5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Proč se k nejbližším chováme nejhůř?

Proč se k nejbližším chováme nejhůř?

Autor: Jakub Hučín | Datum: 29.1.2016 | Vydání: 2/2016

Než se nám narodilo dítě, choval se můj partner jinak, pak se najednou všechno změnilo k horšímu…“ Jak je možné, že se tak rychle něco podstatného ve vztahu dvou lidí změní? Někdy dokonce stačí, aby se partneři, kteří spolu chodili, sestěhují do společného bytu…

Proč se k nejbližším chováme nejhůř?

Pan Pavel, velmi milý mladý muž, mluví s terapeutem o neshodách s partnerkou, která mu vytýká, že nedokáže projevovat emoce, že je stále příliš racionální a odtažitý. Dává jí za pravdu a nedokáže pochopit, čím to je, že vůči ní zaujímá spíš věcný postoj, když se svými přáteli dokáže být velice otevřený, osobní a emocionální. Při pohledu do jeho původní rodiny se ukazuje, že se v ní komunikovalo především věcně. Měl čtyři sourozence, takže nebyl čas, aby se rodiče zabývali každým dítětem zvlášť. Pan Pavel se naučil, že v blízkých vztazích se emoce příliš neprojevují, každý si své osobní věci a pocity řeší sám. Na druhou stranu měl ale spíše extrovertní povahu, byl citlivý a toužil po emocionálním nasycení, kterého se mu nedostalo. A protože byl společenský, měl mnoho přátel. Ti ho vnímali jako člověka velmi otevřeného, milého a bezprostředního. Ženy ho považovaly za ideál pro partnerský život. Jeho partnerka s ním ale měla zcela odlišnou zkušenost. Ačkoli kdysi Pavla vnímala podobně jako jeho přátelé (a proto si ho také vybrala), po sestěhování do jedné domácnosti měla pocit, že citově zploštěl, odcizil se. Přestal projevovat emoce a začal komunikovat racionálně. V terapeutickém procesu si pan Pavel začal uvědomovat, že jeho model chování vůči partnerce zcela věrně kopíruje model komunikace z jeho rodiny, na který velmi nerad vzpomíná a nikdy by ho vědomě nechtěl vůči svým blízkým opakovat. V terapii se postupně učil přenášet otevřený vztahový model, který používal v komunikaci s přáteli, i do vztahu s partnerkou.

O jiné formě „dvojího chování“ by mohly vyprávět ženy řešící situaci domácího násilí. Nikdo jim často nevěří, protože okolí zná jejich partnera jako milého a okouzlujícího společníka. Nikdo si nedovede představit, že by takový člověk mohl být násilníkem. Jak je možné, že se z pozorného muže takřka přes noc stal despota a tyran anebo z milé ženy dračice a manipulátorka?

Zkušenost citové vazby

Vztahové vzorce si vytváříme od prvního okamžiku našeho života. Není nadsázkou říci, že už v prenatální fázi života. Dnes je obecně přijímaný názor, že nenarozené dítě dobře vnímá zvuky z okolí, dokáže rozpoznat hlas matky. Klíčové pro utváření vztahů je období raného dětství, kdy se vytváří takzvaná citová vazba (attachment). Podle Johna Bowlbyho, který teorii attachmentu rozvinul, je kvalita citové vazby k důležitým osobám pro dítě klíčová z hlediska utváření jeho osobnosti a jeho schopnosti vytvářet a udržovat mezilidské vztahy. Je-li citová vazba dostatečně pevná a jistá, dítě má dobré podmínky k tomu, aby bylo zdravě samostatné, rozvíjelo svůj vlastní svět, cítilo emoční a vztahovou stabilitu. Takové dítě dokáže i lépe navazovat zdravé vztahy, je schopné důvěry a na druhou stranu se dokáže i vymezit a chránit se ve vztahu.

Dítě, které zažije nejistou vztahovou vazbu, se bude snažit zajistit si jistotu vztahu s blízkou osobou nějakým náhradním způsobem. Například zjistí, že když nezatěžuje rodinné prostředí svými požadavky, ale naopak pomáhá rodinnému systému (třeba tím, že nahradí přetíženou matku v péči o mladší sourozence, nebo tím, že má ve škole vzorné výsledky), získá si pochvalu, pozornost a ocenění rodičů. A má-li opakovaně zkušenost, že v běžných situacích pozornost rodičů nemá (tedy že se nesytí jeho citová vazba a citová potřeba), ale když začne podávat výkon, nebo zaujme pečující postoj vůči okolí, jejich pozornost si získá, osvojí si tento způsob zacházení se vztahy – zejména se vztahy s těmi nejbližšími.

Bowlby a jeho následovníci rozlišili u nejisté vazby dva základní typy: vyhýbavý/odmítavý (avoidant/dissmising) a ambivalentní/úzkostný či zapletený (ambivalent/ preoccupied). Dodatečně byl pak definován ještě třetí typ, tzv. dezorganizovaný (disorganised). Citlivé a úzkostnější dítě, které prožívá nejistou citovou vazbu, se obvykle začne snažit získat pozornost zvýšením výkonu, orientací na plnění přání a očekávání svého okolí. K úzkostné potřebě získávat pozornost se přidává i ambivalence. Na jednu stranu velmi touží po lásce a pozornosti, jíž se mu nedostávalo, na druhou stranu se v blízkosti těchto „svých lidí“ se nedokáže cítit a pohybovat dostatečně jistě, protože nemá zkušenost jisté citové vazby, neví, jak taková vazba vypadá. Ve vztazích bude hodně orientované na to, aby vyšlo vstříc očekávání okolí. Najdeme zde lidi se závislou nebo histriónskou strukturou osobnosti.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 2/2016 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace