5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Násilí v médiích není taková tragédie

Násilí v médiích není taková tragédie

Autor: Pavla Koutcká | Datum: 5.9.2007 | Vydání: 9/2007

Naše geny jsou zodpovědné za násilné chování zhruba z padesáti procent, říká v exkluzivním rozhovoru pro Psychologii dnes Christopher J. Ferguson, profesor University of Central Florida. Významnou roli hraje i výchova v rodině, dodává tento sympatický otec malého syna.

Má brutalita zobrazovaná v médiích vliv na množství násilných trestných činů?Ve své nedávné metaanalytické studii jste došel k nečekaným závěrům…

Nevím, jaké je vnímání tohoto jevu v Evropě, ale ve Spojených státech amerických existuje víceméně všeobecná shoda na tom, že sex a násilí v médiích vedou k nárůstu násilné kriminality. Někdy mám pocit, že tento názor hraničí až s jakousi „morální panikou“. Když ovšem provedeme analýzu odborné literatury na toto téma, zjistíme, že takovéto závěry nejsou podloženy. Většina výzkumů se zaměřuje na agresi (tedy širší a méně závažnou kategorii chování), a i zde jsou výsledky slabé a nekonzistentní. Vyvozuji z toho, že sledování násilí v televizi a dalších médiích s agresivním chováním ani s násilnými trestnými činy nesouvisí.

Selský rozum ale říká, že lidé se nechají ve smýšlení ovlivnit tím, co pozorují ve svém okolí. Televize, jež je jeho součástí, se na násilné chování koncentruje, a proto je logické očekávat, že chování diváků změní tímto směrem. Nebo se mýlím?

To, co říkáte, je skutečně logické, a proto s touto hypotézou pracovalo množství badatelů. Potíž je v tom, že data na její podporu jsou velice slabá. Není pochyb o tom, že děti mnohé chování odkoukají od svých rodičů a učitelů. Otázkou ale je, zda tak, jako se tento typ učení projevuje v dovednostech typu zavazování tkaniček, řízení auta či učení se jazyku – zda se stejně projevuje i v osobnostních rysech, třeba ve sklonu k agresivitě či k pečujícímu chování. A i ohledně oněch zmíněných dovedností: tendence učit se jim je pravděpodobně do značné míry vrozená… dítě má sklony se něčemu naučit a hledá si vhodný model.

Ukazuje se, že tendence k agresivitě je do velké míry vrozenou záležitostí. Pokud mi nevěříte, doporučuju vám pozorovat skupinu batolat (nikdy nevystavených násilí v médiích), kterým dáte dohromady jednu hračku. Jednou z hlavních výchovných úloh rodičů je dát hranice agresivitě dítěte – tím, že z ní vyvodí důsledky a naučí dítě řešit konfliktní situace jiným způsobem. Můj výzkum říká, že pokud je násilí v rodině pod kontrolou, násilí v médiích nezpůsobuje násilné chování. Jinak řečeno: expozice násilí v rodině zvyšuje riziko násilné kriminality, xpozice násilí v médiích nikoli.

A akční videohry? Ani ty agresivitu hráčů nezvyšují?

Bezprostředně po skončení akční videohry – nebo videohry s prvky násilí – myslí lidé častěji na témata spojená s agresivitou. To ale znamená pouze to, že se zaobírají tématem agrese, nikoli že by plánovali být agresivní. Důležitější je proto otázka, zda tyto myšlenky skutečně vedou k agresivnímu chování. V metaanalýze studií, kterou jsem provedl, se souvislost mezi hraním a agresivním chováním nepotvrdila. Můj závěr tedy je, že videohry nezpůsobují agresivní chován hráčů. Je to podobné, jako když se díváte na film, kde někdo spáchá sebevraždu. Pravděpodobně vás to stimuluje k tomu, abyste o sebevraždě přemýšlela, ale neznamená to, že sebevraždu spácháte. Nicméně je otázka, zda existují predisponovaní jedinci, jež může vyobrazení násilí – ať už k sobě samým či vůči jiným – skutečně inspirovat. Ale uchopme to i z druhé strany – není možné, že určití jedinci se z hlediska svých agresivních sklonů mohou sledováním násilí v médiích odreagovat?

Některé násilně se chovající postavy vystupují třeba ve filmech vylíčeny jako sympaťáci. Co když si třeba děti vezmou z takového hrdiny vzor?

Mám skutečně podezření, že násilí v médiích může ovlivnit dva aspekty násilného kriminálního chování. Prvním z nich je styl činu. Například když jedinec, který právě viděl Matrix, si na spáchání trestného činu oblékne plášť do deště. Pokud by dotyčný nebyl ovlivněn filmem, pravděpodobně by si na sebe pršiplášť nevzal, nicméně čin by stejně spáchal. Druhou možností je, že určité obrazy násilí dokážou zvýšit „úroveň“ činu. Pachatel se například může přiučit, jak zahladit stopy apod. Tento efekt však ještě prakticky nebyl zkoumán, takže moje hypotéza je vysoce spekulativní. Pokud by se ukázalo, že je pravdivá, pak by tomu tak zřejmě bylo u promyšlených trestných činů, nikoli u impulzivních. Ale kdo ví. Celkově se domnívám, že by bylo záhodno zkoumat efekt násilí v médiích na rizikové skupiny obyvatel, například na jedince, u nichž už se ukázalo, že jsou ke kriminálnímu ná ilí predisponováni.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 9/2007
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace