5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Stal jsem se odborníkem na emoce - Rozhovor s režisérem Matejem Mináčem

Stal jsem se odborníkem na emoce - Rozhovor s režisérem Matejem Mináčem

Autor: Eva Jedelská | Datum: 2.3.2011 | Vydání: 3/2011

Příběh Nicholase Wintona, britského bankovního úředníka, který těsně před začátkem druhé světové války odvezl z tehdejšího Československa téměř sedm stovek ohrožených dětí a zachránil jim tak život, dnes zná doslova celý svět. Proslavil se především díky úsilí režiséra Mateje Mináče, který o něm nedávno dokončil už třetí film, tentokrát s názvem Nickyho rodina. Při shromažđování dokumentárního materiálu vyslechl režisér víc otřesných příběhů než mnohý psychiatr či terapeut.

Stal jsem se odborníkem na emoce - Rozhovor s režisérem Matejem Mináčem

Při natáčení jste měl možnost osobně mluvit s desítkami „wintonových dětí“. Jak se se svojí traumatickou zkušeností vyrovnávají? Mají něco společného?

Ano, mají. Jsou to lidé, kteří celý život nějakým způsobem hledají rodiče, které v dětství ztratili. Jako by nikdy úplně nedospěli, v některých případech se chovají jako děti. Nikdy se se ztrátou rodičů nesmířili a jsou tím narušení, i když to není poznat na první pohled. Když jsem se na tyhle věci začal ptát, v osmi případech z deseti jim vytryskly slzy. Po těch letech! I po tak dlouhé době je to pořád otevřená rána.

Vím o jediném případu, kdy se jedna ze zachráněných přiznala, že když se v pětačtyřicátém objevily seznamy lidí navrácených z koncentračních táborů, ona se do nich záměrně nepodívala. Vytvořila si tak blízký vztah ke svým novým rodičům, až se skoro bála, že ti vlastní zůstali naživu. Pro ni by tím vznikl neřešitelný konflikt. Komu dát přednost? Pěstouni se k zachráněným dětem chovali velmi hezky, snažili se v nich ale udržovat pocit, že pořád někde mají své vlastní rodiče. Nepočítali dopředu s tím, že skoro nikdo nepřežije.

Přenáší se tahle zkušenost nějakým způsobem i do jejich současných rodin?

Skoro všichni mají velmi početné, čtyřicetičlenné i padesátičlenné rodiny, obzvlášť v Izraeli. A je to záměr, sami mi to říkali. „Hitler nás chtěl zničit, ale my jsme se mu takhle pomstili.“ Víte, kdyby se ten Wintonův příběh odkryl o padesát let dřív, tak by o tom ti lidé možná ani mluvit nechtěli. Když je člověk ve věku, kdy buduje kariéru a vychovává děti, tak se nedívá do minulosti, ale jen dopředu. Pocit, že o tom chtějí mluvit, u nich vznikl až teď, na sklonku života. Oni vědí, že když vystoupí v mém filmu, tak je to asi poslední příležitost někomu svoji zkušenost sdělit – ani tak ne dětem, ale hlavně vnukům. A mají pocit, že to sdělení má nějaký smysl.

Ještě jedna věc je zajímavá: Všichni ti lidé žijí s vědomím, že jejich život je vlastně dar. Ano, přišli jsme o rodiče, sourozence, o všechno, co nám bylo drahé… ale nám někdo zachránil život. A tak se to snaží nějakým způsobem splácet. Každé z Wintonových dětí se zabývá charitou, dobrovolnickou činností, někoho učí. Snad jen v jednom případě tomu tak nebylo, ale ta paní byla dost nemocná, takže to ani nešlo.

Pokud vím, vaše maminka také zažila koncentrační tábor.

Bylo jí třináct, když se dostala do Osvětimi. Byla s ní ještě o tři roky starší sestra, hned po příjezdu je ale rozdělili – sestra šla na práci a mámu poslali na druhou stranu, rovnou do plynové komory. Šla tam a strašně při tom plakala. Na té rozdělovací rampě ale shodou okolností pracovala její sestřenice. Poznala mámu, přišla k ní a vrazila jí hroznou facku, takže překvapením utichla, jako když utne – to bylo důležité kvůli tomu, aby na sebe neupoutávala pozornost. A pak ji sestřenice nenápadně postrčila do té správné řady, takže maminka její zásluhou přežila první selekci. Co tam ale doopravdy zažila, to ani já nevím. Určitě mi neřekla všechno. Vím jen, že ještě celé roky po válce nemohla pořádně spát.

Mluvilo se o tom někdy u vás doma, když jste vyrůstal?

Vůbec ne, nikdy. Já jsem to dlouho vůbec nevěděl. Moje maminka je ten nejveselejší člověk na světě, pořád vypráví vtipy… Celé roky se snažila nějak to překonat, nevšímat si toho. Mohlo mě to napadnout, protože má na předloktí vytetované číslo, nikdy jsem se jí ale na to nezeptal.

Pak se stalo něco zvláštního. Přišla revoluce, období obrovské euforie, společně s nadšením se ale probudil i slovenský nacionalismus, který byl za komunismu utlumený. A najednou se na náměstích začaly zpívat písničky z Hlinkovy doby a vzpomínalo se na Slovenský štát. Já jsem se v té době připravoval, že odjedu za bratrem do Kanady a máma z ničeho nic prohlásila, že jde taky pryč, že ze Slovenska odchází. Vůbec jsem nevěděl proč, až po čase jsem z ní dostal, co se vlastně stalo. Když poslouchala ty písně, které si z dětství pamatovala, jak je hulákaly Hlinkovy gardy – najednou ji to její dětství dohonilo. Po padesáti letech. Všechno se jí najednou připomnělo, došlo u ní k nějakému vnitřnímu zkratu a řekla, že v téhle zemi už žít nebude. A to taky dodržela. Opustila na Slovensku všechno, vybudovanou pozici i kontakty a odešla do Čech, kde se všichni starali hlavně o vydělávání peněz a s nacionalismem tu nebyl problém.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 3/2011 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace