5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Jsem to, co řídím

Jsem to, co řídím

Autor: Daniela Kramulová | Datum: 2.5.2014 | Vydání: 5/2014

Auto si oblékáme jako kabát. Když nám „padne“, je z nás sehraný tým. Jen těžko se pak dá odhadnout, jestli se ta fabia či BMW na silnici takhle chová proto, že ji řídí pan Novák, nebo jestli pan Novák řídí podle toho, zda sedí ve fabii, či v BMW.

Jsem to, co řídím

Zrovna jsem uklízela nákupní vozík do stojanu, když se za mnou ozvalo: „Jé, ahoj! Co tady děláš?“ Můj bývalý spolužák hned pokračoval: „Jak dlouho jsme se vlastně neviděli?“ Začali jsme počítat roky od posledního třídního srazu. „Bylo tenkrát hrozný horko a dcera se na zahradě učila k maturitě – tak to musí být šest let,“ povídám. „Já měl jsem v té době starou audinu, hned po srazu jsem ji dal do bazaru a koupil jsem novou v trojkový řadě. S tou jsem jezdil pět let a loni jsem pořídil tohle,“ ukázal hrdě na černou limuzínu za sebou. „Máš pravdu, fakt je to už šest let.“

„Ženy si vybavují události podle osob, které kolem sebe v té době měly, muži podle aut, která tenkrát řídili,“ tvrdí Gina Barrecaová, profesorka angličtiny z Univerzity v Connectitu. „Nechci snad říct, že by muži nebyli schopni hlubokých emocí, ale pokud si mají pamatovat rok nějaké významné životní události, mají ho spojený s autem, které v té době měli. Ptala jsem se například svého přítele Joa, jak dlouho bydlí v Madisonu. ‚Počkej, tou dobu jsem řídil VW autobus, je to 18 let‘, povídá. Nebo jsem se ptala kamaráda ze střední, jak dlouho už žije sám. Zamračil se, soustředil se na chronologickou správnost a pak řekl: ‚Fakt nevím. Začalo to jít do háje, když jsem měl mustanga, ale neodešla dřív, než jsem si koupil seville‘,“ líčí své zkušenosti Barracaová a moje setkání před nákupním centrem jí dává za pravdu.

Od zježených chlupů k Ferrari

Dnes se už nemusíme pídít po tom, co kdo čte, protože ono příslovečné „co je zač“ nám mnohem rychleji prozradí jeho auto. Už od svých počátků na přelomu 19. a 20. století dostal automobil do vínku schopnost stát se téměř ideálním statusovým objektem. A pokud v souvislosti se statusem uvažujeme častěji o mužích než o ženách, nabízejí se i jisté biologicky podmíněné souvislosti. I ve zvířecím světě jsou to také častěji samci, kteří ukazují svoji sílu, aby zastrašili protivníka či konkurenta. „Snaží se například opticky zvýšit dojem vlastní nebezpečnosti. Vidíme to třeba u primátů, když se řítí džunglí. Jednak se jim ježí chlupy na ramenou, což zdánlivě zvětšuje jejich obrys, vypadají mohutněji a nebezpečněji, a navíc v bojovém nadšení máchají klackem, až se hýbou haluze. Takzvané imponující chování vidíme téměř u všech živočišných druhů. I rybám se nadouvají žábry nejen proto, že jimi potřebují prohánět vodu, ale i proto, že zvětšují svůj obrys tváří v tvář konkurentovi,“ vysvětluje psychiatr Cyril Höschl a dodává, že ani člověk nebyl nikdy ve své historii ušetřen touhy předvádět se, dávat na odiv své kvality, sílu a moc. „Derivátem touhy imponovat jsou uniformy – už nedokážeme zježit chlupy na ramenou, tak si tam dáme alespoň nárameníky s třásněmi. Ostatně novodobé hvězdičky jsou rudimentem téhož. Čepice zvětšuje objem hlavy, takže u žádné uniformy nesmí chybět,“ dodává.

O kompetici a sociální status jde od nepaměti i v civilním životě. K potvrzení postavení na sociálním a mocenském žebříčku sloužily vnější znaky jako velikost a vybavení sídla včetně použitých materiálů, rozsah pozemků a polností, počet personálu, koní a kočárů – a odtud je samozřejmě už jen malý krok k tomu, aby znak společenského statusu převzali koně ukrytí pod různě designovanou kapotou. „Auto je totiž zřetelně spojeno s osobou, která ho vlastní, protože z něj zpravidla vystupuje nebo do něj nastupuje nebo se o ní ví, že ho má,“ říká Cyril Höschl. „Jako první v naší ulici si pořídil automobil pan soudní rada. Každou neděli odpoledne předjel před jejich dům šofér, pan rada s manželkou nastoupili – ona si s sebou nesla pletení. Zatáhli si záclonky a řidič je hodinu vozil po ulici tam a zase zpátky,“ vzpomínala na počátky automobilismu na moravském maloměstě ve 30. letech minulého století moje babička.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 5/2014 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace