5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Proč? Seriál: Proč nás přepadají chutě?

Proč? Seriál: Proč nás přepadají chutě?

Autor: Daniela Kramulová | Datum: 29.12.2015 | Vydání: 1/2016

Příjem potravy je řízen velmi složitými mechanismy, které svého času sloužily přežití člověka-lovce v nehostinném pravěku. Jedná se o systém hormonů vylučovaných trávicím traktem, jenž prostřednictvím autonomní nervové soustavy informuje příslušná centra v mozku o tom, jaký je stav naší výživy a co bychom měli dělat, abychom ho udrželi v optimální úrovni.

Proč? Seriál: Proč nás přepadají chutě?

Vývoj tohoto informačního systému však nedrží tak úplně krok s evolucí lidského druhu jako takovou – tím pádem se často chováme nepatřičně a jíme jinak, než bychom měli. Do hry vstupují i živočichové, jejichž přítomnost ve svém těle si sotva uvědomujeme: bakterie trávicího traktu. Věřili byste, že jsou to leckdy ony, kdo má chuť na rakvičku se šlehačkou či slané chipsy?

Když zavelí hlad

Řízení příjmu potravy si můžeme zjednodušeně rozdělit na „systém hladu“ a „systém odměny“. Systém hladu využívá jako regulátor pocitu nasycenosti hormon ghrelin, který se uvolňuje z žaludeční stěny, když se žaludek dostatečně naplní. To dává mozku pokyn, abychom přestali jíst. Ve většině případů poslechneme a brambory či rýži docela neslušně necháme hostitelce na talíři. Proč ale za malou chvíli, kdy jsme stále ještě plní a pod vlivem ghrelinu, neodoláme zmrzlinovému poháru nebo domácím koláčkům?

Za odměnu dortík

Hlad sice nemáme ani trochu, nicméně naše centrum odměny v mozku okamžitě zbystří a řekne si: „Ha! Vysoce kalorická potravina s velkým množstvím tuku a cukru! Tu musím mít stůj co stůj, protože kdo ví, kdy se zase naskytne příležitost ukořistit si do zásoby něco, co mě pěkně zahřeje, když už nebudou na jídelním lístku ani suché brambory.“ Příslušné mozkové jádro (nucleus accumbens) zaktivuje dopaminovou dráhu a my pocítíme nikoli hlad, ale neodolatelnou touhu smlsnout si. Když ji uspokojíme, dostaví se pocit slasti. Rozum a vůle jsou tu k ničemu – my sice víme, že nám žádných zákusků do zásoby není třeba, protože si kdykoli můžeme bez námahy „ulovit“ další, víme i to, že máme vlastních tukových zásob již slušnou vrstvu – ale mozek to ignoruje. Je stále nastaven tak, jako by najíst se tučného a sladkého jídla do zásoby znamenalo přežít ve zlých časech. Konejšíme-li si tím nějakou svoji momentální bolístku (např. že nás ráno seřval šéf), je to spíše přídatný faktor – naše celková nepohoda přispěje k pocitu, že zažíváme „zlé časy“. O to silnější je pak dopaminová reakce na spatřenou sladkou odměnu. Divili byste se, ale náš evolučně poněkud zastaralý mozek má dokonce vlastní přesnou kalkulačku kalorií. Ačkoli málokdo rozumem odhadne kalorickou hodnotu potravin správně, dáme-li lidem vybrat z nabídky různých jídel, neomylně hodnotí jako nejpřitažlivější jídla s nejvyšší kalorickou hodnotou. Můžeme si to dokonce ověřit snímky mozkových center na magnetické rezonanci: centrum odměny je při pohledu na tučné a sladké nejaktivnější.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 1/2016 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (1 hlasů): 5, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace