5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Kdy pomoc začíná svazovat?

Kdy pomoc začíná svazovat?

Autor: Petr Pöthe | Datum: 30.11.2011 | Vydání: 12/2011

Máme-li před sebou klienta zdrceného například tragickou smrtí blízké osoby, snažíme se mu pomoci jeho ztrátu unést. Jenže v jeho životě se začínají objevovat další a další vážné problémy – a on spoléhá, že zase pomůžeme. Poznáme, kdy je čas krizovou intervenci ukončit?

Kdy pomoc začíná svazovat?

Zkusme si představit sami sebe, jak se procházíme zimní krajinou. Na okraji lesa objevíme zasněžený rybník, po němž se prochází člověk, který si myslí, že ho led udrží. Najednou se ozve křupnutí a člověk se propadá do vody. Nedokáže ani křičet, ale my zdálky vidíme, jak se zoufale pokouší zachytit o okraj ledové kry. První, co nás napadne, je rozběhnout se za ním a vytáhnout ho holýma rukama. Hned si uvědomíme, že bychom sami sebe dostali do nebezpečí, a hledáme další možnosti záchrany. Naštěstí jdou kolem další lidé, kteří neštěstí sledují a chtějí rovněž pomoci. Někteří z nich se přidají k nám. Pomalu a obezřetně se plížíme k tonoucímu a pomocí dlouhého dřevěného klacku ho na poslední chvíli vytahujeme ven a opatrně odtahujeme na břeh. Několik následujících minut se jej snažíme rozdýchat a dostat co nejrychleji do tepla a do sucha. Rybník leží poměrně daleko od civilizace, proto trvá desítky minut, než sanitka přijede. Nešťastník se mezitím probírá k životu a zbavuje se prvotního šoku. Když sanitka konečně dorazí, vypadá to, že je z nejhoršího venku. Za asistence lékaře ho odvážejí do nejbližší nemocnice a my si najednou uvědomujeme, že je nám hrozná zima. Ani jsme si nestačili všimnout, že jsme úplně promočení a promrzlí. Někdo nám však stihl zavolat kamaráda, který nás bezpečně odveze domů. Několik dalších dní a týdnů se zážitek ze zimní procházky snažíme zpracovávat. Potřebujeme někoho, s kým bychom mohli mluvit o tom, co jsme prožili a jak to na vás zapůsobilo. Nejvíc se potřebujeme vyrovnat s nejistotou, zda je zachráněný člověk v pořádku a zda jsme mu neměli pomoci lépe a více. Za tu krátkou, a intenzivní chvíli, se nám stal blízkým, ačkoli jsme jej nikdy v minulosti nepotkali a pravděpodobně jej už nikdy neuvidíme.

Nápadné paralely

Krizová psychoterapeutická a sociální intervence sice v lese a na sněhu obvykle neprobíhá, často se však děje v podmínkách, kde jsou prostředky zdravotní, sociální a psychologické pomoci běžně nedostupné. Pomoc lidem ohroženým akutním traumatem je jako výše popsaná záchranná akce stejně nečekaná a náhlá, nedá se tudíž dopředu naplánovat a vymyslet. Musíme u ní improvizovat podle toho, jaké nástroje máme zrovna k dispozici, ať už je to kontakt na blízkou osobu, praktická rada, zprostředkování jiných služeb anebo podpůrné terapeutické rozhovory. Podobně jako v případě záchrany tonoucího ani u krizové intervence si nevystačíme sami. Potřebujeme lidi, které mají stejný cíl a kteří chtějí a dokážou spolupracovat.

První podmínkou jakékoli záchranné i krizové akce je schopnost všímat si potřeb jiných lidí a ochota pomáhat. Ne všichni výletníci, kteří chodili kolem rybníka, zaregistrovali, že kdesi v dálce praská led a pod něj padá neznámý člověk. A z těch, kteří si toho všimli, ne všichni byli ochotni riskovat pád do ledové vody či ztrátu pohodlí nebo pocitu bezpečí. Tonoucího nelze zachránit bez toho, abychom se sami namočili. A z psychického traumatu nelze nikoho dostat bez toho, abychom se s ním na potřebný čas neztotožnili, abychom se sami nestali účastníky jeho tragického příběhu, neprožili s ním jeho beznaděj, zoufalost, strach či bolest ze ztráty blízké osoby nebo svého dosavadního života. Zachraňovat nelze ani na dálku, ani zprostředkovaně. Za obětí se musí někdy slézt až do propasti. I tehdy však musíme být jištěni, nejlépe někým, komu důvěřujeme, kdo nás v případě nutnosti vytáhne ven na pevnou zem. Být identifikován s utrpením oběti traumatu a nebýt tímto utrpením zcela pohlcen není vůbec jednoduchý úkol. Vyžaduje, abychom cíl naší intervence jasně definovali a ohraničili. V příběhu člověka, pod kterým se probořil led, byl cíl dán charakterem nebezpečí, které mu hrozilo. Zabránit utonutí byl cíl, o kterém jsme nemuseli s nikým diskutovat a který jsme mu nemuseli ani vysvětlovat. Mnohem obtížnější je definovat cíl v případě psychického traumatu například v důsledku teroristického napadení, znásilnění nebo náhlé ztráty blízké osoby.

Krizová intervence v podobných případech začíná tím, že se pomáhá oběti uvědomit si, co se jí vlastně stalo. Ale pro každého má stejná událost jiný význam a smysl. Charakter traumatizujících událostí interpretují odlišně nejen jednotlivé oběti, ale i ti, co jim v neštěstí pomáhají. Různě se interpretuje především vina, která může být jasná pro „záchránce“, ale zcela neurčitá, nebo dokonce opačná pro oběť. V první fázi intervence je proto zřejmě nejdůležitější dát co největší prostor pro prožívání oběti a tomu, jak svoje trauma chápe, jak mu rozumí a jak ho emočně zpracovává.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 12/2011 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace