5000
Předplatné jako dárek Psychowalkman Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Nová Psychologie dnes

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Plním si sny tak divoké, že mě v mládí ani nenapadly

Plním si sny tak divoké, že mě v mládí ani nenapadly

Autor: Matyáš Zrno | Datum: 29.11.2017 | Vydání: 12/2017

Příběh spisovatelky Věry Noskové je známý mimo jiné i z jednoho dílu televizního seriálu 13. komnata. Manželství rodičů skončilo krachem, zlobu na bývalého manžela obrátila matka proti ní. Bránila jí ve styku s otcem (včetně zabavování dopisů), ošidila ji o lásku a podporu táty i jeho rodiny. Následoval útěk z domova.

Plním si sny tak divoké, že mě v mládí ani nenapadly

Je to docela silný příběh, ale není to už únavné ho stále opakovat?

Ano… Protože moje matka už pro mě pár desetiletí žádným problémem není. Ale v románu je to jako ve filmu, je tam zastaven a zakonzervován čas. Příběh má na čtenáře nějaký účinek, takže v tom vlastně lítá se mnou, ale jako patnáctiletou, sedmnáctiletou, zatímco já dnes žiju už dávno něčím jiným. Teď třeba cestováním, psaním, přemýšlením, jaká jsou před námi lidmi rizika a šance. Moje hysterická matka je individuální zážitek. Ale z reakcí čtenářů jsem pochopila, že to není nijak vzácné osobnostní zmrzačení. Psali, že měli matku úplně stejnou.

Žila jste chvíli na hraně bezdomovectví. Jaké to bylo, být bezdomovec v komunistické Praze, kde přece musel každý někam patřit, mít ono pověstné razítko v občance. Režim se tvářil, že takové jevy v reálném socialismu neexistují.

Nakonec jsem vždycky nějaký nocleh sehnala, na ulici jsem neskončila. Rozčilující bylo to střídání podnájmů v Praze, a to v docela rychlém sledu. Byly to podnájmy načerno, spalo nás v jednom bytě třeba šest, já v křesle nastaveném židlí a kolem nás lítalo a páchlo asi dvanáct koček. Neměli jsme žádná práva, my, mladí lidé z venkova, které Praha lákala jako lampa noční můrky. No, a s tím razítkem v občance se to vždy nějak zařídilo, stačilo si po skončení nějakého pracovního poměru nejít pro výstupní razítko, a chvíli to ještě vypadalo, jako že zaměstnaní jsme. Každý režim se dá nějak ošidit a obelstít. Do práce jsme ovšem nechodili kvůli razítku, ale aby bylo na jídlo a nějaké to ubytování. Podpory v nezaměstnanosti nebo různé sociální dávky pro lidi v nouzi neexistovaly.

Jak se vám daří tu dobu vysvětlit těm, kdo ji nezažili…?

Třeba trilogie knih „Bereme co je“, „Obsazeno“ a „Víme svý“, jejichž hrdinka prožívá své vzlety i pády na pozadí té drsné doby, bývá leckde doporučenou četbou na středních školách. Ale mladé čtenáře víc zajímá, jak se hrdinka Pavla vyrovnávala se svým rodinným prostředím, s hysterií matky, se slídilstvím a odsudkem maloměsta, s trapnými až devastujícími láskami. Ta doba je pro ně tak nepředstavitelná, že je to ani nebere. Ostatně nám zase v mládí lezlo krkem to věčné vyprávění pamětníků o válce. Nechce se mi před mladými naříkat, jací jsme byli chudáci, vždyť jsme přece milovali, četli jsme, chodili do filmových klubů, kamarádili se, vysedávali u piva i běhali na rockové koncerty. Dnešní mladí nás ale spíš litují proto, že jsme museli žít bez mobilů a internetu! A nemohli jsme jezdit po světě.

Byla jste spoluzakladatelkou a po tři roky předsedkyní Českého klubu skeptiků Sisyfos. Co vás k tomu tehdy vedlo? Obavy ze vzestupu iracionality ve společnosti?

To také. A potřeba vzepřít se tomu trapnému obelhávání lidí ve prospěch různých šejdířů či pomatenců. Ezoterika je oblast, kde se setkává prohnanost jedněch s pošetilostí druhých. Mohlo by se říci – nechte je, je to jejich svět, svět predátorů a ovcí. Ale koneckonců úřad pro ochranu spotřebitele dělá podobnou práci, a je to legitimní. Zkoumá nezávadnost a kvalitu výrobků a služeb, varuje před těmi špatnými až podvodnými, dokonce může dávat pokuty. My místo pokut rozdáváme těm výtečníkům posměšnou cenu Bludný balvan.

V jednom rozhovoru jsem si přečetl, že jezdíte pozorovat dění na ezoterických festivalech. Co vám na nich přijde nejzajímavější? Nebo možná nejvíc fascinující…

Už mě ty ezoterické prodejní akce omrzely, je to pořád stejné. Fotografování aury, prodej mandal, živá a mrtvá voda, energetické kamínky, nabíjení bioenergií, různí zoufalci – nebo spíš hystrioni – se tam prsí, že jsou čarodějové, další čtou z čar na dlani, kejklají pendlem… Člověk se i zasměje. Jednou jsem si vyfotila dámu se zavřenýma očima, kterou jiná žena za tři stovky dlaněmi takzvaně nabíjela. Blesklo to, ta spící panna se probrala a nabíječka vykřikla, že jsem jim tím bleskem sebrala všechnu energii. A měly po ptákách. Nebo tam ležely na pultě nějaké propagační papírky, tak jsem si jeden vzala, ale běželi pak za mnou, že je to energetická nabíjecí kartička a že jim mám za ni dát osmdesát korun. No, není to švanda?

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 12/2017.


Hodnoťte a doporučte:



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Výroční konference Škola komunikace