5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Jsou jiní - co s nimi?

Jsou jiní - co s nimi?

Autor: Pavla Koucká | Datum: 17.1.2007 | Vydání: 1/2007

Postavičky cizinců fotící si v noční Praze „Hradčana“ s bleskem nám připadají úsměvné; hovořit s nimi může být poučné a vzato kolem a kolem do naší země přivážejí spoustu peněz. Avšak lidé odlišných kultur k nám přicházejí z jiných důvodů, než jsou krásy Prahy...

Otevřené hranice nám po revoluci umožnily cestovat, poznávat cizinu a přátelit se se zajímavými lidmi. Užíváme si možnosti studijních stáží i práce v zahraničí. Na několik milionů turistů ročně jsme si zvykli poměrně snadno. Horší je to s těmi, kteří k nám přicházejí z jiných důvodů – a obvykle i jiných zemí. Záminky bývají všeliké, v pozadí stojícím důvodem je zpravidla vyšší životní úroveň u nás.

Situaci migrace a střetávání příslušníků různých národů bychom mohli lehce banalizovat poukazem na to, že se vlastně nejedná o nic nového. A skutečně: odborné odhady vyčíslují, že přibližně 2 % světové populace jsou neustále v pohybu, tedy migrují odněkud někam nebo jsou na útěku. Avšak vyjádřeno v absolutních číslech – vzhledem k přelidněnosti světa – nabývá současná migrace skutečně nevídaných rozměrů... Podle Dušana Drbohlava, který o mezinárodní migraci přednáší na Přírodovědecké fakultě UK, je dnešní migrace výjimečná též v důsledku globalizace. Ta totiž dává lidem možnost migrovat přes hranice států, doslova po celé planetě – a lidé toho pochopitelně využívají. Přispívá k tomu levná letecká doprava a informační revoluce. Lidé nyní díky médiím vědí, co se kde děje, jak se tam žije a jak to tam vypadá. „Podstatnou roli hraje též zvětšování rozdílů v životní úrovni mezi rozvinutým a rozvojovým světem a časté vyhrocené konflikty na bázi etnických a náboženských střetů či jedincovy vzpoury proti útlaku a nesvobodám,“ analyzuje Drbohlav. „K výjimečnosti situace přispěl i pád komunismu, kdy se celý post-sovětský evropský blok uvolnil, takže se může zapojit, a také se zapojuje, do mezinárodních migračních procesů.“ Evropa, historicky emigrační region (v rozmezí let 1821 a 1924 se do zámoří vystěhovalo 55 milionů Evropanů), se od poloviny 20. století postupně stává významnou imigrační oblastí. Tento jev započal u západoevropských zemí a přes jihoevropské se dnes posunul až ke středoevropským a některým východoevropským zemím.

Obyvatelstvo České republiky je – přestože žijeme ve střední Evropě, kde se v průběhu dějin střídalo a mísilo množství národů – dnes až neuvěřitelně národnostně a rasově homogenní. Příčiny odkrývá pohled do nedávné minulosti: holokaust, odsun Němců ze Sudet, 40 let izolace země za reálného socialismu a rozpad Československa na dva státy. V důsledku všech těchto změn jsme se stali národnostně homogenním stá­tem, zatímco na Slovensku se podíl minorit, tedy zejména Maďarů ke Slovákům, výrazně zvýšil. „Každý desátý obyvatel Slovenska je nyní Maďar. U nás se zase relativně zvýšil počet Romů k celkovému počtu obyvatel. Přesto ale minority tvoří pouze 4 % obyvatelstva,“ píše Jiřina Šiklová ve sborníku Výchova k toleranci a proti rasismu. Situace se však mění. Spolu s ekonomikou našeho státu roste i jeho imigrační přitažlivost.

Ze všech národnostních menšin v nás tradičně nejsilnější emoce vyvolávali Romové. Fenomény typu „Matiční ulice“ či snaha Romů o emigraci do Velké Británie následovaná odsouzením ČR ze strany států EU nemohly zůstat bez odezvy. Tyto emoce však u většiny lidí chladnou, respektive obracejí se jinam. Ve světle mediální „slávy“ teroristických útoků se začínáme obávat spíše nových příchozích.

Paní, vy jste pěkná, tlustá!

Problém nastává zejména tehdy, je-li migrantů příliš mnoho a přistěhují se v krátké době. „Vysoká koncentrace kulturně velmi odlišných skupin imigrantů v určitých částech regionů není dobrá, neboť pak snadno dochází k jejich ghettotizaci (jsou segregováni, ale i se sami separují). Početné marginalizované enklávy málo vzdělaných, socioekonomicky velmi slabých imigrantů si zde žijí vlastním životem, vlastní kulturou, hovoří vlastním jazykem. Jsou frustrovaní a styk s majoritou je často omezen na protizákonné aktivity. Tato rezignace, izolace, přezírání a spoléhaní se na sociální sítě vyvolává u majority negativní postoje,“ říká Dušan Drbohlav.

Na jedné straně zde stojí neochota samotných příslušníků minority. Přistěhovalci žijí uvnitř hostitelské země ve vlastních komunitách, vzájemně posilují své přesvědčení o nadřazenosti vlastní kultury, morálky, hodnot; nemají chuť se učit jazyk, dozvědět se něco o historii státu, v němž žijí...

Na druhé straně stojí xenofobní postoje majority, neochota imigranty zaměstnávat a mnohdy i nepřátelská legislativa. Věra Roubalová Kostlánová, která se imigrantům věnuje psychoterapeuticky, k tomu říká: „Od loňska je školka, obědy ve škole, družina i kroužky pro děti příchozích mnohem dražší, než pro české děti. Příchozí si to většinou nemohou finančně dovolit, a tak se děti nenaučí dobře česky, neintegrují se a maminky nemohou jít pracovat – ale hlavně vnímají tu nerovnost a nespravedlnost. Jejich přijetí je dáno přijetím naším.“

Častým pramenem přezíravého postoje je naše neinformovanost: neznáme kulturu imigrantů, a tak v nás kontakt s nimi vyvolává rozpaky; nevíme, jak se k nim chovat, a tak se jim raději vyhneme...

Při setkání s příslušníky jiné kultury lehce dochází k úsměvným situacím. Ačkoli se minimálně ve větších městech denně setkáváme s Vietnamci, málokdo třeba ví, že přivolávací gesto Vietnamců nevypadá jako naše: tedy ukazováčkem nahoru a k sobě. Vietnamec naopak otočí dlaň směrem dolů a začne pokyvovat rukou v zápěstí, takže to vyznívá, jako že vás odhání. Podobně jiné jsou zvyky týkající se stolování. Pokud Vietnamce pozvete na jídlo, nepohoršujte se nad jejich mlaskáním a říháním. Nejde u nich o výraz neslušnosti, ale o pochvalu hostiteli. Slušné je též zašpinit ubrus (Kocourek, 2001).

K horším nedorozuměním může dojít třeba v okamžiku, kdy Vietnamec neví „kudy kam“, třeba když přesně nerozumí, co se po něm chce. Podle vietnamistky Petry Müllerové se totiž v takovém okamžiku začne usmívat, případně nahlas smát. Konflikt je na dosah ruky, neboť našinec to může interpretovat jako výsměch. Podobně může zapůsobit i kompliment „Paní, vy jste pěkná, tlustá!“ který si jen málokterá Češka vyloží správně – tedy jako „vypadáte blahobytně, jistě se vám vede dobře“. Leckdy se stane, že dotyčný Evropan začne na Vietnamce křičet, čímž před ním „ztratí tvář“. (Šišková a kol., 1998).

Mohlo by se zdát, že naše neznalost a neporozumění pramení z krátké doby, po niž u nás tito tolik odlišní Asiaté pobývají (přibližně od konce 50. let). Ale jak je to s Romy, kteří do našich končin přišli již před mnoha stoletími? Zeptejme se sami sebe: Rozumíme si s nimi líp?

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 1/2007
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace