5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Rodina po cévní mozkové příhodě

Rodina po cévní mozkové příhodě

Autor: Aleš Neusar | Datum: 2.4.2009 | Vydání: 4/2009

„Dne 31. 1. 1992 mě ve věku necelých 40 let postihla vážná mozková mrtvička. Zprvu tomu říkali lékaři ‘malá cévní příhoda’. Ovšem jak ‘malá’, když mi zůstala trvale ochrnutá pravá ruka?“ napsala moje mamka v memoárech, které na můj popud sepsala v roce 2004. Dnes víme, že kdyby nebylo této zkušenosti, v životě naší rodiny by se neudálo mnoho krásných i těžkých chvil. Patrně bych také nebyl psychologem.

Mamka: Ta má nešťastná nemocná štítná žláza a ty mé hrozné záchvaty vulgarismu! Řvala jsem na děti jako nepříčetná, teď se za to tak nesmírně stydím! Jak jsem mohla být tak odporná? Srdce mi bušilo, vážně se divím, že mě „nejeblo“ už tenkrát a úplně natvrdo! … Bála jsem se marodit, abych nepřišla o práci. Tak jsem raději trpěla. … Šéf chtěl vše hned! Jen donesl koncept něčeho, vzápětí se ptal, zda to mám hotové. Traumatizoval mě. Copak jsem mohla? Nevyhovět šéfovi? A tak jsem se přepínala a přepínala. V tu dobu jsme měli manželskou krizi, protože jsem se vracela pozdě domů a nezvládala domácnost. … Příznaky ochrnutí pravé ruky jsem měla delší období, třeba mě ta ruka brněla a já v ní neměla cit. Říkala jsem to kolegyním, ale netušily jsme, co by to mohlo znamenat. Dokonce jsme se tomu smály! Vždy jsem se nakonec „vzchopila“. Byla jsem blbá! Ale co už nabrečím? (z maminčiných memoárů)

Já: Z mého pohledu nebylo vše tak hrozné. Byl jsem mamčino „kuřátko“. Měli jsme se hodně rádi. Psávala mi spoustu dopisů na tábory, každý den jsem ji čekal na zastávce autobusu, doma vyráběl různé náramky. Lásky bylo od ní, stejně jako od taťky, dědečka i babičky, dostatek.

Jak si pamatujeme den 31. 1. 1992

Já (31 let, tehdy 13 let): Ležím v posteli. Je tma. Možná spím. Slyším křik. Vybíhám z pokojíku a vidím mamku, sedící na zemi vedle záchodové mísy. Vypadá divně. Jako v amoku. Mlátí pomocí levé ruky pravou rukou o mísu a říká, že s ní nemůže hýbat. Usmívám se. Výjev se několikrát opakuje. Myslím si, že si dělá legraci. Nechápu to. „Jak, nemůžeš hýbat?“ říkám jí. Mlátí s ní dál. Jsem zaskočený. Nevěřím jí, ale zároveň nerozumím, proč by si dělala tak divnou legraci. Jsem ochromený. Nevím, co dělat. Taťka není doma. Objevuji se v pokoji. Nevím, jak. Ležím v posteli. Je tma, třepu se, taťka nejde a nejde…

Bratr (33 let, tehdy 15 let): Snad ještě před šesti lety jsem byl přesvědčený, že jsem mamce záchranku volal já. Vybavuji si, že mě taťka poslal volat záchranku a já pak úplně vyděšený koktal do telefonu. Jestli jsem si to jen vsugeroval, nevím. V každém případě si pamatuji jen taťkův povel, běh k budce a koktání. Cestu zpět domů, příjezd sanitky a nic dalšího už ne. Dokud mně taťka nepřipomněl, že jsem jel v ten pátek přímo ze školy ke strýcovi, vrátil se až v neděli a v pondělí odjel na lyžařský výcvik, myslel jsem, že se celá věc odehrála právě takto.

Mamka (57 let, tehdy 39 let): Tehdy jsme byli všichni nemocní s chřipkou. Mně doktor předepsal Tetracyklin, který jsem bohužel nesnášela. Byla jsem na pokraji zhroucení. Spala jsem provizorně v obýváku na matracích, měla hrozné nechutenství a často zvracela. Pak jsem jednou šla na WC a spadla na zem a nemohla vstát. Zavolala jsem na taťku [manžela], aby mě zvedl. Zjistil, že mám zkřivený koutek. Zavolal pohotovost. V sanitě se mi udělalo nevolno a pozvracela jsem zdravotní sestru. Pochopitelně byla otrávená. Zvratky páchly. Ani se mě nezeptala: „Paní, jak se cítíte?“

Následky

Mamka je v invalidním důchodu. Nehýbe pravou rukou. Chodit může, ale pravá noha se jí hůře ohýbá a má ji spastickou. Má necitlivý pravý koutek úst, takže neví, že jí tam zůstal kousek jídla. Dlouhá léta se jí střídají fáze deprese, veselosti (občas hodně veselé) a relativní stability. Někdy bývá i úzkostná. Několikrát byla závislá na různých lécích na spaní nebo proti úzkosti, které jí lékaři bez problémů předepisovali a „pozapomínali“ je vysadit i několik let! Někdy mám pocit, že se její povahové vlastnosti po cévní mozkové příhodě (CMP) zvýraznily. Ale těžko říci, zda je to v důsledku CMP či způsobem života po ní, kde je málo povinností, méně kontaktů, žádná práce. V mamčině životě je rozhodně méně stresu… Mamčina mrtvice pro mne byla traumatickým zážitkem. Po léta jsem byl vůči mamce chladný a téměř chyběla v mých vzpomínkách. Míval jsem různé somatické obtíže, úzkostné sny, ve kterých jsem nebyl schopný zvládnout nějakou situaci…

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 4/2009
nebo v On-line archivu.

Upozornění všem uživatelům on-line archivu časopisů. V úterý 28. 4. 2009 proběhne výměna vstupních hesel do on-line archivu článků časopisů Děti a my, Psychologie dnes, Rodina a škola, Informatorium 3 - 8. Všichni stávající předplatitelé dostanou včas nová hesla mailem.

Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace