5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Smysl terapie – filosofický náhled

Smysl terapie – filosofický náhled

Autor: Jaromír Adamec | Datum: 5.3.2008 | Vydání: 3/2008

dopis čtenáře

V posledních číslech Psychologie dnes vyšly články o terapii tmou a terapii pomocí drog. Lze je nahlížet jako dva příklady širšího trendu šíření více či méně „alternativních“ terapií (arte-terapie, hypo-terapie – obecně „něco“-terapie, kde čím excentričtější „něco“, tím lépe). Tato vlna by v kritické mysli mohla vyvolat pochybnost, jestli si takové postupy vůbec zaslouží být označovány za terapii, nebo jestli se spíše nevydávají za něco, čím nejsou. Proto by mohlo být užitečné podívat se, na základě jakých podmínek vůbec něco můžeme za terapii označit.

Obecně terapie předpokládá určení nějakého stavu jakožto žádoucího či zdravého a snaží se k tomuto stavu přivést jedince, který se od něj odchýlil. Vymezením tohoto stavu získáme měřítko, kterým posuzujeme úspěšnost terapie, a kterým vůbec řídíme hledání terapeutického postupu. Mělo by nás tedy zajímat kritérium, na jehož základě můžeme nějaký stav za „zdravý“ označit. V medicíně, například, je takový stav vymezen jako homeostáza – rovnovážný stav organismu. Povaha tohoto stavu je určena přírodovědnými, tedy empirickými postupy.

V soudobé psychologii existuje určité schisma mezi přírodovědnou a humanitní větví, které, jak se dále ukáže, má své věcné příčiny. Podle hranice tohoto rozštěpení jsou rovněž kritéria pro vymezení zdravého psychického stavu jedince rozdělena na empirická (přírodovědná) a neempirická. Oba tyto zdůvodňující postupy budou dále probrány s důrazem na neempirický způsob. Nejde přitom o konfrontaci těchto dvou stanovisek, ale o vymezení jejich pole působnosti a vztahu, stejně jako jejich odlišení od toho, co již jako „terapie“ nemůže být označeno.

Empiricky lze zjišťovat psychické rysy jedince s ohledem na jeho objektivní schopnost fungovat ve světě a společnosti. Některé vlastnosti tak lze na základě přírodovědně založených pozorování označit za disfunkční (např. fobie, depresivní stavy...), jiné jako funkčně nutné (specifické sociální dovednosti a pod.). Stejnými metodami lze zkoumat postupy, jimiž lze jedince k žádoucímu stavu přivést. Tímto způsobem pracuje převážně psychiatrie (budeme-li ji považovat za obor k psychologii přiléhající) a kognitivně-behaviorální směr psychologie.

Aby bylo možno rozumně považovat nějaký postup za terapii v tomto smyslu, musí především existovat obecná empirická evidence jeho funkčnosti. Dále musí existovat teorie vysvětlující funkci terapie, která jednak umožňuje adaptovat obecný postup jednotlivým konkrétním případům, jednak vůbec zdůvodňuje, proč by daný postup měl vést k vytčenému cíli.

Mnohem zajímavější je povaha neempirických kritérií pro zdůvodnění cíle terapie. A to jednak proto, že se takových postupů zhusta alespoň implicitně dovolávají stoupenci „alternativních“ směrů, čímž v očích racionálnějších lidí diskreditují takové úvahy jako celek, jednak proto, že povaha těchto úvah je méně zřejmá, než u výše načrtnutých empirických kritérií.

Na vyšší úrovni vystupuje problém určení žádoucího psychického stavu jedince jako etický problém. Tedy jako problém, kdy je třeba rozlišit mezi dobrým a špatným (spíše než mezi pravdivým a nepravdivým, jak tomu je u přírodovědných problémů). Empirický přístup je pak specifickým způsobem řešení tohoto problému, kdy se předpokládá cykličnost (konstantní opakovanost) lidského jednání a neměnnost podstaty lidské osoby. Pouze za tohoto (velmi silného) předpokladu může to, co bylo, a to, co obvykle je, sloužit jako měřítko toho, co má být (tedy co je dobré).

Již v běžném pohledu se však zdá být podřízení člověka pod normu toho, co je obvyklé, degradací člověka. V západní kultuře je člověk chápán jako bytost ve své nejvlastnější podstatě svobodná. Toto pojetí člověka je v posledku věcí čiré víry. V rámci této víry mu lze rozumět a zdůvodňovat ho, nelze jej však dokázat jako nutné někomu, kdo toto pojetí nesdílí. Svoboda člověka tak vystupuje na nejobecnější rovině jako kritérium dobrého duševního stavu člověka. Neempiričnost tohoto určení plyne právě z toho, že jde o víru zformovanou specifickým historickým vývojem západní civilizace. Žádná jiná kultura patrně takto člověka nepojímá. Tím se však pro nás nerelativizuje bezpodmínečná nutnost držet toto přesvědčení o nás samých; bez něho bychom pozbyli svojí identitu. Speciálně je vhodné si všimnou, že mimo tento předpoklad není myslitelné vést ani diskusi, kterou rozvíjí tento text.

Svoboda je dána možností rozumět okolnímu světu a stejným způsobem v reflexi i sobě samým a dále možností aktivního přístupu ke světu (a v reflexi k sobě samým). Sama aktivita není dostatečným vymezením pojmu – nestačí, že jedinec může dělat, co chce, určující je to, co vůbec chtít může. Zvířata nejsou svobodná, ač mohou jednat aktivně, protože jsou ve své aktivitě vedena neměnným instinktem. Zanedbáním okruhu toho, co člověk může chtít, může zanedbat i svoji svobodu.

Možnost rozumění sobě samému staví člověka do situace historičnosti. Správné porozumění tomuto pojmu je klíčové pro porozumění člověku vůbec. Historií tu můžeme chápat velkou historii – dějiny celého lidstva, i malou historii – životní běh jednotlivého člověka. Historií rozumíme vývoj podstatných vlastností (životních okolností) člověka, historičností potom možnost tohoto vývoje. Na obecné rovině je třeba podstatnými vlastnostmi chápat trvalé vlastnosti předmětu, které musíme znát, abychom s daným předmětem mohli nakládat a rozuměli mu. Od nich se odlišují nahodilé vlastnosti, které se mohou děním proměňovat, aniž by změnily podstatu předmětu. Například ve fyzikálním systému jsou podstatnými vlastnostmi fyzikální zákony, nahodilými okamžitá poloha a rychlost těles. Je patrné, že podstatné vlastnosti lidské společnosti nejsou neměnné, ale vyvíjejí se. Znalost poměrů ve staroegyptské společnosti by nikterak neumožnila orientovat se ve společnosti moderní. Naopak pro orientaci ve společenství zvířat určitého druhu postačuje právě znalost tohoto druhu. Zvířata nemají historii. Toto rozlišení rovněž určuje, které události jsou pojednány v dějepise – jsou to ty, které nějak mění podstatné vlastnosti společnosti. Analogické úvahy platí i pro jednotlivce, protože historičnost jednotlivce umožňuje historičnost společnosti.

Historičnost lidské existence je podmíněna schopností rozumět sobě samému. Nahlédnutím podstatných zákonitostí vlastní minulé a přítomné existence umožňuje tato pravidla překročit. Z toho důvodu by bylo pošetilé snažit se najít nějaká „pravidla dějinného vývoje“, protože okamžikem jejich odhalení by tato pravidla byla sama zrušena. Lidská existence tak není zcela podřízena pravidlům v přírodovědném smyslu. Tato okolnost se manifestuje jako lidská svoboda. Klíčové je přitom sebeporozumění, které je, jako každé porozumění, určitým řádem. Jako takové musí mít svoji integritu. Integrita sebeporozumění je v jednom směru podmíněna integritou osobnosti, v druhém směru působí jako integrující faktor. Osobnost je do té míry svobodná, do jaká je integrovaná – schopná rozumět sobě nikoli jen okamžitě a částečně, ale rozvrhovat svůj život v celku.

Tato teoretická analýza určení ideálního stavu lidské osoby nyní ozřejmuje, co může být považováno za terapii. Vedle v úvodu popsané terapie založené na empirických poznatcích tak vystupuje vyšší forma terapie zaměřená na integraci osobnosti a její schopnosti dosahovat svobody. Integrita osobnosti je samozřejmě podmíněna integritou nižších tělesných a psychických funkcí, takže se tyto dvě podoby terapie nevylučují, ale naopak doplňují. Tato podmíněnost má však povahu podmínky nutné, nikoli však postačující. Tyto dva přístupy k terapii jsou úzce svázány s dvojím pojetím psychologie – jakožto přírodovědné a humanitní disciplíny, které bylo zmíněno v úvodu. Vyšší forma terapie pak není nijak jasně oddělena od vzdělávání, od různých aktivit zaměřených na „osobnostní růst“, jakož ani od jakýchkoli aktivit směřujících k sebezdokonalování jedince.

Za terapeutický v tomto vyšší smyslu může být tedy považován pouze takový postup, který odůvodněně vede osobnost k vyšší integritě ve smyslu sebeporozumění. Vlastní odůvodněnost postupu není nějaká vnější podmínka, ale vnitřně souvisí se samotnou možností postupu k sebeporozumění vést. Nesrozumitelný postup nemůže vést k žádnému porozumění. Co se považuje za „odůvodněné“ je dáno historickým vývojem společnosti. To však naprosto neimplikuje relativitu či libovůli ve zdůvodňování. Co v našem kulturním okruhu lze či nelze považovat za důvodné podléhá pravidlům, o nichž nelze svévolně rozhodovat. Dodržení těchto pravidel umožňuje integrovat terapii podrobenou osobu do této společnosti. Tento aspekt zdůvodněnosti a srozumitelnosti terapeutického postupu je silnější než pouhý požadavek racionality vzhledem k záměru, jak bylo požadováno pro empiricky podloženou terapii – ta by případně mohla fungovat pouze náhodou nebo z neznámé příčiny. Zde je to vyloučeno.

Zhodnocení významu sebeporozumění ostatně stálo u založení moderní psychologie Freudem, který svůj přístup explicitně charakterizoval jako terapii odkrývající v protikladu k terapii zakrývající. Odkrývající terapií rozuměl Freud takovou, která přenášela podstatné rysy a konflikty osobnosti na úroveň ega, tedy na úroveň explicitního porozumění. Tento náhled je však hluboce zakořeněn v celé západní tradici: křesťanství se od počátku vymezuje jako protikladné vůči magii a modloslužbě. Pro křesťana je určující vztah k Bohu, který je Pravdou a Spravedlností a správně pochopen vede k porozumění a pokoji (tedy vnitřní harmonii). Tento vztah je niterný, Bůh působí přímo v duši člověka. Zcela klíčový je přitom důraz na svobodu a svědomí člověka. Na rozdíl od tohoto postoje magie a modloslužba činí člověka závislým na vnějších silách, které nejsou pod jeho kontrolou, a mohou mít tedy v posledku pouze dezintegrující vliv na osobnost. Obdobně byla v antice ideálem „autarkia“ – stav mravní nezávislosti člověka a připodobnění se bohům, kteří byli obrazem blaženosti – tedy vnitřní vyrovnanosti.

Je tedy třeba odmítnou jako terapeutické všechny postupy, které nejsou vnitřně zdůvodněné a tedy nejsou dobře integrované do struktur rozumění dané společnosti, protože jako takové nemají ani schopnost integrovat osobnost toho, kdo je těmto postupům podroben. Postupy jako „terapie tmou“ samozřejmě mohou vést k novým náhledům na sebe, tento potenciál má ovšem jakýkoli zážitek, takže tu není žádný specifický důvod považovat tento postup za terapeutický. Silná víra v moc takovýchto postupů naopak velmi pravděpodobně povede k dezintegraci osobnosti v podobě rezignace na porozumění svému bytí a delegování odpovědnosti na vnější procesy, které nejsou pod kontrolou dané osoby. Ještě skandálnější je v tomto ohledu terapie drogami, protože sám jejich účinek je dán dezintegrací psychiky už na organické úrovni. To samozřejmě může vést k „zajímavým“ zážitkům, naprosto je však třeba odmítnou pojetí, že tyto stavy představují jakési „vyšší stavy“ vědomí. Z právě uvedených důvodů je za vyšší stav vědomí možno považovat stav vyššího sebeporozumění. Kromě tohoto okamžitého organického vlivu je dezintegrující již víra v to, že tento vnější prostředek, kterým drogy jsou, by mohl řešit vlastní problémy jedince. Extrémní podobou tohoto dezintegrujícího vlivu je pak drogová závislost.

Shrnuto, cílem tohoto textu bylo rozlišit terapii vedenou empirickým výzkumem univerzálně platných zákonitostí psychiky a terapii vedenou historicko-kulturním sebeporozuměním člověka jakožto svobodné bytosti. Tyto dvě porozumění terapii se nevylučují, ale vzájemně doplňují a podmiňují. Obě tato pojetí kladou striktní požadavky na to, co může být považováno za terapii. Ukazuje se, že mnohé populární „terapeutické“ postupy těmto kritériím ani přibližně nevyhoví. Pracují na principu „kopneme ho do hlavy a třeba se to potom srovná“. Používat takové postupy je spíše projev zoufalství, než racionálního přístupu, který by vyžadoval nějaké zdůvodnění, proč máme věřit, že dosahují svého cíle. V zoufalých situacích však lze volit i zoufalé prostředky a doufat.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace