5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Jsme zralí na dítě?

Jsme zralí na dítě?

Autor: Pavla Koucká | Datum: 1.10.2008 | Vydání: 10/2008

Plození dětí dnes není osud, ale vědomá volba. Můžeme je odkládat či mu zcela zabránit. A máme proto spoustu důvodů, od svobodné zábavy přes profesní seberealizaci až po hrozící globální katastrofy. Děti se přesto rodí dál, v současné době dokonce zažíváme „baby boom“. Kdy a proč se rozhodujeme k rodičovství?

Když jsem pracovala na Lince bezpečí, poměrně často jsem mluvila s nedospělými těhotnými dívkami. Některé z nich neměly dokončenou ani základní školu, přesto však o interrupci nechtěly ani slyšet. „Já sice vím, že nemám hotovou školu, naši mě vyrazej a Pepa je vůl, ale já to děťátko prostě strašně chci, vždyť je moje, roste mi v bříšku! Budu maminka a nějak to zvládnu.“ Zhruba tak ty dívky zněly a já pak cestou domů uvažovala: „Jak to, že ony si troufají, a já ne? Mám partnera, škol hned několik a rodiče by byli nadšení.“

Obdiv k odvaze těhotných školaček však poněkud bledne, vezmeme-li v úvahu to, co pravidelně vycházelo najevo při hlubším rozboru jejich situace: o mateřství měly tyto dívky zcela nerealistické představy, s trochou nadsázky lze říci, že si to představovaly „jako Hurvínek válku“. Naopak je možné, že psychologové mají rozhodování k rodičovství těžší než běžná populace o to, že toho o potřebách dítěte a úskalích výchovy více vědí. V teorii i praxi se setkávají s dětmi hyperaktivními, dětmi s poruchami učení i chování, dětmi všelijak postiženými. Četli o opozičním vzdoru, o Oidipově komplexu, o následcích výchovy přehnaně přísné či naopak příliš benevolentní. Vedle otázky „chci mít dítě?“ uvažují i o tom, jaké jsou jejich rodičovské schopnosti a jak by se zachovali, kdyby i jejich dítě mělo například poruchu pozornosti. Uvědomují si, co vše může optimální vývoj jejich dítěte ohrozit, i to, že sami nejsou dokonalí.

Lavina porodů

V našem okolí to začalo asi před pěti lety, něco se zásadním způsobem měnilo. Nejdřív jedni, pak druzí a třetí kamarádi radostně ohlašovali, že čekají potomka. Nastala doslova lavina porodů. Hrdí, nezávislí a někdy až lehkovážní mladí lidé se měnili v zodpovědné maminky a pyšné tatínky. Změnily se jejich preference i zájmy, v žebříčku hodnot rapidně přeskákaly příčky. Mnoha z nich jsem se ptala, jak k tomu došlo. Proč po letech odkládání přišlo tak významné rozhodnutí? Proč se najednou rozhodli změnit styl života, jenž jim, jak se zdálo, plně vyhovoval?

Rozhodnutí „zplodit dítě“ přichází v zásadě dvěma způsoby. První skupině lidí je tak nějak „odjakživa“ jasné, že děti mít chtějí, otázkou, kterou řeší, je pouze kdy. „My jsme nikdy nepochybovali, že děti chceme. Už když jsem se s manželem seznamovala, shodli jsme se na třech,“ říká pětatřicetiletá Sylva. A jak je to s načasováním? Zde jsou obvyklé odpovědi: „Jenom jsme chtěli dodělat školu.“ „Jakmile jsme koupili byt, nastal čas na dítě.“ „Když jsme se do sebe zamilovali a pocítili, že chceme žít spolu, dohodli jsme se, že se dva roky budeme poznávat, podnikneme cestu svých snů a pak se vezmeme a začneme se snažit o dítě.“

Druhá skupina lidí nad touto otázkou příliš nepřemýšlela či v ní neměla jasno a rozhodnutí o dítěti přišlo spontánně, najednou, tak nějak samo od sebe. „To nebyla vědomá volba,“ svěřuje se pětatřicetiletý Michal, dnes otec tří dětí. „Najednou jsme prostě přestali přerušovat, ani nevím, jestli k tomu dala popud žena, nebo já. Na důsledky jsme nemysleli, alespoň ne vědomě. A asi po roce jsme zjistili, že rodičovství je krásný,“ směje se. „Další děti už jsme plánovali.“ Zuzana zase vypráví: „Nikdy jsem po dětech netoužila, ani jsem na ně nemyslela. Prostě jsem žila ve víru událostí: škola, práce, kamarádi… Pak jsem ale poznala Milana a najednou mi bylo jasné, že s ním chci mít děti.“

Specifická podskupina pak přijde k dětem skutečně neplánovaně, což ovšem nutně neznamená, že nechtěně. „My bychom se vědomě asi nikdy nerozhoupali. Až jsem se (na Andě) u doktora dozvěděla, že mám nedovyvinutou dělohu, nízkou hladinu hormonů a kdoví co ještě, prostě, že snad ani nejsem ženská!“ směje se Petra, dnes matka dvou děvčat. „Dali mi na to nějaké prášky a já doma řekla muži:,Hele kašleme na antikoncepci, to by asi musel být, zázrak, abych já otěhotněla.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 10/2008
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace