5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Jsme jedné krve, planeta a já…

Jsme jedné krve, planeta a já…

Autor: Eva Hauserová | Datum: 3.3.2010 | Vydání: 3/2010

Řítí se svět do globální ekologické katastrofy? Vyčerpáváme nezodpovědně přírodní zdroje planety a znečišťujeme její prostředí tak, že příští generace budou mít problém přežít? A už zní odpovědi na tyto otázky jakkoli, jisté je, že většina lidí si s nimi nedělá příliš těžkou hlavu. Tím zajímavější jsou motivace jedinců, kteří ochraně přírody a životního prostředí zasvětili celý život.

Jsme jedné krve, planeta a já…

V posledních desetiletích se v našem povědomí uhnízdila představa, že život v naší civilizaci není právě nejzdravější, a tak se snažíme alespoň unikat ve volném čase do přírody nebo nakupovat nejrůznější „zdravé“ a „zaručeně přírodní“ produkty. Ulice velkoměst se před víkendem ucpávají auty rodin mířících za čistým prostředím a vzduch brázdí letadla s výletníky hledajícími neporušenou přírodu v exotických zemích. Tahle řešení jsou samozřejmě kapku nesystémová a ve svých důsledcích životní prostředí planety ještě zhoršují. Jen málokdo je ale schopen a ochoten proměnit svůj životní styl úplně od základu a žít environmentálně příznivěji. Málokdo se vzdá auta, výrazně omezí nákupy stále nových, v podstatě zbytečných věcí nebo se stane vegetariánem. Jedinci, kteří tento způsob života „mají v krvi“, se většinou angažují i v místní komunitě nebo v nějaké environmentální instituci.

Nejsme nadšenci a nežijeme skromně

Když jsem se pustila do zkoumání motivací takzvaných ekologistů, s překvapením jsem zjistila, že lidé, které pokládám za zapálené environmentalisty a kteří podle mých měřítek žijí skromně a odlišně od průměru, sami sebe nepovažují za žádné nadšence ani nechápou svůj životní styl jako výjimečný.

Hana Librová, profesorka environmentálních studií Masarykovy univerzity v Brně, která žije přímo uprostřed ekologistů, říká: „Žijeme v době, která je prosta iluzí a nadšení pro velké věci. O nějakých ekologických nadšencích, kteří by chtěli zachraňovat svět, se aspoň v České republice nedá hovořit. Z aktivistických nadšenců, kteří se poutali u bran Temelína, jsou dnes spíš dobří profesionálové. A lidé, kteří dávají přednost skromnému životu, svět také nechtějí zachraňovat. Prostě vidí půvab života v něčem jiném než v nakupování. Relativně nejvíc nadšení pozoruji u terénních ochránců přírody. Na tyto čističe studánek a potoků a vysazovače stromků se ovšem dívají informovaní environmentalisté shovívavě a trochu s despektem, protože vidí ekologické problémy jako složitější, podmíněné politickými, ekonomickými a jinými změnami.“

Také redaktor environmentálního časopisu Ekolist Martin Mach Ondřej říká: „Sám sebe bych za zapáleného ekologa neoznačil. Nálepka zapálený ekolog dělí lidi na my a oni. Tak to ale není, jde spíš o kontinuum mezi úplně nezasaženými a extrémem.

Mnoho lidí má nějaké ekologické snahy. Často se to totiž vyplatí ekonomicky, například nižší spotřeba auta, úspory energií při vytápění, jindy funguje to, že je něco zdravé, třeba biopotraviny, a pak prostě eko je dnes trendy.

U některých lidí samozřejmě nejde o módu, ale o promyšlené chování. U nich je podstatná schopnost reflexe problémů lokálních, regionálních, globálních; ekologických, sociálních, kulturních a následná sebereflexe. Tedy vyvození osobní odpovědnosti za to, co se děje.“

Právě na vegetariánství dokládá, jak jsou změny chování v praxi obtížné. Lidé většinou vědí, jak to vypadá ve zvířecích velkochovech, a nesouhlasí s tím. „Málokdo na to ale při nakupování masa a vajec chce myslet, protože by to vedlo do nepříjemné situace, kterou lze popsat jako kognitivní disonanci, tedy rozpor poznaného a konaného. Lidé jsou neuvěřitelně setrvační – když jste padesát let zvyklá jíst k obědu knedlo vepřo zelo a všichni v okolí jedí maso, pak máte strašný problém začít jíst bezmasé jídlo.“

„K tomu, aby se člověk pustil do snahy změnit něco i u ostatních, je nutná jistá dávka idealismu a vnitřní potřeba starat se o veřejné dobro,“ pokračuje Martin Mach Ondřej a optimisticky uzavírá: „A to mezi lidmi je. Nepromítá se to jenom do ekologie. U nás například proběhl benefiční koncert, kde se vybíralo na opravu varhan v místním kostelíčku. Někdo se prostě rozhodl, že bude dobré něco takového udělat, a celou tu věc zorganizoval.“

Takzvané dobro

Také brněnský environmentalista a zelený politik Mojmír Vlašín pokládá svůj životní styl za nejpřirozenější věc na světě. „Domnívám se,“ komentuje to, „že lidé mají snahu jednat tak, jak se má, dělat to, co je dobré nebo se za dobré pokládá. I zloději mají snahu přesvědčit aspoň sami sebe, že ukradli jen to, co jim stejně patřilo, zkrátka že udělali dobře. Málokdo vědomě dělá zlo, a pokud, tak se k tomu nepřizná. Některá takzvaná dobra pocházejí z minulosti – například ještě celkem nedávno bylo dobré spalovat odpad v kamnech. Na základě toho, co jsem vystudoval a poznal, se domnívám, že pečovat o přírodu je dobro, zatímco mít umytá okna nebo chodit vzorně a módně oblečen za dobro nepovažuju.“

Ve skutečnosti však panuje poměrně rozšířená představa, že ekologista = ekoterorista. Kde se bere?

Sociální psycholog a ekopsycholog Jan Krajhanzl je editorem českého portálu ekopsychologie www.vztahkprirode.cz, kde najdete i mnoho jeho vlastních článků a studií. Otázkami lidského chování a odpovědnosti vůči přírodě se zabývá systematicky. Snahy vykládat si environmentalismus jako terorismus vidí jako určitou strategii, jak ve veřejném prostoru delegitimizovat a dehonestovat nějaký proud. Tato strategie je motivovaná politickými a ekonomickými zájmy. „Minulý režim měl různé ztroskotance a samozvance, což připomíná dnešní reakce typu: Kdo jim dal právo mluvit? Jsou placení z Rakouska! – Vytvořil se obraz ekologa – jakéhosi obcházejícího strašidla, které chce všem všechno zakázat, všechno regulovat, je iracionální, chce nás vrátit do jeskyně. A tato představa vyvolává v lidech určité emoce, s něčím v nich rezonuje.“

Jan Krajhanzl konstatuje, že někdy až katastroficky vyznívající varování environmentalistů může na většinu lidí působit příliš depresivně a nepříjemně. „Když běžní lidé slyší varování, že dojde k nějaké katastrofě, k existenčnímu ohrožení, a když jsou na ně kladeny nároky, aby změnili své chování, často reagují tak, že se zablokují,“ upozorňuje. „Je pro ně těžké to přijmout a vyvolává to v nich strach, pocity vinya bezmoci, proto se u nich objeví klasické obranné mechanismy: popření, bagatelizace, obrany ega, racionalizace typu: prostředí se vždycky měnilo… nebo přesouvání environmentální odpovědnosti jinam ve stylu: já jsem příliš nepatrný, stejně nic nezměním, to může jedině vláda… Z toho plyne, že nahánět lidem strach a nenabídnout jim východisko je nejen eticky problematické, ale kontraproduktivní.“

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 4/2010
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace