5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Smutné dítě se v Africe těžko hledá

Smutné dítě se v Africe těžko hledá

Autor: Daniela Kramulová | Datum: 1.7.2009 | Vydání: 7/2009

Od Afričanů jsem se naučila, že vždycky, když nejde o život, je důvod se smát. Oni chodí sice denně neuvěřitelné kilometry pro vodu, zato mají, na rozdíl od nás, v pořádku mezilidské vztahy, říká Líba Taylor, která už téměř třicet let fotografuje v zemích Afriky a Asie pro potřeby humanitárních organizací.

Jak jste se dostala k fotografování pro humanitární organizace?

Všechno začalo mou touhou cestovat. Když jsem byla malá, vysílali Hanzelka a Zikmund své rozhlasové reportáže, fascinovaly mě. Četla jsem cestopisy, zajímalo mě, jaká kultura je v které zemi. Pak jsem objevila romantický příběh Luise Broomfielda Když nastaly deště, odehrával se v Indii v čase monzunových dešťů. Můj cestovatelský sen dostal první cíl – Indii. V roce 1968 jsem odjela do Anglie, kde jsem studovala filmovou a televizní tvorbu a školu dokumentární fotografie ve Walesu. Ještě na vysoké jsem odjela s manželem do Alžíru, pak jsem byla v Íránu a počátkem 80. let přišla první zakázka od nevládních organizací fotit v Africe.

Afrika je kontinentem, do jehož vývoje výrazně zasáhla kolonizace. Dodnes je to zřetelně vidět při pohledu na mapu…

Zvlášť v případě pouštních oblastí je jasné, že kolonizátoři seděli nad mapou s tužkou a pravítkem. Prostě udělali čáry – a rozdělili země, kmeny, jazykové skupiny i rodiny. Například v poušti v Súdánu a Somálsku žijí kočovníci, kteří se nikdy necítili příslušní k žádné zemi. Představte si, že takového člověka někdo chytí a řekne mu: Ty jsi Somálec. Jenže on zrovna přešel 2000 km přes poušť ze Súdánu – tenhle koncept ti lidé nikdy nepochopili. Pro ně hranice neexistujou. Lidi se tu vždycky volně pohybovali, chodili běžně nakupovat na druhou stranu řeky, a teď je to v cizině. V Anglii se začíná otevřeněji mluvit o tom, že kolonizátoři v Africe udělali hodně dobrého, ale taky hodně škody. Za pozitivní bychom mohli považovat to, že v křesťanských misiích se věnovali vzdělávání. Právě odtud vzešli dnešní bohatší Afričané. Po vzdělání v misii byli posíláni do škol v Anglii a ve Francii. Jejich potomci jsou významnými obchodníky, pracují pro OSN, v zahraničních firmách a svoje děti posílají do škol v Americe. Jsou vzdělaní na úrovni západního světa a mohou mu velice dobře konkurovat.

Mezi odborníky, kteří se zabývali testováním inteligence, se vedly spory, proč například Afričané skórují ve standardních inteligenčních testech hůř než Evropané či Američané. Kromě různě rasisticky zaměřených hypotéz se objevují například vysvětlení, že příčinou je jiný způsob myšlení. Setkala jste se s ním při běžném kontaktu s Afričany?

Setkávám se s lidmi, kteří jsou dost vzdělaní a mluví anglicky. Když komunikujete v angličtině, oni se vám nejspíš přizpůsobí. Vědí, jak myslí západní člověk, vědí, jaké chcete odpovědi. Možná to dělají proto, aby vyhověli – vyhovět hostovi je velmi silná motivace. Afrika je neobyčejně pohostinný kontinent. Řekla bych, že Afričané jsou velice chytří, i když nejsou vzdělaní. Vnímají citlivěji než my. Hodně si pamatují, protože si to často nemohou zapsat a pak se k tomu vrátit. Jsou vynikající obchodníci a úžasní lingvisti. Umějí jazyk svého kmene, jazyk kmene své matky, pokud jsou školně vzdělaní, mluví anglicky i v oblastech, kde převládá vliv francouzštiny. Tu samozřejmě ovládají také.

Existuje při fotografování pro Unicef a další humanitární organizace nějaké zadání, které má pomoct otevírat srdce a peněženky?

Ano. Organizace si nechávají dělat komerční marketingové průzkumy, co a jak na lidi působí. A ukazuje se, že v různých dobách jsou to různé věci. Před pár lety hodně zabíral soucit s trpícími, smutné děti a podobně. Jenže pokud se ve světě nebo v zemích, pro které jsou snímky určené, odehrávají nějaké tragédie, války, zemětřesení nebo jiné přírodní katastrofy, lidi už utrpení nechtějí vidět. Fotografie vyhublého dítěte, které vídali poslední dva roky, už na ně nepůsobí. Nevyvolá soucit, který motivuje k pomoci, spíš směsici podivně negativních emocí.

Jaká je současná strategie pro získání pomoci?

Převládá pozitivní vidění. Zadání zní: usměvavé dítě. Jako by říkalo, jsem taky člověk jako ty, dokážu se o sebe postarat, ale tvoje pomoc se mi hodí. Žádné prvoplánové dej, dej, dej. Ale zadání se často mění. Dnes to řeším tak, že nefotím jen usmívající se děti, ale vyfotím i ty, co se zrovna neusmívají, protože se snímky za pár měsíců mohou hodit. Po pravdě řečeno, vyfotit smutné africké dítě je docela těžké. Brečí proto, že ho třeba právě štípla vosa, ale jinak se malí Afričané pořád smějou. Pokud skutečně bezprostředně nejde o život, jsou to veselé děti. ?

Je obtížné navázat ve vesnicích kontakt s místními obyvateli?

Nikdy tam nejedu sama. Zpravidla pracujeme tam, kde má nějaká organizace konkrétní projekt, a ten jdeme fotit – voda pro vesnici, očkování, lidé se učí pálit cihly, aby si mohli postavit domy… Jinak je focení na ulici docela těžké, lidi to nemají rádi. Dokonce se mi stalo, že na mě křičeli: Ty nás tady vyfotíš a pak ukážeš, jak tady špatně žijeme. Jsou velice hrdí, nechtějí být viděni jako oběti, jako ti, co jen čekají na pomoc.

Mění se strategie k získávání pomoci. Mění se i pomoc sama?

Dříve tu hodně působily velké, bohaté organizace OSN s milionovými rozpočty. Peníze se musely vyčerpat, aby organizace příští rok dostaly další. I projekty byly velké. Jenže tohle v Africe moc nefunguje. Třeba elektrická pumpa na vodu. Výborný nápad – paní přijde, zmáčkne knoflík, napumpuje jí to vodu. Jenže v místě není elektřina, pumpa se zapískuje, nejsou součástky, nikdo ji neumí spravit. Tak se na ni vykašlou, nechají ji rezivět a dál chodí dva kilometry pro vodu, jak byli zvyklí celý život. Dnes převládají menší projekty malých nevládních organizací. Její lidé jsou ve vesnici pět deset let. První rok stráví třeba jen poznáváním života a zjišťováním, co vesničané skutečně potřebují, co je pro ně výhodné a co není. Všechno proberou se starostou a staršíma z vesnice, vše se musí odhlasovat a pak se teprve začne s prací.

Jak vypadají takové menší projekty?

Základem je, že se na projektu musejí podílet i místní lidé. Pokud jde například o vodu, organizace zaplatí materiál, obyvatelé dodají práci – vykopou studnu, sestaví zařízení, nechají vyškolit vlastní obsluhu i někoho, kdo dokáže zařízení opravit. Systém je většinou velmi jednoduchý. Někde je to třeba jen studna s kýblem, která je oplocená, aby tam nechodily ovce, aby nikdo nespadl dovnitř. Někdo tu odmyká, zamyká a hlídá. Takové projekty vznikají hlavně ve spolupráci s ženami, které ve vesnici dělají většinu práce a nejlíp vědí, co je třeba. Organizace z vesnice odcházejí s tím, že lidi mají, co chtěli, a umějí s tím zacházet.

Existují i projekty na podporu vzdělání formou adopcí na dálku. Fungují v praxi?

Ano, i když se školní docházkou je to někdy všelijaké. V anglicky mluvících oblastech zavedli Britové školní uniformy, které tu jsou dodnes. Konceptuálně je to nejspíš dobrý nápad – děti se neliší oblečením, nezávidí se pomalovaná trička. Jenže za uniformy se musí platit, a tak některé děti je mají nové a jiné různě seprané, pospravované, několikrát děděné. Většinou rodiny posílají do škol kluky a děvčata nechodí buď vůbec, nebo se naučí jen základ a vrátí se domů, aby pomáhaly v domácnosti. Desetileté holčičky běžně chodí pro vodu, vaří, perou, případně se starají o menší sourozence. Vzdělání ženy pro Afričany zatím nemá velkou hodnotu – počítá se s tím, že se dívka vdá se a odejde z rodiny.

 

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 7-8/2009
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace