5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Nikdy nevím, jak kniha dopadne, roste mi pod rukama

Nikdy nevím, jak kniha dopadne, roste mi pod rukama

Autor: Daniela Kramulová, Maria Arnautovová | Datum: 3.10.2012 | Vydání: 10/2012

Zatímco ostatní začínající psychiatři suše referovali zkušeným kolegům o diagnózách svých pacientů a o způsobu terapie, mladý doktor Irvin Yalom je zaujal tím, že vyprávěl příběhy. A už u nich zůstal. Stal se uznávaným odborníkem na skupinovou psychoterapii i oblíbeným spisovatelem. U příležitosti českého vydání své nejnovější knihy Problém Spinoza poskytl Psychologii dnes exkluzivní rozhovor.

Nikdy nevím, jak kniha dopadne, roste mi pod rukama

Ve svých knihách čerpáte z vlastní psychoterapeutické praxe, představujete příběhy vlastních pacientů. Nakolik čerpáte i z osobního života, z rodiny, z osudů známých?

Stejně jako mnozí další spisovatelé čerpám hodně inspirace z nevědomých zdrojů. Někdy mi pomůže detail, náhodný kolemjdoucí, přítel nebo třeba to první, co spatřím, když vyjdu ven na ulici. Často také využívám minulost a svou rodinu. Skvělý americký autor Saul Bellow jednou řekl: „Když se v rodině narodí spisovatel, celá rodina je zatracena.“ Mínil tím samozřejmě, že celá rodina bude svým způsobem trpět tím, že se o nich v jedné nebo druhé formě bude psát, že bude jejich život odhalen veřejnosti.

Působíte mnoho desítek let jako psychoterapeut, zároveň jste autorem řady čtenářsky úspěšných knih. Čím se cítíte být v první řadě – lékařem, nebo spisovatelem?

Řekl bych, že mám dvojí identitu. Cítím se jako terapeut i spisovatel zároveň a tyto dvě identity se často v mnoha ohledech potkávají, i když stále zůstávají svým způsobem oddělené. Můj typický den vypadá tak, že ráno píšu a odpoledne pracuji s pacienty.

Můžete nám prozradit něco ze své „spisovatelské kuchyně“? Jak se vám nejlépe tvoří? Stanovujete si pravidelný počet hodin či stran na každý den, nebo se řídíte momentální inspirací a náladou?

Mám kancelář a ateliér asi šedesát metrů od domu v samostatné chatě. Každé ráno tu píšu a každé odpoledne přijímám pacienty. Většinou začínám brzo ráno kolem sedmé hodiny a píšu několik hodin každý den. Samozřejmě se snažím, aby mě během té doby nic nevyrušovalo, ale to je dnes docela složitý problém, zvláště kvůli nikdy nekončícímu toku e-mailů a pokušení e-mailovou poštu kontrolovat. Abych opravdu mohl pracovat a s prací skutečně pokročil, potřebuji několikahodinový blok času. Pracuji vždy jen na jedné věci. Když píšu román, je to úkol na sedm dní v týdnu, protože postavy si v mé fantazii neustále povídají a já tam potřebuji být, abych jim mohl naslouchat.

Píšu organicky, přirozeně – jinými slovy – nevím, jak bude kniha pokračovat ani jak přesně skončí, jak příběh nakonec dopadne. Jednoduše mi to vyrůstá pod rukama, když píšu. Je pro mě velmi vzrušující vidět, jak se každý příběh rozehrává.

Váš nový román Problém Spinoza je označován za mistrovské dílo. Měl jste při psaní podobný pocit? Cítil jste, že by to mohla být vaše nejlepší kniha?

Ptáte se autora, kterou ze svých knih považuje za nejlepší? To je skoro totéž, jako kdybyste se ptali matky, které ze svých dětí nejvíc miluje. Ne, na tuhle otázku opravdu neumím odpovědět. Je ovšem pravda, že jsem prací na knize Problém Spinoza strávil mnoho času. Prostudoval jsem kvůli ní řadu pramenů, přečetl hodně literatury – více než kvůli ostatním knihám, které jsem kdy napsal. Navíc musím přiznat, že psaní pro mě bylo velkou radostí. Teď když už mám práci za sebou, cítím jakými druh smutku z toho, že dílo je hotové, protože mi ten proces tvoření schází.

Kolik času uplynulo od rozhodnutí napsat knihu o Spinozovi ke chvíli, kdy jste román dokončil?

Prací na této knize jsem strávil téměř čtyři roky, ale na to, že bych chtěl o Spinozovi napsat román, jsem myslel už mnoho let předtím. Jak jsem vysvětlil v epilogu knihy, jednoduše jsem dlouho nemohl přijít na ten správný tvar, nevěděl jsem, jak postavu Spinozy uchopit a jak psát román o člověku, jehož celičký život byl tak niterný, obrácený do sebe a ke svým myšlenkám. Až když jsem navštívil Spinozovo muzeum v Holandsku a dozvěděl jsem se příběh o tom, jak nacisté zkonfiskovali knihy ze Spinozovy knihovny, najednou se přede mnou objevila ta správná zápletka pro můj román.

Vedle Spinozy je druhým protagonistou knihy vášnivý antisemita Alfred Rosenberg, ideolog nacistické třetí říše, odsouzený v Norimberku za válečné zločiny. Poprvé ho představujete jako šestnáctiletého, vcelku neatraktivního, nezajímavého a neoblíbeného samotáře, který se ve svém rozpoložení snadno nadchne pro myšlenku, že je součástí vyvoleného národa, nadřazené rasy. Dají se podle vás vysledovat nějaké psychické faktory, které usnadňují příklon k extremistickým názorům?

I u klienta, se kterým psychoterapeuticky pracujete, je extrémně obtížné dělat takové závěry. A je to ještě mnohem, mnohem složitější u historické postavy, o které máte mnohdy jen střípky informací.

To málo, co o Rosenbergovi vím a co jsem v knize použil, se točí kolem jeho velmi komplikovaného a neutěšeného dětství – což zahrnuje velmi brzkou smrt jeho matky, otcovy chronické zdravotní potíže a vznětlivou povahu, málo přátel a nízké sociální dovednosti. A spolu s tím očividný nedostatek sebedůvěry. Přidejte to ke konkrétní politické situaci Němců žijících v Pobaltí v konkrétním historickém období…

Řada významných osobností na poli psychiatrie a psychologie je příslušníky židovského národa. Je to náhoda, nebo může zájem o lidskou duši souviset s netypickým postavením Židů rozptýlených po staletí v různých částech světa?

Mnozí spisovatelé to přinejmenším naznačovali. Mnozí prohlašovali, že židovský systém rané výuky, kdy se texty studují v klidu a do nejmenších detailů a čtenář se soustředí na motivaci a dřívější příčiny událostí, mohl hrát důležitou roli v začátcích psychoanalytické evoluce.

K základům vašeho terapeutického přístupu patří vypořádání se se strachem ze smrti. Já ale znám mnoho lidí, kteří se nebojí smrti, ale umírání. Mají strach z bolesti, z nemohoucnosti. Bojí se, že ztratí mentální schopnosti, na nichž zakládají svou osobnostní identitu… Má i tenhle strach obecnou povahu, nebo souvisí s naší snahou mít vše „pod kontrolou“?

Myslím, že to je obecný strach. Je spojený se strachem ze smrti a nepochybně pronásleduje lidstvo od nepaměti. Zmínky o tomto problému můžeme najít už v nejstarších literárních památkách. Jako jeden z očividných příkladů můžeme uvést třebas Epos o Gilgamešovi, což je příběh, který se explicitně zabývá agonií, bolestí a strachem ze smrti. Podívejte se na celou egyptskou civilizaci, jak moc byla tímto strachem formována a jak se skrze budování složitých staveb snažila podporovat ideu existence života po životě.

Jakým způsobem byste člověku s takovými problémy pomáhal?

Na takovou otázku je obtížné dát jednoduchou, jednoznačnou odpověď. Dokonce jsem kvůli tomu odložil knihu a jen koukal do nebe a přemýšlel o tom. Obecně je to nejspíš orientace na naprostou přítomnost, schopnost být s pacientem, mluvit s ním o jeho největších bolestech a nejhlubším strachu. Nápomocné mohou být také ideje, které nám pomáhají zpracovat téma smrti a neexistence, z nichž mnohé už provázejí lidstvo po staletí.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 10/2012 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (2 hlasů): 5, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace