5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Máme dětí jako smetí!

Máme dětí jako smetí!

Autor: Marie Těthalová | Datum: 6.2.2008 | Vydání: 2/2008

Když se před sedmnácti lety Eva Holečková vdávala, chtěla jedno dítě - chlapečka. Nyní má dětí osm. V čem je životní styl její velké rodiny neobvyklý? Jak ten „šrumec“ zvládnout a lze vůbec zařídit, aby nikdo nepřišel zkrátka? J

Jen jedna až dvě české rodiny ze sta mají více než čtyři děti. S většími rodinami nepočítají architekti, konstruktéři automobilů ani tvůrci nejrůznějších formulářů - kolonka, kde se vyplňují údaje o nezaopatřených dětech, mívá „jen“ čtyři řádky. Statistiky dále potvrzují názor, že hodně dětí mají hlavně Romové a katolíci; což ovšem neznamená, že jde o výsadu těchto dvou skupin obyvatel. Mnohé velké rodiny se hlásí k jinému vyznání, jsou ateisté a mají českou či další národnost.

Mě ovšem zajímalo něco, co statistika neukáže -životní styl velké rodiny. Několik takových rodin již řadu let osobně znám a s dalšími jsem na toto téma zavedla řeč. Eva mi nejdřív vyjmenovala všechny svoje děti: nejstarší Karolíně je 16 let, Magdalena je o rok mladší. Františkovi je třináct, Kajetánovi dvanáct; následuje jedenáctiletá Cecilka, osmiletá Antonie, pětiletý Vavřinec a Josefínka, která v létě oslaví druhé narozeniny. Zajímalo mě, jak vypadá Evin všední den. „Vstávám docela brzy, už po šesté ráno, abych vypravila Františka, který odchází do školy jako první; udělám mu snídani a sobě kafe. Potichu tápu bytem, vařím čaje, mažu chleby a postupně chodím kontrolovat, jestli vstali ostatní, a tahám je z postele, protože se nikomu moc vstávat nechce. Aby nepřišli pozdě do školy, musím je,vyšťouchat‘. A pak je doma, jak říká Vavřinec,,božskej klid‘. Se dvěma dětmi je přeci pohoda,“ směje se Eva Holečková a já si říkám, že by mě takové „normální“ ráno určitě dalo zabrat a asi bych skončila zpátky v posteli. Ale Eva si nic takového dovolit nemůže. „Dopoledne vyrazíme nakoupit, nebo se snažím uklízet. Připravím oběd; vaření moc nemusím, ale je to prostě potřeba. A po obědě hlídám hodiny a posílám děti na různé kroužky a do hudebky. Mám rozpis, kdy kdo kam chodí, a taky velký diář, do kterého píšu mimořádné akce; ten je pořád plný. Odpoledne je ve znamení rodinné logistiky; řeším, kdo bude hlídat mladší děti, abych s někým mohla jít do hudebky, domlouvám se, které starší dítě doprovodí to mladší, a to až do večera.“

Zajímalo mě, proč Holečkovi opustili ideu jedináčka, a Eva se smíchem vypráví: „Když se narodila Karolína, říkali jsme si,dobrý, tak teď už jen toho Františka‘, a pak se narodila Magdalena. Zase jsme to,zkusili‘ a byli jsme v sedmém nebi. Pamatuji se, jak jsme si tehdy s mužem říkali, že si možná a někdy,pořídíme‘ to čtvrté dítě, ale to,možná a někdy‘ na sebe nenechalo dlouho čekat… Zjistili jsme, že na plánování asi nemáme. Josefínu jsme ale opravdu plánovali; říkala jsem si, že už jsme starší a děti větší a že by to mohla být zábava, mít takovou malou Josefínu.“

Podobný „modus operandi“ mi líčila většina rodičů, kteří mají hodně dětí; kombinace plánování a náhody pak vede k různým kuriózním situacím. Tak jako u mých kamarádů, kteří mají šest dětí, a poslední, dvouletý chlapeček se jmenuje Benjamín. To aby nemuseli všem vysvětlovat, že je opravdu poslední. Ovšem „stalo se“ a malý Ben na jaře dostane mladšího brášku.

Náruč rodiny nás podrží

Život velké rodiny se však nedá charakterizovat pouhým výčtem aktivit (i když jich je opravdu mnoho). Své o tom ví i Martina Hošková, která má devět sourozenců a řadu let i svoji vlastní velkou rodinu. Sama má dětí „jenom“ sedm a všechny už jsou dospělé. Co jí život s tolika sourozenci přinesl? „Soužití v početné rodině mě vybavilo schopností velké tolerance, možná až příliš velkým pocitem zodpovědnosti za,celek‘. To se obráží i v jiných souvislostech, neumím některé věci pustit s tím, že to není moje starost… Maminka nám vytvářela domov plný rituálů, slavení a společných akcí, takže vztahy se sourozenci udržujeme stále. A čím jsme starší, tím se více máme rádi a vážíme si toho, když jsme spolu. Víme, že když by se,něco‘ dělo, nejsme v tom sami a náruč rodiny nás podrží.“

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 2/2008
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace