5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Kdo a proč (ne)fandí komunistům

Kdo a proč (ne)fandí komunistům

Autor: Pavla Le Roch | Datum: 28.12.2005 | Vydání: 1/2006

"Jak to, že komunismus nezanikl?" ptají se středoškoláci v listopadovém programu nadace Člověk v tísni, ve kterém se dovídají o zločinech komunismu. Podíváme- -li se na preference, které dnes z KSČM činí třetí nejsilnější stranu, zní tato otázka ještě naléhavěji.

"Když všichni všechněm všechno dáme, tak všichni všechno budem' mít dohromady." Tak se zpívá v budovatelské písni v závěru slavného českého dvojfilmu Pekařův císař a Císařův pekař. I když od jeho natočení uběhla spousta let a zkušenost ukázala neschopnost komunistického režimu udržet se při životě, ideje, které tato ideologie nese, a jejich podpora nejsou zdaleka otázkou minulosti. Komunisty by dnes volilo přes 15 % českých voličů a jejich preference v posledních měsících rostou.

Podle psychologa Milana Nakonečného se přitom prokomunisticky nerozhodují jen komunisté. "Mezi těmi, kdo by volili komunisty, jsou i nekomunisté, kteří prostě vyjadřují zklamání z polistopadového vývoje," míní Nakonečný. "Prokomunistický postoj je tak spíš protestní gesto, a ne politické přesvědčení." Pravověrných komunistů je však podle Nakonečného i tak dost, a to patrně proto, že polistopadový vývoj sice přinesl občanské svobody a dostatek zboží, ale i nezaměstnanost, sociální nejistotu a jiné nedostatky "vyplývající z nepodařené politicko-ekonomické transformace". Otázka je, kdo tyto otázky řeší příklonem doleva, kde se rodí komunistické preference?

Homo sovieticus

S osobitým pohledem na komunistickou osobnost přišel polský profesor filozofie a katolický kněz Józef Tischner. Homo sovieticus, jak svůj koncept nazval, "nezná rozdíl mezi vlastními zájmy a obecným dobrem. Je schopen zapálit katedrálu, aby si připravil míchaná vejce."

První zásada, kterou se homo sovieticus řídí, se dotýká majetku a vlastnictví, které by mělo být v co největší míře společné. Přemíra soukromého vlastnictví svědčí o nečestnosti a chamtivosti. Je to ale skutečně tak? Ruku v ruce s vlastnictvím jde totiž i otázka odpovědnosti za spravovaný majetek. V komunismu je majetek společný, a tudíž i odpovědnost by měla být společná. V praxi se však ukázalo, že tento model nefunguje především proto, že kolektivní odpovědnost není právně ani lidsky vymahatelná. Druhou zásadou je rovnostářství - tedy všem stejně bez ohledu na to, čím kdo přispěje ke společnému jmění. Je v něm obsažena komunistická představa spravedlnosti.

Představme si rodinu se třemi dětmi, ve které je nejstarší syn nadaný a úspěšný, prostřední dcera průměrně nadaná, ale více či méně pomáhá v domácnosti a nejmladší benjamínek se narodil s postižením. Je pochopitelné, že se rodiče společnými silami snaží rodinu po všech stránkách zajistit. V rodině každý dělá, co může, a všichni dostanou večer stejně najíst, teplou postel, oblečení, pohlazení. Touha po velké šťastné rodině, která spravedlivě rozděluje všem bez ohledu na to, co pro svou rodinu dělají, je jednou ze základních představ socialistického státu.

V parafrázi pojetí totalitní společnosti psychoanalytičky Olgy Marlinové (2005) se tu projevuje především regresivní dynamika vycházející z primární skupiny, tedy rodiny. "Rovnostářství ve skupině je protipólem idealizace vůdce, který se stává symbolickým otcem všech." (Marlinová, 2005) Takto vytvořená skupina se stává masou oddanou vůdci (ideologii). Homo sovieticus je člověk "bez vlastní odpovědnosti, iniciativy a tvořivosti, člověk konformní a uniformní", shrnuje psycholog a katolický kněz Tomáš Halík (2000).

Na těchto předpokladech je postaveno i sociální inženýrství - dělnická třída, resp. její avantgarda strana ví nejlépe, jak naložit se společenským produktem tak, aby se všem co nejdříve vedlo co nejlépe. Společný majetek je potřeba k urychlení dosažení rozvoje společnosti, jehož cílem je naplňování stále rostoucích potřeb obyvatel, čili výhledově lidé nebudou odměňováni podle svých zásluh a schopností, ale podle svých potřeb.

Ať už je to vůdce, strana, stát, nebo dělnická třída, počítá naplnění komunismu se ztrátou individuality a odevzdáním osobní odpovědnosti vyšší moci.

Zločinci, nebo spravedliví?

Z psychologického hlediska se podle Nakonečného komunistický postoj opírá především o identifikaci s ideologií komunismu a principy komunistické praxe. "Komunistické přesvědčení vychází z ideje nutnosti revoluční změny kapitalistické společnosti, z doktríny historického poslání vykořisťované třídy vedené k dovršení třídního boje. Přirozenou složkou komunistického politického postoje je tedy ,třídní nenávist' k nepřátelům, kterými jsou všichni oponenti komunismu podle hesla ,kdo nejde s námi, jde proti nám'."

Na boj jako základní představu fungování totalitní společnosti, která vyvolává potřebu nepřítele umožňující projekci všeho zla a špatnosti, upozorňuje Marlinová jako na jeden ze "základních předpokladů" (podle W. Biona jasně vyjádřené emoční stavy skupin odvozené z iracionálních, nevědomých aspektů osobnosti) fungování totalitní společnosti. Takto komunisté promítají všechno zlo a špatnost do kapitalismu a imperialismu. I když se dnes již tyto pojmy používají s rezervou a hovoří se spíš o tržním hospodářství, pro komunisticky smýšlející jedince jsou i nadále tou hlavní hrozbou dosažení sociální spravedlnosti a rovnosti.

Komunistická představa sociální spravedlnosti má však další stinnou stránku. A jsou lidé, kteří tuto stinnou stránku komunistické spravedlnosti považují přímo za zločineckou. Podle říjnového průzkumu agentury STEM komunistickou stranu za zločineckou organizaci dnes považuje necelá polovina občanů.

I když samotné přerozdělování nemusí být zločin, zločinný je způsob získávání majetku k přerozdělování cestou násilného vyvlastňování po demokratickém převzetí moci, které pochopitelně následně vede k násilnému udržení se u moci. To je historie. I dnes se však z tábora komunistů ozývají hlasy po "milionářské dani" v podobě výrazně progresivních daní pro bohaté. V. I. Lenin, jehož odkazu se ani dnešní komunisté nebrání, se proslavil tezí: "Pravda je to, co slouží straně." Takový přístup pochopitelně rozmazává hranice smysluplnosti násilí a samotného zločinu.

Pokud to spojíme s Tischnerem, je zásadní etický problém v ambivalenci vztahu jedince a celku: Jedinec je schopen mimořádných obětí pro celek, zároveň se ale také nechá snadněji zmanipulovat k násilí proti jinému jednotlivci, protože "je to dobré pro celek". Podle Jaromíra Štětiny, senátora, novináře a iniciátora akce Zrušme komunisty, "ideologie sama nemůže být zločineckou, pokud se neprosazuje v praxi. Potom je zločinecká ona praxe. Komunismus byl zločineckou praxí, protože používal násilí pro řešení sociálních problémů".

Problematické je dnes především to, že komunisté i nadále počítají s prosazováním násilného vyvlastnění výrobních prostředků a změny režimu, jak má KSČM zakódováno ve svém programu vytvořeném na VI. sjezdu v roce 2004. "Tím, že KSČM veřejně vyzývá k trestnému činu podle § 260 platného trestního zákona, který hovoří, že je trestná propagace hnutí hlásající třídní zášť, porušuje zákon. A ten, kdo porušuje zákon, je zločinec," míní J. Štětina.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č.1


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace