5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Muž jako rozsévač?

Muž jako rozsévač?

Autor: The Beastess | Datum: 30.4.2015 | Vydání: 5/2015

Váš milý vám právě zahnul a s úsměvem bezelstného děcka vám vysvětluje cosi o „vrozené mužské touze rozsévat své geny“. Pláčete sice, ale vlastně mu to věříte – vždyť tak nějak to píšou v moudrých knihách, i evoluční psychologové to často říkají. Je to ale opravdu tak? Co když nás jenom balamutí?

Muž jako rozsévač?

Více či méně vědeckých knih a článků na téma evoluční výhodnosti polygamie a promiskuity byly v posledních desetiletích napsány celé stohy. Hovoří se v nich především o tom, jak styk s co největším množstvím partnerů úžasně obohacuje genofond a zvyšuje pravděpodobnost, že úspěšné geny budou přeneseny do dalších generací. Pod slovem „úspěšné“ se pak v populárně naučných publikacích myslí ty tzv. „sobecké“ – jinými slovy hlavně a zejména ty moje... Podle některých teorií to skoro vypadá, jako by genetické zdraví, potažmo samotné přežití lidského rodu záviselo v první řadě na tom, kolikrát se Pepovi z Kozí Lhoty podaří rozmnožit svou unikátní sadu obdivuhodných vlastností jako třeba lenost, hamižnost, špatné zuby či sklon k alkoholismu. K tomu ovšem nelze než říci: jen houšť, Pepčo, je nám toho třeba – takže rozsévej a na morálku nehleď!

O Pepovi a jeho Mařenkách

Někteří vědci i „vědci“ si časem, pravda, uvědomili, nač by možná i Pepovi stačil obyčejný selský rozum – a sice, že samotné „rozesetí“ vlastní DNA její přenos do další generace tak úplně nezaručí. I ten nejhloupější sedlák ví, že o zaseté sémě je nejprve třeba se delší dobu starat: i salát musíte dost namáhavě okopávat, zalévat a sbírat z něj housenky, než vám vzejde – o jeho případném dalším rozmnožování ani nemluvě. Aby se tento problém vyřešil, byly příhodně (vy)nalezeny vědecké důkazy o evolučně nezastupitelné roli ženy, jež kromě své biologické funkce „nádoby na semeno“ ochotně plní i další přírodou dané úkoly při okopávání Pepových salátů... tedy pardon, při výchově jeho dětí. Každému ovšem musí být vědecky zřejmé, že vypiplat Pepovu sadu chromozomů dá jeho kopulačním partnerkám pořádně zabrat (zvlášť když svědomitý rozsévač prolije všechny alimenty hrdlem v hospodě U Mamlasa). A tak nás neudiví, že jeho Boženkám a Mařenkám na šíření vlastních příspěvků k obohacení genofondu už jaksi nezbývá chuť a čas. Z logiky věci pak mnoha vědcům vyplývá evoluční nutnost ženské věrnosti otcům svých dětí – čímž je zdárné pokračování lidského rodu zabezpečeno nade vši pochybnost.

Model muže jakožto „neúnavného ploditele“ a ženy coby „pěstitelky jeho plodů“ je stále používán pro vysvětlení rozdílů mezi pohlavími – tedy proč se většina mužů otočí za každou sukní a většina žen se je nejrůznějšími triky snaží držet doma, aby pomáhali „vzdělávat svůj genofond“. V poslední době však toto otřepané klišé doznává značných trhlin.

Začalo se poukazovat v první řadě na to, že ani s věrností žen to není až tak růžové. Samozřejmě nikoli proto, že by děvčata byla nemorální, ale protože je to – jak jinak – evolučně nezbytné. Feministicky laděná část populace pravděpodobně potřebovala nějak zdůvodnit dosud zanedbávané nároky žen na sexuální uspokojení (či něco na ten způsob). Nu, a snaživí vědátoři hned přispěchali s teoriemi a „důkazy“ o tom, že pro konkurenceschopnost druhu je nesmírně výhodné, pokud se lidské samičky v době ovulace páří s těmi nejatraktivnějšími samci (tj. tajemnými svůdníky s ostře řezanou bradou), zatímco v jiných obdobích menstruačního cyklu cukrují se svým páprdovitým manželem, jenž vzorně pečuje o všechny kukačky v rodinném hnízdě.

Evoluce znamená změny

Přemýšlivého čtenáře těchto „zaručeně vědeckých“ hypotéz o nevyhnutelnosti lidské promiskuity možná napadne, že kdyby se podle nich chovali všichni, příliš evolučních výhod by to lidstvu nepřineslo. Možná se i pozastaví nad tím, nakolik je promiskuitní chování evolučně výhodné v éře antikoncepce, zmrazování embryí a „pronajímání“ děloh homosexuálními páry… Máme-li nad vlastní reprodukcí takřka stoprocentní kontrolu v podobě medicínských technologií, „vyšší genetický smysl“ Pepova hektického lovení ženských skalpů se jaksi vytrácí…

Jak je to tedy doopravdy? Jsme skutečně geneticky nastaveni rozmnožovat své geny stůj co stůj? Je partnerská věrnost jen důsledkem vlivu církve a kultury potlačující zdravý pohlavní pud? Nemusíme být odborníky v paleogenetice ani sexuologii, abychom si všimli, že lidé – ba i zvířata! – se v sexu mohou chovat velmi různě. Záleží jednak na individuální dispozici, jednak na konkrétní situaci. Dokonce i zvířata vykazují sexuální chování nejen pro daný druh netypické, ale dokonce úplně „evolučně scestné“ jako homosexualitu, abstinenci, mezidruhové křížení apod. Navíc, co je evolučně výhodné dnes, může být silně handicapující zítra: což je obsaženo už v samotném slově „evoluce“ – tedy vývoj ve smyslu přizpůsobování se stále se měnícím vnějším podmínkám. Kdyby měl nějaký živočišný druh v zásobě jeden jediný styl sexuálního chování (byť v dané chvíli výhodný), brzy by vyhynul, protože by ztratil schopnost adaptace – tedy schopnost uzpůsobit své chování a vlastnosti novým situacím.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 5/2015 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace