5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Proč je nám špatně při pohledu na krev?

Proč je nám špatně při pohledu na krev?

Autor: The Beastess | Datum: 31.5.2016 | Vydání: 6/2016

Kolikrát jsme to už slyšeli: „Já nemůžu vidět krev.“ Nemuselo při tom jít o něžnou, útlocitnou dívenku. Při pohledu na krev se často dělá špatně i silným chlapákům. Napadlo vás někdy proč?

Proč je nám špatně při pohledu na krev?

Bohužel je to věc, kterou nedovedeme vůlí příliš ovlivnit. I mezi lékaři a zdravotníky najdeme řadu těch, kteří se ošetřování otevřených ran, operačním sálům, nebo dokonce pouhým injekcím a odběrům krve vyhýbají jako čert kříži a raději volí obory, kde s těmito záležitostmi nepřijdou příliš do styku (psychiatrie, rehabilitace apod.). V některých z nás zkrátka odvrácené stránky života vyvolávají nechtěné fyziologické reakce, které nám mohou případně i zabránit, abychom si navlékli gumové rukavice a profesionálně vyčistili např. hnisající diabetický vřed nebo třeba poskytli zraněnému první pomoc.

Pravěká prevence nemoci

Kořeny těchto pocitů jsou velmi staré. Uviděl-li pračlověk zraněné, krvácející, či dokonce mrtvé zvíře nebo člověka, mohl nejspíš předpokládat, že dotyčný tvor byl napaden jiným agresivním tvorem (možná zraněným či rozběsněným chorobou) nebo něco jedovatého či zkaženého snědl. Taková možnost byla v dávných dobách nepoměrně pravděpodobnější než dnes: všelijakých neznámých plodů a travin, nakažených živočichů a hnijících mršin bylo všude kolem plno. Mohlo se tudíž stát, že něco takového nedopatřením pozřeli i všichni ostatní, kdo se pohybovali ve stejném prostoru. Nejlepším možným praktickým opatřením bylo vyzvracet to. Matka Příroda tudíž zařídila, aby se nám co nejrychleji a bez velkého uvažování doslova obrátil žaludek. A i kdyby zranění či smrt byly způsobeny něčím jiným než otravou, rána či vytékající krev mohla být infikovaná, v mrtvém těle mohly již probíhat hnilobné procesy apod. – zkrátka nejbezpečnější bylo se instinktivně odvrátit a vzdálit se. Naši předkové tímto způsobem chránili především sami sebe. Alespoň takto vědci okamžité, na vůli nezávislé pocity odporu a znechucení dnes vysvětlují.

Znechucení pociťujeme také v kontaktu s výměšky, tlejícími rostlinami, zkaženou vodou, červy, hmyzem a zvířaty, která se živí rozpadajícími se tkáněmi (mouchy, švábi, vši, krysy...), ale také například při pohledu na sexuální praktiky, které jsou potenciálně rizikové vzhledem k přenosu pohlavních chorob. Odpuzující mohou být zrakové, hmatové, chuťové i čichové podněty. Citliví lidé mohou prožívat odpor i při zvukovém podráždění, tj. slyší- -li zvuky vnímané jako dysharmonické, např. kakofonie tónů při ladění orchestru, některé skladby soudobé vážné hudby či jazzu, dobře známé škrábání vidličky po talíři apod.

Signály nevolnosti

Pro znechucení a odpor je typický mimovolní výraz tváře – svraštělé obočí, ohrnutý horní ret, nakrčený nos, případně více či méně vyplazený jazyk: vlastně jde o náznak toho, že se chystáme zvracet. Je stejný v různých kulturách, což svědčí pro to, že se jedná o evolučně starou, biologicky podmíněnou, nikoli naučenou reakci. Podobný výraz odporu můžeme pozorovat i u zvířat, dokonce například u krys. Prostřednictvím zrcadlových neuronů jsme také schopni automaticky odečítat znechucení z obličeje jiných lidí, což naši vlastní averzi může spustit, nebo ještě zesílit. To má také svůj význam – už i to samo nás totiž informuje o možném nebezpečí. V našem těle začnou probíhat stejné reakce jako u toho, na kom znechucení pouze vidíme, a my se začneme chovat obdobně, tedy budeme se snažit z místa nebezpečí vzdálit, případně se nám začne chtít zvracet.

Centrum zvracení se nachází ve 4. mozkové komoře (tzv. area postrema). Je to shluk nervových buněk, hojně vybavených chemoreceptory, které reagují na stimulaci prostřednictvím dopaminu, serotoninu, histaminu, acetylcholinu, opioidů, substance P a jiných látek. Nachází-li se některé z nich v oblasti area postrema ve vysokých koncentracích, spustí to řadu tělesných mechanismů, které se projevují nejprve jako nevolnost (nausea) a ve svém důsledku vyvolají zvracení. Chemické signály se do centra zvracení mohou dostávat různými cestami: z vnitřního ucha prostřednictvím vestibulokochleárního nervu (tzv. nevolnost při cestování, kterou můžeme potlačit antihistaminiky) nebo při podráždění bloudivého nervu (např. dotykem vyšetřovacího nástroje o zadní stěnu hltanu nebo když si strčíme prst do krku – tzv. vagový reflex). Vagus (bloudivý nerv) také zprostředkovává signály z nervové pleteně okolo trávicího systému – k aktivaci zde přítomných serotoninových 5H3 receptorů dochází např. při chemoterapii a radioterapii.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 6/2016 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace