5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Proč ve vztazích svádíme stále stejné boje?

Proč ve vztazích svádíme stále stejné boje?

Autor: Daniela Kramulová | Datum: 31.3.2011 | Vydání: 4/2011

Jak to, že i druhý a třetí vztah skončil úplně stejným fiaskem jako ten první? Stejné hádky, tentýž pocit, že mi vlastně vůbec nerozumí, a ani se o to nesnaží. Na vině často bývá nefunkční scénář, který jsme se naučili v dětství a donekonečna ho opakujeme, i když už dávno nefunguje…

Proč ve vztazích svádíme stále stejné boje?

Představte si, že přijdete ráno s partnerem k autu, zaparkovanému jako obvykle před domem, a zjistíte, že je totálně vykradené a nepojízdné. Přitom jste slíbili přátelům, že jim ho půjčíte na svatbu a obřad začíná za půldruhé hodiny. Anebo jste domluveni s rodiči vzdálenými 150 km, že jim přijedete pomoct s úklidem po malování. Prostě krizová situace. Jste ve stresu, musíte nahlásit škodu, počkat na příjezd policie, a navíc co nejrychleji vymyslet nový plán, abyste zachránili, co se dá. V běžných situacích jsme schopni racionálně uvažovat, volit vhodné formy komunikace, ale stres, to je ta pravá chvíle, kdy naskočí náš naučený životní scénář, který nás provází od nejranějšího dětství.

„Já za to nemůžu, zamkla jsem auto a zajistila volant jako vždycky. Nezlob se na mě,“ začnete se úporně bránit, zatímco partnera vůbec nenapadlo vás obviňovat. Jenže ve chvíli, kdy je rozčilený a naštvaný, ho vaše zbytečné omluvy ještě víc dopálí – takže se na vás nakonec přece jen zlobit bude. „Proč jsi nezaparkoval/a pod lampou!? Já ti přece pořád říkám, že si zloděj vybere auto, na které není vidět,“ zaútočí partner. Anebo se pokusí situaci odlehčit: „Hele, máš kliku, nechal ti na sedačce tvoji oblíbenou kšiltovku.“ Jenže na takové řeči teď nemáte vůbec náladu!

„Životní scénáře se učíme jako malí ještě dřív, než začneme mluvit, v tzv. preverbální době. Jde o velmi časné rozhodnutí dítěte o tom, co musí dělat, aby byly uspokojeny jeho základní životní potřeby. Pokud dítě získá matčinu pozornost, jen když pláče a křičí, naučí se brečet, aby k němu rodiče přišli. Naučí se, že jeho potřeba blízkosti, lásky, bezpečí bude uspokojená, jen pokud se jí bude hlasitě dožadovat. Když bude klidné a potichu, nedočká se,“ předkládá psycholožka Ivana Veltrubská vysvětlení vyplývající z transakční analýzy Erica Berneho.

Dítě, které je často trestané, když něco nechtíc provede (vylije šťávu, shodí vázičku, ušpiní pastelkami koberec, odře nové kolo atd.), se naučí být ve chvíli, kdy hrozí odhalení průšvihu, „neviditelné“. Dítě, jemuž se dostává pozornosti a láskyplných projevů především jako odměny „za vzorné chování“ a jež slyší, že „ta zlobivá holka není moje Janička“, se naučí, že láska je podmínečná – chci-li ji získat, musím se zavděčit.

Podle této teorie vznikají základní životní scénáře do tří let věku především na základě interakce dítěte s pečující osobou. Další korekce scénářů jsou možné ve školním věku, případně v pubertě, kdy se u dítěte začíná objevovat potřeba kontaktů s vrstevníky a uznání kamarády. Přestože později už obvykle jednáme dospěle a přiměřeně situaci, v těžkém stresu automaticky naskočí obranné mechanismy odpovídající našemu scénáři – někdo rea-

guje únikem, jiný agresí, další racionalizací – vůbec si přitom neuvědomujeme, že to, co nám kdysi zaručilo úspěch, je dnes nefunkční.

Jako v pohádce

Základní životní scénáře jsou v nás tak hluboce ukryté, že je zpravidla nemáme zpracované na vědomé úrovni. Pokud na partnera ve stresu uplatníme to, co kdysi zabíralo na mámu, a očekávané uklidnění situace se nedostaví, máme o to větší tendenci přisuzovat vinu za konflikt právě jemu. My jsme se přece snažili, jak nejlíp umíme, to ten druhý nechápe, neposlouchá, nechce rozumět.

Možná, že krizové životní scénáře našeho partnera vypadají jinak a nejsou s našimi kompatibilní anebo ho konkrétní situace tolik nestresuje a naše chování nechápe, připadá mu podivné, nepřiměřené, a tak reaguje znechuceně a s despektem. Podle psycholožky Ivany Veltrubské si jednotlivé scénáře lépe uvědomíme s pomocí klasických pohádek, které je předkládají takřka v krystalicky čisté podobě. I pohádkoví hrdinové hledají lásku, štěstí, uznání… Odcházejí do světa a každý vlastním, typickým způsobem zdolává překážky – Jiřík ze Zlatovlásky na cestě za uznáním volí cestu obětí, pomáhá hlava nehlava, dokonce i tu vlastní by obětoval.

Malá mořská víla obětuje lásce vlastní nesmrtelnost, trpí v němém lidském těle tak dlouho, dokud se, nemilovaná, nestane jen pěnou na vlnách. „Pomáhající scénář bývá v pohádkách evropského regionu častý,“ říká psycholožka. „Neméně často se setkáváme s bojovným scénářem – hrdina na své cestě musí setnout hlavy drakovi, zabít čarodějnici, černokněžníka, porazit zlého krále ze sousední říše. V bojovém scénáři hledáte nepřítele, který symbolizuje něco zlého, obludu, již máte právo zlikvidovat. V orientálních pohádkách nacházíme jiné scénáře – v nichž vede k úspěchu chytristika, kombinace důmyslnosti s vypočítavostí a určitá lstivost. V Pohádkách tisíce a jedné noci si například hoch získá sultánovo uznání, jen pokud se mu podaří sultána okrást.“

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 4/2011 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 1 / nových příspěvků: 1

  • Základem je tedy zvědomění dosud nevědomého 31.3.2011, 13:08 Zobrazit

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace