5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Přístroje nám pomohou zapomenout

Přístroje nám pomohou zapomenout

Autor: Pavla Koucká | Datum: 25.11.2005 | Vydání: 11/2005

Když se k nějaké vzpomínce často vracíme, neposilujeme ji tím, ale modifikujeme, říká neurofyziolog Jan Bureš. A tak naše vzpomínky vypovídají více o tom, jak byly později připamatovány a upravovány, než o skutečnosti samé.

Neurofyziologie se, stejně jako psychologie, zabývá studiem paměti. Jak obohacují neurofyziologické poznatky psychologické poznání paměti?

Zcela zásadně. Psychologie dříve zkoumala paměť pouze na základě introspekce: jednoduše věřila tomu, co lidé říkali, že si pamatují. To ale bylo jen velmi těžko ověřitelné. Člověk si může vymyslet cokoli - a někdy může být i sám přesvědčen, že mluví pravdu - se skutečností to však nemusí mít moc společného. Neurofyziologie naproti tomu zná metody, jimiž se může podívat přímo na činnost mozku, a tím výpověď člověka ověřit.

Myslíte něco jako detektor lži?

Detektory lži většinou zjišťují vegetativní projevy emočních stavů - zrychlení tepu, pokles kožního odporu zvýšenou potivostí a podobně. Tohle bude daleko účinnější.

Na jakém principu to bude fungovat?

Asi deset let starým objevem je mozková lokalizace vzpomínky na určitou cestu. Velmi známý je v této souvislosti pokus na Londýnských taxikářích, kteří byli žádáni, aby vylíčili, kudy by jeli z Trafalgar square na letiště Heathrow. Šlo jim to velmi dobře, včetně vysvětlování, proč danou cestu zvolili, proč nejeli jinudy. Funkční magnetická rezonance přitom ukázala aktivaci pravého hippocampu a pravé hemisféry. Hippocampus je struktura důležitá pro vytváření i vybavování stop prostorové paměti, která je u lidí lokalizována v pravé hemisféře. V levé je naproti tomu soustředěna paměť verbální. Takže kdyby si taxikář začal něco vymýšlet, neaktivoval by pravou hemisféru, ale levou. Fabulace je totiž čistě verbální proces, pro který nemusíte mít v hlavě žádnou mapu. Můžete si vymýšlet cokoli, povídat, odkud kam pojedete, ale ty části mozku, které by vám to mohly kvalifikovaně říct, přitom budou mlčet.

Pokud ovšem bude dotyčný popisovat špatnou cestu, nedokážeme to ještě odlišit. V současné době dokážeme pouze zjistit, zda dotyčný používá nebo nepoužívá tu část mozku, která je nezbytná k orientaci v prostoru. Nedokážeme říci, zda vzpomíná právě na tu cestu, kterou dostal za úkol si vybavit. V budoucnu ale budeme nejspíš schopni rozpoznat větší detaily.

Lze podobně ověřit i neprostorovou, epizodickou vzpomínku? Když se třeba někdo svého partnera zeptá, co dělal včera večer?

To už je horší - když by dotázaný popisoval, že byl třeba s kolegou v restauraci a co všechno dobrého snědli a o čem si povídali, nepoznali bychom zatím nejspíš nic. Mohli bychom se ale zeptat, kde se tak dobrá restaurace nachází a jak se do ní jede. A pokud by byla celá historka včetně restaurace nepravdivá, dotyčný by si nyní začal něco vymýšlet a my bychom to rázem poznali.

Jinou než prostorovou vzpomínku tedy zatím ověřit dost dobře nedovedeme. Nicméně prostorová paměť je jednou z nejrozšířenějších forem paměti a je pro naši existenci velmi významná. Umožňuje nám plánovat své akce, na jejím základě přemýšlíme, nejen kudy půjdeme, ale dokážeme i velmi přesně předpovídat, jak dlouho nám to bude trvat.

Zdá se však, že již brzy bude možné verifikovat i morální rozhodnutí, pocity odpovědnosti. Obor zvaný neuroetika zkoumá, které oblasti mozku jsou aktivovány při etických otázkách. Lidé jsou v neuroetických pokusech stavěni do modelových situací dilematu: mají se třeba rozhodnout mezi tím, zda zachrání větší počet neznámých lidí, nebo jednoho, jim blízkého a milého člověka. A ukazuje se, že když jedinec volí kvantitativní hledisko, aktivuje jinou oblast prefrontální mozkové kůry, než když se rozhodne pro záchranu osoby, na níž mu záleží. To je dnes velmi populární výzkum, na jehož základě možná v budoucnu dokážeme posoudit typ morálního rozhodování člověka. Když se v rámci psychologického testu dotyčného ptáte, jak by volil, může fabulovat, odpovídat tak, aby se jevil v lepším světle. Když se ale současně podíváme na činnost jeho mozku, poznáme, jak by volil doopravdy. Podobně bude možné zjistit odpovědnost člověka za činy, kterých se účastnil. Zda například mohl nebo nemohl zabránit nějakému neštěstí.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č.11


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace