5000
Kdo mi vypnul mozek? Audioteka.cz Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Nová Psychologie dnes

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Jsem ráda, že mám pořád mámu i tátu

Jsem ráda, že mám pořád mámu i tátu

Autor: Matyáš Zrno | Datum: 31.1.2017 | Vydání: 2/2017

Tereza Boučková je spisovatelkou, která se proslavila hlavně románem Rok kohouta. Syrově v něm odhaluje, s čím se potýkají rodiče dvou adoptovaných romských chlapců, jejichž výchova se přes veškerou snahu nedaří. Krádeže, drogy, útěky, exekuce… tak končil Terezin sen o dětech, které sama dlouho nemohla mít. K tomu se přidala Alzheimerova nemoc u matky. Péče o ni tvoří jednu z hlavních dějových linií posledního románu Terezy Boučkové Život je nádherný, kde se také vrací do dob disentu a řeší svůj nelehký vztah s otcem, slavným spisovatelem Pavlem Kohoutem.

Jsem ráda, že mám pořád mámu i tátu

Zrovna jste se vrátila od maminky. Jak jí je?

Mamince se daří v rámci možností dobře. Moc nemluví a je mnohem hodnější, než když jsem psala knížku. Je jakoby více smířená a pro mě je s ní lepší spolupráce. V knížce jsem ji popisovala v době, kdy to bylo těžké, protože se všemu bránila, což teď už nedělá. Je to smutné, ale na druhou stranu pořád ještě žije ve svém bytě, ve svém prostředí, pořád všude trefí. To je velký úspěch.

Museli jsme ale v bytě odstranit všechny elektrospotřebiče, aby nevyhořela, nebo naopak teď v zimě nakonec přišroubovat většinu oken, aby nezmrzla. Vypadá to sice nedůstojně, ale máme to vyřešené tak, že o teplé jídlo se stará sousedka. Maminka už stejně dávno zapomněla vařit.

Poradil vám někdo, nebo jste na to všechno museli přijít sami? Mě by třeba nenapadlo přišroubovat okna.

Na to vás samozřejmě nikdo nepřipraví, ta nemoc ze začátku probíhá hodně individuálně. Pak se to srovnává a ti nemocní prostě nejsou schopni základních činností, nad kterými normálně nepřemýšlíme. Třeba obléknout si svetr, když je mi zima. A neotvírat ani vnitřní okna, když venku mrzne. Nejdřív to mamince stále vysvětlujete a okna zavíráte, ale pak vás napadne použít šroubovák. V létě se to zase zruší…

Takže se vlastně o maminku staráte jako o malé dítě?

Ano, ale je to mnohem těžší a chce to mnohem víc psychologie, taktu a trpělivosti. Lidé s Alzheimerovou nemocí mají fáze, kdy jsou velmi urážliví a podléhají bludům a nechtějí spolupracovat, protože si myslí, že pořád všechno umí a že to taky dělají. Miminko vezmete a vykoupete. Ale se starou paní, s maminkou, je to nesmírně složitý proces s velmi nejistým výsledkem. Trápíte se těmihle obyčejnými věcmi a taky máte pocit, že je to velmi nespravedlivé. Že váš rodič, kterého jste si vážil a se kterým jste se o všem radil, už není váš partner. Ale stejně jsem ráda, že mámu mám. I tátu. Pořád si nedovedu představit, jaké to bude, až tu nebudou.

Vy jste vlastně pořád v takové pečovatelské roli. Děti, ať už adoptované, nebo váš vlastní syn, nyní matka. Někoho ta pečovatelská role naplňuje, ale nemáte někdy chuť si říct, že byste měla raději od všeho pokoj? Že už je to na jednoho člověka moc?

Všechny ženský o někoho pečují, asi to máme zakódovaný. Ale pozor, my se o naše kluky už moc nestaráme. Já velmi rozlišuji, kdy se mám starat a kdy ne. Naši adoptivní synové jsou mladí a zdraví a pořád ještě schopní se svým životem něco udělat. A rozhodně to nebudu já, kdo o ně bude pečovat. Všichni tři jsou dospělí. Sice jsme byli za nejstarším synem na návštěvě v kriminále, píšeme mu a podporujeme ho v odhodlání se sebou něco udělat, ale stejně vše záleží jen na něm. U mámy je to jinak. Ona je bezmocná.

V době, kterou popisujete v románu Život je nádherný, vás synové se svými přítelkyněmi i vaši maminku docela využívali. Chodili k ní přespávat, brali si od ní jídlo a peníze. Děje se to pořád?

Už ne, ono to ostatně z kriminálu moc nejde. A druhý syn žije na Moravě. Ti naši kluci vlastně nemysleli zle to, co dělali. Oni prostě měli v sobě silnou potřebu přežít a využít situace. Svým způsobem to děláme všichni, ale v mezích slušných norem. Mladší adoptivní syn se ale teď hezky stará o dvě ze svých tří dětí. Ta doba, kdy měli tendenci nás všechny využít a zneužít ke svým záměrům (a ten záměr byl žít pokud možno bez námahy, svobodně a pokud možno na cizí účet), už minula. Jejich vztah k nám se přece jen trochu změnil. Vzpomínají na nás a na své dětství v dobrém a stojí i o to, abychom se kontaktovali.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 2/2017 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Výroční konference Škola komunikace