5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Sexualita a náboženství: provokující spojení

Sexualita a náboženství: provokující spojení

Autor: Lucie Hrdličková | Datum: 5.5.2010 | Vydání: 5/2010

Síla sexuální energie je obrovská a projevuje se ve všech oblastech našeho bytí. Každá snaha o její potlačení ve skutečnosti k ničemu nevede, a se o to snaží jedinec, politický či náboženský systém – naopak, mnohdy prorazí silně destruktivní cestou. Všechna náboženství si síly této energie a svobody, již nabízí, byla dobře vědoma…

Sexualita a náboženství: provokující spojení

Náboženství se k sexualitě stavěla a dodnes staví dvojakým způsobem: buď se snažila pozitivně využít sexuální energii k posílení a podpoře svého obrazu světa, tak jak tomu bylo u přírodních náboženství, v antice a většině asijských náboženství, kromě buddhismu, anebo se ji snažila potlačit a využít tak přebytečnou energii pro účely celku, ať už rituální, ekonomické či vojenské. Taková jsou například židovství, křesťanství, zarathuštrismus i islám. Nově vznikající náboženství často „kacířsky“ reagují na předchozí náboženské představy, po uvolněném vztahu k sexualitě mnohdy přichází asketická, zdrženlivá poloha. Dokladem toho je například buddhismus představující asketickou reakci na „smyslný“ hinduismus. Ale i křesťanství, které vzniklo v lůně židovství jako náboženství rigidního typu reagující asketicky na sexuální dekadenci pozdní antiky.

Nábožensky založený člověk přenáší sexuální rozdíly mezi živými bytostmi i do světa božstev, jež si představuje jako bohy nebo bohyně. Ty mezi sebou mají heterosexuální nebo homosexuální vztahy, plodí spolu „božské“ děti, případně se pohlavně stýkají s obyčejnými smrtelníky a přivádějí na svět „boholidské“ potomky.

Ve většině náboženství je sexuálně utvářený i náboženský obraz člověka a představa o jeho vykoupení. Podle toho bývají muži i ženy i rozdílně oceňováni.

Například stupně buddhovství může dosáhnout jen muž, nikoli žena. Ženy jsou považovány buddhistickými, džinistickými i hinduistickými mnichy za svůdkyně, naproti tomu v novém náboženství Dětí božích jsou ženy erotickými volavkami, které mají přitáhnout a získat nové členy své náboženské obce.

U některých starých kultur docházelo k jistému zbožštění sexu či k jeho užívání při náboženských obřadech, tzv. posvátné prostituci. Sexuální spojení bylo považováno za posvátný akt. To se dělo v matriarchálních náboženstvích, která existovala před vznikem patriarchálního náboženství židovského, křesťanského a islámského, které pojímá své jediné božstvo jako duchovní, nikoli jako lidskou bytost.

Projevy normálního sexuálního života, jakými jsou např. poluce a menstruace, pohlavní styk a porod, bývají v mnoha náboženských společenstvích, jako třeba v islámu či izraelsko-židovském, pokládány za nečisté a postižení musí projít nejdříve rituální očistou, než se smějí opět sejít s ostatními bližními.

Sexem v chrámu k mystickým zážitkům

Při starověkém uctívání Astarte a Ashtoreth v zemích Středního východu měly kněžky sexuální poměr s muži, kteří přišli uctít bohyni nebo ochránkyni chrámu. Zážitek duchovního spojení s bohyní byl vyjádřen sexuálním spojením s její pozemskou zástupkyní, kněžkou chrámu, a tímto aktem byla bohyně uctívána jako někdo, kdo dal lidem radost posvátné sexuality.

Kněžky měly regulérní práva, vlastnily majetek a měly stejný status jako muži. Byly velmi dovedné při milování, později se mohly vdávat a byly považovány za velmi dobré manželky. Nejen svobodné, ale i vdané ženy mohly sloužit v chrámech. Zpravidla však přicházely za mimořádných okolností a jako akt uctívání mohly mít sexuální styk s kterýmkoli mužem. Tato spojení nebyla vždy bez následků – děti, které se z nich narodily, byly považovány za naprosto zákonné a žily v posvátném areálu chrámu. Podobné zvyky existovaly v krétské kultuře, jež předcházela vzniku starého Řecka. Právě kněžka umožňovala přístup k „Velké matce“, později nazývané Gaia, a prostřednictvím sexuálního spojení nebo prorocké vize předávala poselství bohyně chrámu těm, kdo hledali její radu.

V Evropě byl sexuální aspekt náboženského spojení postupně omezován řecko-římskou civilizací, což se projevovalo například v tom, že kněžky musely být nedotknutelnými pannami a s příchodem křesťanství byl sexuální aspekt uctívání úplně zlikvidován. Byly odstraněny dokonce i genitálie z populárních náboženských totemů, jakými byly falické sloupy podél cest, které byly pak nahrazeny kříži.

Sexuální rozkoš? Jedině v manželství

Velká světová náboženství vesměs pohlavní styk sám o sobě za špatný nepovažují. Například křesťanství rozvíjí určitou sexuální morálku, která se zabývá hodnotou pohlavního styku a jeho správného užívání. Římskokatolická církev nahlíží na pohlavní styk jako na Boží dar manželům. Vnímá jej jako dobro, které má být zdrojem jejich radosti a potěšení. Připomíná nám všem, že je nutné užívat jej správným způsobem, protože disponuje dvěma složkami. Tyto složky, spojivou a plodivou, nelze násilně oddělovat, měly by se prolínat. Pohlavní styk, který některou ze dvou složek násilně odmítá či jinak narušuje, považuje pak za hříšné chování. Sám stvořitel však stanovil, aby při naprostém tělesném sebedarování manželé zakoušeli rozkoš a uspokojení jak tělesné, tak duchovní. A proto se podle učení římskokatolické církve manželé nedopouštějí ničeho zlého, když o takovou rozkoš usilují a umírněně se jí oddávají.

Církev tedy netvrdí, že pohlavní styk je mravně přípustný pouze za účelem zplození potomka, ač se v historii v katolickém prostředí tyto názory také vyskytovaly, ale vidí ho jako vzájemné spojení, sebedarování a plození. To musí být úplné, definitivní a lze jej uskutečnit pouze v manželství. Volnou lásku církev odmítá. Z antikoncepčních metod přijímá pouze tzv. metody přirozené. Jako mravně špatný též posuzuje jakýkoliv sexuální styk mimo manželství.

Mluví-li o takzvané čistotě, má tím na mysli způsob žití v souhlasu s mravními požadavky sexu a rozlišuje tři druhy čistoty: panenskou, manželskou a vdovskou. Žádný z těchto druhů by neměl být vychvalován na úkor jiného. Za heretické označuje katolická církev ty skupiny, které sexuální život odmítaly jako hřích. Celibát však chápe jako dobrovolné zřeknutí se určitého dobra, v tomto případě manželství a tedy i sexu, pro dobro vyšší.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 5/2010
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace