5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > S českými psychology je to bída

S českými psychology je to bída

Autor: Pavla Koucká | Datum: 7.3.2007 | Vydání: 3/2007

Neuropsychologie je v Čechách pověstnou popelkou. Psychologové si odmítají připustit, že psychiku tvoří mozek, ve výzkumu se zoufale nedostává peněz a lékaři nemají pochopení. Z neuropsychologa Petra Kulišťáka přesto čiší vtip a dobrá nálada.

Jak jste se rozhodl věnovat se neuropsychologii?

Zpočátku své profesní kariéry jsem se věnoval dětem trpícím obtížemi, jež jsou dnes nazývány syndromem ADHD. Tenkrát se tomu říkalo lehká dětská encefalopatie, pak to byla percepční a motorická porucha, následovala lehká mozková dysfunkce - v angličtině minimal brain demage. Přečetl jsem si o tom tenkrát pár publikací a pochopil, že za všechno asi může mozek - a nikoli výhradně matky postižených dětiček ani nic jiného, o čem se spekulovalo.

Můžete srovnat vývoj oboru u nás a ve světě?

To se snad ani srovnat nedá. Světová neuropsychologie je velice dynamický obor, od jehož vývoje si vědci i lékaři slibují mnohé. U nás je tento obor bohužel pověstnou popelkou. Možná to je dáno tím, že čeští psychologové jsou stále v zajetí freudovských a podobných tradic a moderní trendy myšlení, směřující dokonce i ve filozofii samotné k mozku, zhusta odmítají. Vedle směru psychometrického/testologického se však neuropsychologie věnuje velmi intenzivně též klinice. Představitelem tohoto směru byl zejména již zesnulý ruský badatel Alexander Romanovič Lurija. Dnes je tento velikán vzpomínán zejména v Americe, zatímco v jeho vlasti ho už téměř neznají. Rozumní neuropsychologové podle mne propojují oba přístupy - nezříkají se testů, ale ani lidského pohledu.

Spolupracujete jak s lékaři, tak s psychology. S kým se vám pracuje lépe?

S nikým, protože u nás není s kým. S lékaři spolupracuji už 30 let a vím, že jde víceméně o řemeslo. Přesto však, i když se to řemeslo dobře naučíte, jste pouze dobrý řemeslník, nikoli ještě dobrý lékař. Takoví u práce také přemýšlejí, neberou pacienta jako rutinu. To jsem poznal, když jsem sám onemocněl. Dobrých lékařů je jen velmi málo. A psychologové? S několika zahraničními jsem v dobrém kontaktu. S českými je to bída. Kliničtí psychologové vytýkají neuropsychologii, že za vším vidí mozek. Já ale zase vytýkám jim, že mozek zcela pomíjejí. Ale řekněte mi, co tvoří psychiku? Mozek - o němž většina klinických psychologů nejen téměř nic neví, ale dokonce o něm programově odmítá uvažovat!

Zkuste jim vysvětlit na příkladu, jak by nějakou znalost o mozku mohli uplatnit.

Nedávno, když jsem přednášel v Brně na konferenci o exekutivních funkcích čelních laloků, přišla za mnou jedna posluchačka a svěřila se mi se svým mnohaletým problémem. Měla pocit, že jí manžel neprojevuje dost lásky a vůbec že je jaksi citově oploštělý. Před lety spolu obešli kdekoho: naše nejlepší manželské poradce, vztahové terapeuty různých škol. Jedni jim radili více se objímat, druzí méně spolu mluvit, další provádět společně různé aktivity, a pak zase neprovádět… a jak se je všichni snažili vecpat do svých teorií, totálně je znechutili. Posléze se ti dva obrátili na léčitele, kteří si alespoň nehráli na experty a měli lidštější přístup. Nicméně ani ti jim nepomohli.

Kde byl „zakopán pes“?

Myslím, že primárně vůbec nešlo o vztahový problém, jak se jim všichni snažili namluvit. Příčina vězí v úrazu hlavy, který manžel dotyčné paní utrpěl jako pětiletý. Spadl tenkrát pod koně a ten mu prošlápl čelní kost tak, že prakticky rozdrtila část pravého frontálního laloku. Jenže podle současných neuropsychologických znalostí právě v této oblasti sídlí to, čemu říkáme lidství -sociální cítění, empatie, emoční inteligence. Jsou to vlastně nejvyšší vývojové oblasti. Příčina problému je tedy jasná, potíž je v tom, že současná medicína neumí pomoci. Přesto by bylo lépe, kdyby psychologové odhalili pravou příčinu dříve. Ti dva si mohli odpustit spoustu promarněného času a vzájemného obviňování se; nemuselo dojít k tomu, aby si psychologii jako obor znechutili.

Pomáhá neuropsychologie i zdravým lidem?

To by jistě mohla, problém je, že u nás nejsou peníze ani na neuropsychologický výzkum zdravých lidí. Což ale pochopitelně není dobré ani pro nemocné. Vždyť ani nemáme normy zdravé populace! Prakticky nevíme, jak zdravý člověk vypadá. Na přednášce za mnou nedávno přišla jedna studentka a vyprávěla mi, že u nich v rodině jsou samí polygloti. Ona sama umí asi devatenáct jazyků. Taková schopnost musí být podmíněna geneticky a určitě to bude na jejich mozku nějak patrné. Neuropsychology by to mělo velmi zajímat. Ale představte si, že jí, ač už se jednou k vyšetření nabídla, lékaři udělali klasické vyšetření zkoumající deficity - a poslali ji domů s tím, že je zdravá. To jsme ale věděli už předtím. Já jsem jí teď domluvil takové speciální vyšetření, díky němuž, když se udělá pořádně, bychom mohli zjistit zajímavé věci. Je veliká škoda, že se u nás takovíto neuropsychologicky a lingvisticky zajímaví lidé pomíjejí.

Čím to?

Možná je to proto, že u nás jsou tyto věci doménou lékařů. Na jednom kongresu Mezinárodní neuropsychologické společnosti jsem měl příležitost navštívit univerzitu ve Finsku, v Turku. A tam jsem viděl, že mají ty nejmodernější přístroje zobrazující mozek - a studenti tam na nich prováděli výzkumy třeba právě takovýchto různých jazykových schopností. Tady vás k něčemu takovému vůbec nepustí, je bohužel zcela nemyslitelné, aby třeba Filozofická fakulta vlastnila zobrazovací techniku funkcí mozku fMR (funkční magnetická rezonance), to je u nás výsadou klinických medicínských pracovišť. Ono je to také drahé a investovat peníze do filologů se zde nenosí. Je to ještě velmi neprobádaná oblast. Třeba na téma bilingvních lidí u nás neexistuje prakticky žádná odborná literatura. A i ve světě jí je pomálu. Nadít bychom se přitom mohli i velmi překvapivých zjištění. Jedno takové jsme udělali nedávno zcela náhodou. Zjistili jsme, že pacienti, kteří se budí po nějaké mozkové příhodě, začínají mluvit nejprve cizím jazykem (tedy samozřejmě pokud nějaký umí) a teprve potom jazykem rodným. Ten jako by byl nějak hlouběji uložen a probouzel se až tehdy, když je člověk plně při vědomí. Chtělo by to ovšem výzkumně ověřit.

Celý rozhovor naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 3/2007
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace