5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Když dobří lidé dělají zlé věci - Zimbardo hodnotí svůj experiment

Když dobří lidé dělají zlé věci - Zimbardo hodnotí svůj experiment

Autor: Kateřina Rodná | Datum: 30.11.2011 | Vydání: 12/2011

Křižovatka mezi dobrem a zlem je pro každého stejná, a proč se někdo rozhodne pro dobro, a jiný se dopustí zla, je dodnes záhadou. Pro Philipa Zimbarda je hledání odpovědí na tuto otázku celoživotním posláním.

Když dobří lidé dělají zlé věci - Zimbardo hodnotí svůj experiment

Philip Zimbardo, jeden z nejznámějších amerických psychologů, proslul svým experimentálním vězením. Tzv. Stanfordský experiment, který proběhl roku 1971 ve sklepě univerzity, byl do té doby jedinečnou sondou do problematiky zla. Podobnou otázkou, tedy za jakých okolností se mohou běžní, normální lidé, dopustit týrání, a dokonce připustit i smrt člověka, se ve stejné době zabývala i další velká osobnost – Zimbardův spolužák ze střední školy, Stanley Milgram.

Slavný Stanfordský experiment

Cílem Stanfordského experimentu bylo co možná nejvěrněji nasimulovat situaci, kdy se stejně „dobří“, silní a duševně i tělesně zdraví lidé dostanou do výjimečné situace, ve které hraje hlavní roli moc. Z mnoha kandidátů byli vybráni lidé duševně zdraví, a náhodně byli rozděleni do skupiny budoucích vězňů a skupiny budoucích bachařů. Aby byla iluze co nejdokonalejší, bez předchozího varování dokonce zatkla „vězně“ skutečná policejní hlídka a před zraky sousedů je odvezla na služebnu. Vězni pak byli odvezeni do sklepa univerzity vybaveného jako skutečné vězení – a dozorci dostali volnou ruku. To, co se v následujících hodinách a dnech odehrálo, byly skutečné hororové scény. Dozorci stále brutálněji zneužívali svou moc nad vězni ve snaze vynutit si jejich poslušnost a zlomit je. Někteří vězni se psychicky zhroutili a museli předčasně odejít. Sám Zimbardo i při své nedávné návštěvě Prahy přiznal, že se mu experiment vymkl z rukou. Natolik pohlcený tím, co se dělo, zůstával příliš dlouho v pozici pouhého nestranného pozorovatele, ačkoliv bylo namístě už dávno zasáhnout. Nakonec vedl k ukončení experimentu zásah zvenčí – naštěstí pro všechny zúčastněné Zimbarda ve „vězení“ navštívila jeho budoucí žena, a on experiment na její popud zastavil.

To podstatné, co ze Stanfordského experimentu vyplynulo pro psychologii, byla zkušenost, že týrání a mučení se během velmi krátké doby dopouštěli úplně normální lidé – ve výjimečné situaci se rozhodli konat zlo.

Abu Ghraib jako paralela

Od té doby se otázka zla, otázka, proč jsou slušní lidé schopní dopouštět se zvěrstev, stala pro Zimbarda zásadní. Na zneužití moci narážíme každodenně. A někdy jsou paralely mezi experimentem a skutečným životem děsivě věrné. To je i případ z nepříliš vzdálené minulosti, případ mučení vězňů příslušníky americké armády ve věznici v Abu Ghraibu. Fotografie rozesmátých vojáků stojících nad poníženými vězni, často svlečenými do naha, s pytlem na hlavě, obletěly svět. Lidé, věznění v této věznici, byli často civilisté, které hromadně zatýkali američtí vojáci po atentátech. Většina z nich patrně nic nevěděla, ale bylo nutné získat nějaké informace. Vedení věznice tak dalo dozorcům nepsaný pokyn – v tomto případě pravidla neplatí. Máte volnou ruku, můžete nám pomoct „zlomit odpor nepřítele“, připravit ho k výslechu. Mučení se odehrávalo v noci, tedy v době, kdy byli dozorci sami mimo veškerou kontrolu. Za celé tři měsíce tyto prostory nenavštívil nikdo z vyšších velitelů, vše se odehrávalo s tichým souhlasem vyšších míst.

Podle Zimbarda nenesou vinu jen řadoví vojáci bez výcviku pro takové situace, kteří byli na samém konci řetězce. Jde o systém, který selhal, protože nebyly respektovány základní zákonitosti chování lidí v takovýchto situacích. „Takovéto zneužívání se nevyskytuje tam, kde je odpovědné vedení. Kde velitelé a vedoucí všech institucí dávají jednoznačně najevo, že nebudou tolerovat týrání. Že bude vždy respektována osobní důstojnost. Že pravidla budou známa všem. Že každý je jednoznačně osobně zodpovědný za své činy a že jakékoliv porušení tohoto pořádku bude veřejně potrestáno,“ říká k tomu Zimbardo, a dodává, že lidé ve vedoucích pozicích by si měli být vědomi psychologické dynamiky, která se objevuje v situacích, jež vytvořili.

Co tedy dělat, abychom se nedostali do situací podobných této? Především zůstat bdělí. Všichni bychom měli dobře vědět, že jsme zranitelní, že zlo nás může kdykoliv svést, i když si to o sobě rozhodně nemyslíme. A ten, kdo sám sebe považuje za něco výjimečného, právě ten je podle Zimbarda ve skutečnosti nejzranitelnější: „Každý člověk je v nebezpečí, že podlehne silám situace.“

Jednou z velmi názorných ukázek toho, jak se milí lidé stávají pachateli zla, je jev, popisovaný jako „Bystander effect“, efekt přihlížejícího. O co jde?

Nedávno proběhl internetovým světem i médii šokující záznam pouliční kamery v jednom čínském městě. Byla na něm vidět malá holčička, která se vzdálila od matky a stála v úzké uličce mezi domy. Tam ji srazila dodávka. Řidič sice zjistil, že mu pod koly leží malé dítě, ale šlápl zase na plyn a přejel ji ještě zadními koly. Kolem krvácejícího děvčátka pak postupně prošla spousta lidí, včetně ženy s dítětem. Kamera zachytila, jak se těžce zraněné dívce vyhýbají a dívají se jinam. Po chvíli ji dokonce přejede další auto, až se nakonec slituje popelář a v náručí ji odnáší. Dítě bohužel o několik dní později umírá.

Šlo o v psychologii dobře popsanou situaci, kdy mnoho lidí vidí, co se děje, ale nikdo nezasáhne. Rozptýlená zodpovědnost – on to přece určitě udělá někdo jiný (např. zavolá sanitku nebo policii) – nakonec znamená, že nikdo neudělá nic. Jednat v situaci, kdy ostatní nedělají nic, to je skutečné hrdinství.

Hrdinou se může stát každý. Vše, co potřebuje, je jednat tehdy, když je to zapotřebí, a to ve prospěch nějakého člověka nebo morálního principu. Většina lidí tak ale nejedná, snad proto, že takové jednání je většinou spojeno s nějakou osobní obětí, či dokonce rizikem. V případě nešťastné malé holčičky se chodci zřejmě nechtěli „zaplést do vyšetřování“, možná se báli, že policie obviní je, nebo že, pokud se nenajdou rodiče, budou muset platit za její léčení.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 12/2011 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (1 hlasů): 4, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace