5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Sázejte třeba stromky

Sázejte třeba stromky

Autor: Pavla Le Roch | Datum: 27.1.2006 | Vydání: 2/2006

Reakce na oznámení o propuštění z práce se může podobat reakci člověka, kterému lékař oznámil diagnózu závažné nemoci. O úskalích nezaměstnanosti hovoří psycholožka Božena Šmajsová-Buchtová.

Dovedete si představit, jak byste reagovala, kdybyste se ocitla bez práce?

Jsem člověk neposedný, který musí neustále něco dělat. Určitě bych si začala usilovně hledat novou práci. Patrně bych na čas vzala i práci, na kterou nemám kvalifikaci, ale ke které mám niterný vztah. V dětství jsem bylatatínkem a babičkou vedena k lásce k přírodě. Mládí jsem prožila na venkově. Určitě by moje snaha najít si práci směřovala k přírodě - asi by to byla práce v zahradnictví, květinářství, v péči o veřejnou zeleň. To bych dělala ráda.

Jak to bývá u většiny lidí?

Prožívání nedobrovolné ztráty práce je pro většinu lidí velkou psychickou i sociální zátěží. Je tomu tak i tehdy, jsou-li pracovníci o propuštění předem informováni. Zvládání této zátěže je velmi individuální a jepodmíněno řadou faktorů. Jednak odolností konkrétního člověka vůči psychické zátěži vůbec. Někteří lidé jsou predisponováni svými osobnostními vlastnostmi ke konstruktivní adaptivní strategii. Nezaměstnanost lépe zvládají lidé,kteří ji vnímají spíš jako novou osobní šanci. Velkou roli tu ovšem hraje věk, pohlaví, kvalifikace, ale také pracovní zkušenosti, finanční zázemí a délka ztráty práce. Dlouhodobá ztráta práce ovšem postihuje celou psychiku. Člověk se cítí osamělý, sociálně izolovaný, uzavírá se do sebe, trpí úbytkem sociálních kontaktů. Znám případ, kdy ztráta práce dohnala muže v rodině k předstírání,že je stále zaměstnán. Ráno se oblékl a ve stanovenou hodinu odešel jakoby do práce, ale ve skutečnosti šel na zahradu, kde v chatě strávil pracovní den. Styděl se říci své ženě a dospívajícím dětem, že přišel o práci.

Dlouhodobě nezaměstnaní kromě ztráty sebevědomí často trpí také poruchami spánku, bývají nadměrně unavení. Z čeho tato únava pramení?

V první řadě je to vysoká míra stresu, porušení režimu námahy a odpočinku, ztráta smyslu života. A to vše negativně působí na psychiku. Při dlouhodobější nezaměstnanosti se objevuje i deprese, ztráta sebeúcty a celkovárezignace. Také opakované neúspěšné pokusy sehnat práci vedou mnohé lidi k apatii. Beznadějný boj spojený s pocity bezcennosti a viny přivede některé z nich až k sebevraždě. Jiní se s problémem vyrovnají tak, že otupí,přizpůsobí se sníženému životnímu standardu a skončí jako bezdomovci, tuláci nebo zločinci.

Lidé dlouhodobě bez práce také často ztrácejí kontakty se širším okolím.

Ano, v našem výzkumu dlouhodobě nezaměstnaných se potvrdilo, že šíře sociálních kontaktů postupně klesá, a také, že s délkou ztráty práce a s rostoucím věkem klesá i počet lidí tvořících sociální oporu.

Co pomáhá tento problém překonat?

Pokud byly pracovní vztahy uspokojivé, je dobré udržovat kontakty s bývalými kolegy. Je také dobré věnovat se koníčkům, na které člověk neměl čas a najít si tak nové přátele. Možné je také přiblížit se více přírodě, býtpokorný k její nadřazenosti, harmonii a kráse.

Nakolik významný je věk nezaměstnaného?

V našich výzkumech se ukázalo, že je rozhodující. Se vzrůstajícím věkem korelují finanční povinnosti, sociální a rodinná očekávání, touha po kariéře, potíže zaučit se v novém zaměstnání. Je to problém i proto, že v našíspolečnosti věk spolurozhoduje o nalezení nového zaměstnání. Jedním z důvodů je to, že nedošlo k předpokládané"kapitalizaci"střední generace žijící převážnou část života v předtransformačním období. Chování těchtolidí je tak dosud výrazně ovlivněno faktory minulého vývoje společnosti, které omezují schopnost racionálně reagovat na nové podmínky. V osobnostní rovině jde o nedostatečnou profesní sebereflexi, o snížený pocit odpovědnostiza rozvoj vlastních schopností, o myšlenkovou strnulost. Jde však také o neprožitou zkušenost změny zaměstnání a ztráty práce, o chybějící schopnost vyrovnat se s pocity méněcennosti při ztrátě práce.

Můžete být konkrétnější?

Vedla jsem desítky rozhovorů s lidmi propuštěnými z práce v rámci strukturálních změn v podnicích. Bylo to po roce 1990, kdy trh práce, podnikání, nezaměstnanost byly novými pojmy. Málokdo si uměl představit, co proobyčejného člověka znamenají. Svoboda, kterou propuštění lidé získali téměř přes noc, byla zrádná. Ztratili najednou sociální zázemí, pravidelný režim dne, finanční odměnu, pocit seberealizace a společenské užitečnosti. Na mojiotázku při rozhovorech:"Co umíte, co můžete nabídnout novému zaměstnavateli?"odpovídala většina propuštěných po dlouhém přemýšlení:"Nic. Jen jemnou mechanickou práci. Dělal/a jsem ji dvacet let."Pro tytolidi to bylo první zastavení a zpověď před sebou samým. Dnes již člověk konečně rozpoznává, co musí znát a umět, co se musí naučit, jakou dovednost musí získat. Také pestřejší životopisy se stávají samozřejmostí.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 2/2006
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace