečí, jistotu a pohodlí druhého člověka, zvyšuji šanci pro bumerangový efekt, tedy že se totéž zase vrátí ke mně a bude posíleno moje vlastní bezpečí, moje jistota, moje pohodlí.

Přibývá těch, kteří si pro své mnohovrstvé potřeby opatřují různé partnery a pak argumentují tím, že s každým dalším vztahem rozmnožují lásku a že snaha žít za každou cenu v monogamii může naopak zrcadlit majetnický postoj k druhému člověku…

Máte na mysli všechna ta působivá zdůvodnění promiskuity, jimiž jsme obklopeni? Já si přesto dovolím tvrdit, že člověk, který vztahově těká, se nakonec se smyslem partnerského soužití úplně míjí. Obvykle totiž žije především v tělesné rovině a dovolím si tvrdit, že pro druhého tu de facto moc není. Kdyby tomu totiž opravdu bylo tak, že každý jsme zodpovědný jen sám za sebe, pak by člověk jako druh musel být uzpůsoben jinak, než je. Nemohli bychom být jeden na druhém tak závislí. Nemyslím teď ekonomicky, ale právě vztahově. Každý, kdo nemá jistotu stabilního a hlubokého vztahu, něco důležitého postrádá.

S jakými partnerskými či manželskými problémy za vámi klienti nejvíce chodí?

Nejčastěji za mnou přicházejí v situacích, kdy se jim hroutí jejich původní plány, představy nebo očekávání, jež si o vztahu vysnili. Ztrácejí své jistoty a sebevědomí. V jejich životě vznikají díry a oni nevědí, jak a čím je zaplňovat. A jsme znovu u toho – pokud zrovna nejsme výjimkou a nepatříme k lidem, kteří si oblíbí život v permanentním riziku a dobrodružství, pak pocit stálosti a bezpečí potřebujeme. Moji klienti zpravidla přicházejí, když je tato potřeba opouští nebo když ji dlouhodobě nemohou dosáhnout, přestože po ní touží.

Obvykle za mnou nejprve přichází ten citlivější z páru, který prostřednictvím terapie hledá možnost, jak získat to, na co má ve vztahu s nejbližším člověkem ze svého pohledu nárok. Jde zejména o nárok na schopnost toho druhého dostávat vzájemnou blízkost a rozvíjet ji. A jde i o docela praktické věci, jako že se mohu spolehnout, že platí domluvené rozdělení povinností, vzájemná pomoc v normálních i nouzových situacích. Neboli přichází na počátku nejčastěji ten z páru, který by partnera rád někam přiblížil a získal pro větší spolupráci, soudržnost a další své vztahové potřeby, ale sám neví, jak na to.

Přicházejí za vámi častěji ženy nebo muži?

Tohle se za posledních patnáct až dvacet let dramaticky změnilo. Dříve to byly hlavně ženy, dnes je to téměř vyrovnané. A to je obrovský posun. Řada mužů totiž nemá schopnost sdílet blízkost tak, jak si to ženy představují. Muži mívají problém se i jen vyznat a pohybovat v pojmech spojených se vztahy, pocity, prožitky. Ženy naopak pocity žijí, cítí se vedle mužů emočně podvyživeny a vnímají své deficity dramaticky. A přitom se může jednat o přirozené rozdílnosti mezi pohlavími. Mám na mysli menší schopnost mužů prožívat a vyjadřovat emoce, která je jak genderově, tak z hlediska tradic výchovy, jiná než u žen.

Největší dřina v partnerských vztazích spočívá ve vyrovnávání těchto rozdílností a v přibližování se. Ve snaze o naplňování vzájemných, ale často různých, potřeb. Takové vylaďování předpokládá zvládnutí spousty nových dovedností. Dokud žiji sám nebo v povrchních vztazích, tak tohle vůbec nepotřebuji rozehrávat ani řešit. Zato v dlouhodobém intenzivním vztahu jsem v permanentním nasazení, jehož nároky se sice s věkem mění, ale v nějaké podobě trvá stále. A to je ten nekončící proces, to stálé učení se, ta obrovská práce, od které mnoho lidí utíká. Nechtějí přijmout prostý fyzikální zákon, že fungující vztah potřebuje trvalý pohon.

Existují však i vztahy, které nemají perspektivu. Podle čeho je od vztahů, které budoucnost mají, odlišíte?

To musí rozlišit páry samy. Lidé ke mně přicházejí s různými zakázkami. Někdy mne prosí, ať jim pomohu naučit se dílčí dovednosti, například jak se dělit o povinnosti nebo jak překonávat rozpory. Jindy žádají právě i o to, abych jim pomohl dobře se rozejít. Nechávám páry, ať samy určí, co chtějí a potřebují.

*Pro páry je mnohem těžší spolu vydržet, když rozchod či rozvod je tak snadno dostupný. Odchází se i z dosud docela dobře fungujících manželství, pokud se jeden z manželů zamiluje jinde a začne mít pocit, že přišel čas následovat své vlastní štěstí… Jaký je váš názor na průzkumy sexuálního chování, které promiskuitu zdůvodňují vědecky? Jak pohlížíte na teorie některých vašich kolegů, že lidé by měli být již dopředu připraveni na průměrem spočítané dva až tři vztahy za život, a osvojovat si nejen strategie soužití, nýbrž i rozchodů?

Abych řekl pravdu, tohle já neberu tolik vážně. Mnozí starší lidé si vzpomenou, jakou kampaní byly například masírovány matky ve druhé polovině minulého století ohledně tématu kojení. Jak je mateřské mléko neefektivní, nepřínosné, nepraktické… Současné teorie o sexuálním chování mi připadají ze stejného soudku, tváří se podobně vědecky jako ty kojící, podle mne jsou to ale jen účelové výstupy, které mají různým skupinám zdůvodnit a usnadnit jejich způsob chování, něco zrelativizovat, zpoplatnit se době. Samozřejmě, že rozchody jsou nevyhnutelné, ale to zdaleka neplatí o všech, jichž jsme dneska svědky. Víte, já jsem praktik. A jsem bytostně přesvědčený o smysluplnosti, významu a prospěšnosti celoživotního soužití jednoho muže s jednou ženou. Stačí mi, když pozoruji svoje klienty. Vychází najevo, že kdesi hluboko v sobě každý z nich hluboký stabilní vztah hledá. A nejde o nějakou nábožensky vyhraněnou skupinu, vůbec ne, jde o názorově naprosto pestré jednotlivce nebo páry ze všech společenských vrstev, věkových skupin i světonázorů. Všechny spojuje, že hledají spokojenost, a nějak vytuší, že jednorázovky, tedy „budu s někým, ale nemám v plánu se nijak vázat ani moc dopředu plánovat“, k ničemu nevedou. Zamilovanost je osvěžující a nevšednost také, jenže nakonec lidé zjistí, že mnoho krátkých dílčích uspokojení stejně nenahradí práci na jedné dlouhodobé spokojenosti.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 10/2009
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace