5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Když jablko nepadá

Když jablko nepadá

Autor: Pavla Koucká | Datum: 11.4.2007 | Vydání: 4/2007

Dříve se profese dědily z pokolení na pokolení. Dnešní děti naproti tomu volí profesi rodičů jen tehdy, když se v ní samotné zhlédnou. Navštívili jsme profesora Jiřího Hoskovce a jeho dceru Simonu Hoskovcovou Horákovou a natočili dvojrozhovor. Zajímalo nás, jak dvě generace psychologů vnímají vývoj svého oboru a zda se jejich profese promítla do běžných rodinných vztahů.

Co vás vlastně k psychologii přitáhlo?

SHH: Já se dlouho chtěla věnovat historii nebo archeologii. A kdy jsem se pak rozhodla pro psychologii, už si nepamatuji. Ale tatínek v tom má vcelku jasno.

JH: Zvídavost a zájem o psychiku jsou dětem vlastní. Simona pak mohla tento svůj zájem rozvíjet například díky mé spolupráci a přátelství s Josefem Brožkem, uznávaným historikem psychologie a Jiřím Štikarem, se kterým mě odborně pojí dopravní a inženýrská psychologie. Též návštěvy různých zahraničních kolegů u nás doma obklopily naše děti psychologií. Občas jsem jim dal i formou hry řešit různé testy a při návštěvách na mém pracovišti se seznamovaly s psychodiagnostickými a didaktickými pomůckami. Hrály si například s trenažérem na škodovku či s různými technickými skládačkami a manipulačkami. Hráli si tak i dva Simončini bratři, ale pouze u Simony to vzbudilo hluboký zájem o obor.

Jak se váš obor promítá do výchovy vlastních dětí?

SHH: Ověřuji si na svých dětech různé rady, tipy a úvahy, jimiž se zabývám výzkumně a jež doporučuji rodičům, kteří se přijdou poradit. Vlastní dítě je velikou studnicí poznání, ostatně velikáni dětské psychologie, jako byl třeba Příhoda nebo Piaget, získávali své poznatky na vlastních dětech. Své děti vidím každý den, vím, kde jsem byla důsledná, kde jsem povolila a jaký to mělo efekt. Psychologicky si to dennodenně nerozebírám, ale to, co rodičům doporučuji, mám na svých dětech ověřeno.

Pomáhá vám psychologie ve výchově?

SHH: Pomáhá mi trénink nahlížet na své chování a jeho motivaci.

Mluvila jste o důslednosti. Nerozmazluje dědeček psycholog vaše děti?

SHH: Obecná doporučení sice opravdu znějí: dohodněte se na jednotných pravidlech výchovy i s babičkami a dědečky. Já si ale myslím, že pokud prarodiče nemají děti na starost často, nevadí, když je trochu rozmazlují. Pokud je hlídají v běžné míře, řekněme jednou za týden, za dva, tak jsou děti schopné pochopit, že určitá pravidla platí doma a určitá u prarodičů. My pro to máme pracovní název „babičkovské výjimky“. Když se děti doma dožadují v nepravou chvíli sladkostí, vysvětlím jim, že u nás ne, že to je pouze babičkovská výjimka.

JH: Existence společnosti se zakládá na dodržování norem a existenci hodnot. Babičky a dědové normy rozšiřují a my se u toho snažíme předávat i určité hodnoty: něco objevit, dát do pořádku. Kubíček mi tuhle třeba řekl: „Hele dědo, ty bys mohl dostat nobelovku za to, jak všude uklízíš, i pohozené plechovky dáváš do koše.“ Odpověděl jsem mu: „Nejde o nobelovky, ale o řád, o pořádek. Je to tak lepší.“ Nepořádek na ulicích totiž zakládá nepořádky další.

Co si myslíte o různých superhračkách, jež zaplavují trh?

JH: Snažím se podpořit zvídavost a sebevědomí vnoučat spíše pomocí málo strukturovaných materiálů. Připravím jim třeba hromádku kamení, kůry. Mám pro ně teď celý rozříznutý pařez. Můžou si jej vydlabat, jak budou chtít. Jakub říká, že chce být vynálezcem, tak jej v tom podporuji.

SHH: Čteme teď s dětmi knížku Momo a ukradený čas od Michaela Endeho. Vypráví o tom, že na světě se objeví šedí muži, kteří zastupují jakýsi ústav pro úspory času. A tito muži přesvědčují lidi, že nemá cenu se zabývat druhými, je třeba se věnovat vlastnímu životu. Dospělé vedou k tomu, aby se věnovali kariéře, takže mají čím dál méně času na své děti. A dětem dávají čím dál více hraček, aby si nehrály s kamarády. Ende ten příběh napsal v 70. letech, a dnes je to jako když vystřihne. Děti jsou se super hračkami pasivní. V té pohádce hračky děti dokonce hypnotizují. Hlavní postava dostane takovou úžasnou pannu. Chvíli na ni kouká, ale pak ji začne nudit. V tu chvíli si k ní musí dokoupit nějaké příslušenství, aby ji zase bavila. A tak podobně to funguje i ve skutečnosti: děti ztrácejí prostor pro fantazii, řeší nudu dalším konzumem. Ale i s “konzumní“ hračkou si dítě může hrát, když má dobrý základ od rodičů. Pokud si umí hrát, dokáže rozvinout plnohodnotnou hru i s barbínou nebo autem na dálkové ovládání.

Váš otec zmiňoval nestrukturovaný materiál. Máte nějaké další tipy, jak u dětí rozvíjet schopnost hrát si?

SHH: Ve své výzkumné praxi jsem teď narazila na zajímavý německý projekt. Jmenuje se Školka bez hraček. Jde o to, že se na tři týdny odstraní ze školky všechny hračky, stavebnice i třeba pastelky. Děti jsou nejdřív rozpačité, sedí a nevědí. I učitelé z toho většinou mívají obavy. Ale potom se děti naučí povídat si a hrát spoustu společenských her, jako je třeba kolo kolo mlýnský. A ukázalo se, že tento projekt výrazně posiluje sociální dovednosti dětí. Dokáží pak lépe komunikovat, řešit problémy a tak. Jsem tedy určitě pro, aby hračky byly jednodušší. Trh ovšem působí opačným směrem a je na rodičích, jakou cestu zvolí. A nemusí se přitom bát vlivu jiných dětí. Já jsem také měla obavu, že až půjde syn do školy, začnou tlaky typu: mami kup mi tohle, já bych tak chtěl tamto. Ale ukázalo se, že snad je jeho osobnostní základ takový, že to nepotřebuje.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 4/2007
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace