5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Násilí jako zážitek

Násilí jako zážitek

Autor: Ludmila Čírtková | Datum: 1.3.2012 | Vydání: 3/2012

Extrémní podoby násilí mladistvých šokují a poutají pozornost. Ofi ciální statistiky sice naznačují spíše stagnaci či mírný pokles juvenilní delikvence, na druhé straně násilí mladistvých dosahuje rozměrů, na které jsme nebyli zvyklí. Pachatelé jsou mladší a brutálnější. A ve vzduchu je otázka, zda strategie intervence a prevence míří vůbec k podstatě současných problémů.

Násilí jako zážitek

Léta letoucí okrádají mladiství z nižších, sociálně slabších vrstev své vrstevníky. „Hitem“ jsou především krádeže mobilů. Ve způsobu provedení se však nyní objevují zásadní rozdíly, které se do statistiky nedostanou.

I v 90. letech byla klasická loupež spojená s ublížením na zdraví, násilí však dávalo smysl, bylo totiž prostředkem k získání mobilu. Oběť byla obstoupena skupinkou útočníků, fackována, atakována, prohledávaná a oloupena o mobil. Tatáž loupež však nyní probíhá jinak. Většinou jde útočníkům o mobily, na které lze natáčet videa. Oběť je obstoupena skupinkou útočníků. Protože už ví, oč jde, vydává svůj mobil jen na slovní výhrůžku. Pachatelé se pak vrhnou na oběť. Používají pěst, hole, boxerské kroužky. Oběť si musí lehnout na zem a je nucena zakousnout se do okraje chodníku. Než ji pachatelé začnou mlátit do zátylku, uzavírají sázky, kolik zubů se vylomí. Kdo se ve svém odhadu nejvíce přiblíží skutečnému výsledku, dostává mobil a také právo celou scénku rozesílat kamarádům. V průběhu incidentu útočníci oběť silně urážejí, ponižují, zesměšňují. Později tím trpí oběti ještě více než fyzickým násilím a ztrátou mobilu.

Popsaný způsob loupeže se poprvé objevil v zahraniční odborné literatuře. (Fullgrabe 2011) Podobné případy včetně „ochutnávání chodníku“ však známe i z domácího prostředí. Takový případ popisovala matka vysokoškolského studenta. Její syn byl tímto způsobem přepaden, když stál ve večerních hodinách sám na jedné z pražských tramvajových zastávek.

Happy slapping

Druhý příklad ilustruje fenomén, který je označován jako happy slapping (lze přeložit jako „fackování pro radost“). Pachatel si vybere náhodnou oběť, zapřede s ní rozhovor, někdy však pouze stojí vedle. Zničehonic prudce udeří oběť do obličeje a zmizí. Občas je tento scénář vylepšen tím, že opodál stojící skupinka zaznamenává celý incident na mobil. Podobný „zážitek“ popsala i zkušená psycholožka. Cestovala autobusem městské hromadné dopravy v Praze. Seděla sama v přední části autobusu, kde jsou sedadla pro cestující umístěna proti sobě. Vedle ní si sedla mladá upravená dívka bez jakýchkoli zjevných nápadností. Seděla tiše a klidně. Na další zastávce vstala, udeřila psycholožku silně do obličeje a vystoupila. Bolestivé následky na krční páteři pominuly, jitřivé vzpomínky zůstaly. Není třeba dodávat, že oběť incident nikde neoznámila.

Ať se mládí vydovádí

Oficiální statistiky podceňují četnost násilí a na jeho nové formy nereagují. Ani nemohou, když oběti z různých i pochopitelných důvodů nic neoznamují. Nová kvalita násilí se ve statistikách prostě neodrazí (např. cyberstalking, happy slapping). Problém však není ve statistikách samotných, nýbrž v jejich interpretaci.

Využívání příznivých statistických trendů ke zkrášlování reality označují někteří experti jako tzv. teorie stability. Společným znakem takových teorií je tvrzení, že se vlastně nic neděje, a tudíž není důvod se zamýšlet nad změnami či inovacemi. Případy nepřiměřeného napadání obětí na veřejnosti (na ulici, v metru atp.) pak interpretují zastánci stabilizačních teorií jako ojedinělé excesy. Pozornost, která je jim věnována, je pak vyhodnocena jako zbytečný mediální humbuk senzacechtivého tisku. Zkušenosti praktiků (kriminalistů) však mluví jinou řečí. Pachatelé jsou stále mladší a brutálnější. A u obětí klesá ochota oznámit napadení.

Je sice všeobecně známo, že dospívající procházejí náročným životním obdobím, kde lecjaké prohřešky jsou normální a naštěstí časem samy od sebe vymizí. Tento jev juvenilní delikvence je označován jako acting out.

Jenže nejde jen o pachatele, ve hře a ve společnosti jsou také oběti. Je pak otázkou, zda i oběti jsou schopny akceptovat fakt, že šlo o pouhé experimentování při komplikovaném vrůstání mladistvých do světa dospělých. Je přiměřené po oběti požadovat, aby počkala, „až se mládí vydovádí“ a až údajná pubertální (juvenilní) delikvence sama od sebe ustane? Obětem, které byly bezdůvodně či kvůli malichernosti napadeny a zmláceny, je lhostejné, že statistiky jsou nyní lepší, zvláště když jsou poznamenány tělesně či psychicky na značně dlouhou dobu, ne-li na celý život.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 3/2012 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace