5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Neslyšící muž a slyšící žena - Dva cizinci v jednom bytě

Neslyšící muž a slyšící žena - Dva cizinci v jednom bytě

Autor: Eva Tomková | Datum: 2.5.2012 | Vydání: 5/2012

Být na koncertě Báry Basikové, který je tlumočen do znakového jazyka pro neslyšící, je opravdový zážitek. Znakový jazyk na kulturních akcích přitom není jen umělecký prvek, je to skutečný jazyk se svojí gramatikou i bohatou slovní zásobou. „Je to jazyk, v němž se dají vést i plnohodnotné terapie,“ říká neslyšící psycholožka Kristýna Kratochvílová.

Neslyšící muž a slyšící žena - Dva cizinci v jednom bytě

Vy jste psycholožka, která ovládá znakový jazyk. Je rozdíl mezi tlumočenou terapií a terapií přímo v jazyce klienta?

To, že můj klient může se mnou mluvit přímo bez tlumočníka, je velká výhoda. Navíc se dokážu do neslyšících mnohem výrazněji vcítit, chápat a rozumět jim. Kdysi ta situace byla hodně špatná. Někteří psychiatři a psychologové byli přesvědčení, že tlumočníka k sezení s neslyšícím nepotřebují, že jim stačí výrazná artikulace anebo že si s klientem budou dopisovat na papírku. Jenže odezírání je složité a náročné a člověk, který chce odezírat, musí mít z velké části talent. Navíc se to nedá vydržet dlouho, takže hodinové sezení s psychologem, kde veškerá komunikace je založena na odezírání, je vskutku nesnesitelné. A pokud jde o ty papírky, pro řadu neslyšících je čeština druhým, vlastně cizím jazykem. Neslyšící pak mnohdy nerozuměl vůbec nic.

Je znát dnes nějaký posun? Berou si psychologové k ruce tlumočníka, když přijde neslyšící?

Můžu říct, že se za posledních pár let udělal pokrok, protože hodně odborníků přistoupilo na to, že se bez tlumočníka neobejdou. I když v celkovém měřítku je to asi pořád ještě málo. Většinou je to tak, že když k nim jednou přijde neslyšící s tlumočníkem, udělají s tím dobrou zkušenost a ptají se na tlumočníka i u dalšího neslyšícího klienta. Řekla bych, že se situace pomalu začala měnit někdy v letech 2003 až 2004. V té době totiž začalo fungovat Centrum zprostředkování tlumočníků pro neslyšící. Vznikem Centra se objednávání tlumočníků i jejich proplácení oproti minulosti velmi zjednodušilo. Pokud se jedná o tlumočení u lékaře, kam spadá i psychologické poradenství nebo terapie, to je plně hrazeno Centrem ze státních prostředků, je to taková so-

ciální služba pro neslyšící. Ovšem je tu určité omezení, ne všechny situace jsou hrazeny Centrem, například tlumočení na soukromé oslavě nebo v divadle by již musel proplatit klient nebo organizátor. Nebo další příklad, tlumočení na střední nebo vysoké škole, hradí škola jako instituce.

Jaká je při terapii úloha tlumočníka?

Má zprostředkovat komunikaci mezi klientem a psychologem. Nesmí nic přidávat ani nic ubírat, tím by porušil etický kodex. Často se stává, že neslyšící třeba něčemu nerozumí, ale stydí se to přiznat, a tak kývá a kývá. Ideální by bylo, kdyby neslyšící oznámil, že nerozumí, tlumočník by to přeložil psychologovi a ten by se snažil to klientovi vysvětlit jinak, ale takto to nefunguje. Dobrý tlumočník funguje pouze jako most komunikace, a v terapii by neměl být žádným rušivým faktorem. Podle mých zkušeností neslyšící s tlumočníkem v terapii problém nemají a jsou schopni ho vnímat pouze jako prostředek komunikace, je to ale i o zvyku. Právě v terapii nebo u psychiatra se často otvírají závažná témata, klient může být rozrušený, ve špatném psychickém stavu, plný emocí… Podmínkou je kvalitní tlumočník, kterému klient může věřit, a který dokáže zprostředkovat i jeho emoční stav. To je velmi náročné. Největším problémem je takového tlumočníka sehnat, zejména mimo Prahu je jich málo a jsou hodně vytížení.

Je v takovém případě dobrý nápad využít příbuzného, který neslyšícímu rozumí?

Tlumočení příbuznými se rozhodně nedoporučuje. Když například slyšící matka vede svého neslyšícího syna k psychologovi a sama není profesionální tlumočník, nebo dokonce neumí ani znakový jazyk, tak nastane situace, kdy rodič mluví za toho neslyšícího, a tak se všechny problémy řeší z pohledu rodiče a ne z pohledu neslyšícího klienta, který potřebuje pomoc. U neslyšících dětí a klientů se sníženými jazykovými nebo rozumovými schopnostmi může být tlumočení obzvlášť obtížné. To samé u klientů s některými psychiatrickými diagnózami. Tady je možné přizvat neslyšícího tlumočníka, který je schopen těmto klientům lépe porozumět a převést jejich sdělení do čistého znakového jazyka. Bohužel stále žijí mezi námi neslyšící lidé, kteří neměli možnost se naučit znakový jazyk a žijí v jakémsi bezjazyčí. Neslyšící tlumočník se může zrovna tak osvědčit i u klientů s některými psychiatrickými diagnózami.

Cožpak rodiče se nenaučí znakový jazyk, když se jim narodí neslyšící dítě?

Představte si, jak je to pro rodiče náročné: narodí se jim neslyšící dítě. Je to pro ně úplně nová situace, nemají o neslyšících a o znakovém jazyce vůbec žádné informace. Mívají proto snahu dítě uzdravit, „předělat“ na slyšící, chtějí, aby se co nejméně odlišovalo. Proto rodiče přemýšlejí o kochleárním implantátu nebo o nejlepším sluchadle. Snaží se dítě naučit odezírat, mluvit. A doufají, že se to dítě co nejvíce zařadí do slyšící společnosti. Bojí se, jak bude potomek fungovat v pracovním životě, jestli bude jednou soběstačný a jak se domluví, najde si partnera… Jen velmi málo rodičů je schopno se úplně přeorientovat, učit se znakový jazyk a zvyknout si na to, že jejich dítě jednou bude fungovat také v neslyšící společnosti.

Jaké má psychické dopady na neslyšícího jedince takové „popření problému“ místo jeho přijmutí? Promítá se to nějak i do dospělosti?

Když rodiče sluchovou vadu dítěte nepřijmou, projevuje se to různě. Hodně záleží na tom, jestli si to uvědomují a jak se situací pracují, jestli mají s dítětem společný komunikační kód nebo ne, jak si s ním povídají… Špatné je hlavně, když chybí komunikace a s dítětem rodiče jednají jako s méně schopným. Pak to může vést k narušení jeho identity. Nejvýraznějším projevem tohoto stavu pak bývá neschopnost přijmout sám sebe.

Snaží se pak rodiče dítě ve školním věku nějak „násilně integrovat“ mezi slyšící?

Teď je integrace velkým trendem, ale nejde to vždy. To dítě může mít i dobré výsledky, ale ve škole může být velmi nešťastné, protože těžko zapadne do kolektivu. Někdy je dítě úplně stranou, jindy je to lepší, ale stoprocentní zapojení se mezi spolužáky je nemožné, vždycky mu v komunikaci něco uteče. Hlavně na druhém stupni si to uvědomuje a řeší svoji odlišnost. A v momentě, kdy žák přejde do speciální školy pro sluchově postižené, tak se mu rozzáří oči a je nadšený, že si může se všemi popovídat. Najednou vidí, že tady jsou na tom všichni stejně, ostatní mají podobné zkušenosti a řeší podobné problémy jako on.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 5/2012 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace