5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Stockholmský syndrom. Existuje vůbec?

Stockholmský syndrom. Existuje vůbec?

Autor: TIBOR A. BREČKA | Datum: 20.10.2006 | Vydání: 11/2006

Kladný vztah oběti k pachateli bývá označován jako Stockholmský syndrom. V posledních měsících se v médiích opět začíná poměrně často skloňovat, zejména v souvislosti s případem osmiletého věznění Nataschi Kampuschové únoscem Wolfgangem Priklopilem.

Stockholmský syndrom je pojmenován podle události, která se stala v roce 1973. Oč šlo? Jan-Erik a Clark Olssonovi se pokusili vyloupit Švédskou kreditní banku ve Stockholmu a jako rukojmí zadrželi čtyři zaměstnance. Vyjednávání trvalo 130 hodin. Nikdo nebyl zraněn a po propuštění projevovala rukojmí náklonnost vůči pachatelům a nevoli vůči policistům. Čtveřice rukojmích dokonce odmítla svědčit u soudu proti pachatelům a na veřejnosti je obhajovala. Několik měsíců po události se jedna ze zadržovaných bankovních úřednic s J. E. Olssonem zasnoubila.

Od té doby je patrná určitá tendence podobné případy, kdy existuje pozitivní vztah mezi pachatelem a obětí, označovat jako takzvaný Stockholmský syndrom. Je ale takové označení oprávněné a lze vůbec existenci tohoto syndromu potvrdit?

Jaké má příznaky?

Slovo syndrom lze přeložit jako soubor příznaků či symptomů. Nabízí se analogie se systémy klasifikace nemocí, jako jsou MKN-10 či DSM-IV (kde mimochodem tento syndrom uveden není). Podle nich má každá nemoc či porucha uveden výčet projevů, a pokud je daný člověk splňuje, tedy jestliže trpí či zažívá přesně uvedený počet příznaků z celkového výčtu, lze u něj danou nemoc nebo poruchu diagnostikovat.

Jak by tedy vypadal výčet možných příznaků a kolik z nich by bylo nutné „splnit“, abychom mohli o někom prohlásit, že je postižený Stockholmským syndromem? Vyjdeme-li z popisu události, nalezneme několik styčných bodů: jednalo se o trestný čin (loupežné přepadení); pachatelé byli muži; mezi oběťmi (rukojmími) byla žena; nedošlo ke zranění; pachatelé s obětmi navzájem komunikovali a ty jim projevovaly náklonnost; působil tu časový aspekt (130hodinové vyjednávání); oběti projevovaly nevoli vůči policii a jiným institucím; zasnoubení oběti s pachatelem. Podívejme se na jednotlivé „příznaky“ podrobněji.

Byl přítomen u páchání trestného činu.
Je důležité, o jaký trestný čin se jedná? Anebo by lépe vyhovoval termín traumatizující událost, kterou trestný čin bezesporu může být? Je podstatné, v jaké roli byl postižený – zda oběť, rukojmí, svědek, zasahující, či dokonce někdo z pachatelů?

Pachatelé byli muži. Obětí byla žena.
Je nezbytné takové „rozložení sil“? Mohlo by to být i naopak? Jak je to u dětí? Obětí sexuálního násilí přeci může být žena, muž i dítě. Hraje roli počet pachatelů a počet obětí? Může vznik syndromu nějak ovlivnit věk pachatele či oběti? Mohou existovat „věkově imunní“ osoby?

Být obětí trestného činu.
Oběť je souhrnné označení, které v sobě nese několik různých typů. Každý trestný čin vytváří řetězec obětí. Tou primární je sám poškozený či napadený, ale obětí mohou být třeba i rodinní příslušníci, kolegové…

Navíc se domnívám, že je velký rozdíl mezi tím být obětí únosu, kdy je unesený primárním cílem pachatele a následně se stává prostředkem k dosažení jeho cíle (peníze, sexuálně motivovaný únos aj.), a mezi tím být obětí – rukojmím, které slouží jako určitá pojistka, výhoda při dalším vyjednávání, jako prostředek, o němž si pachatel myslí, že usnadní proces páchání daného činu (rukojmí při loupežném přepadení).

Nedošlo ke zranění.
Pokud je obět zraněna, nemůže se uvažovat o takzvaném Stockholmském syndromu, i když jiná kritéria budou naplněna? U domácího násilí přeci existuje silný vztah mezi pachatelem a obětí, ubližovatelem a ubližovaným.

Komunikace mezi pachatelem a obětí.
Komunikace velmi urychluje a usnadňuje vytvoření vzájemného vztahu. Vznik kladné vazby můžeme prakticky předem vyloučit u oběti, která je svázána a umlčena a s níž pachatel příliš nekomunikuje, případně s ní jedná hrubě.

Časový aspekt.
Kolik času je potřeba k vytvoření tohoto syndromu? Existuje časová hranice, za níž se o takzvaný Stockholmský syndrom již jednat nemůže? Vzniká jen v dané situaci, nebo lze hovořit i o opožděné reakci, která se projeví až za určitý čas po spáchání trestného činu?

Nevole vůči policii a jiným orgánům.
Oběti trestných činů někdy vykazují nevoli vůči příslušníkům policie či jiným orgánům činným v trestním řízení. Například účastník dopravní nehody při pozdním příjezdu policie, člověk, kterému bylo vykradeno (ukradeno) vozidlo (byt či chata) a pachatel nebyl dopaden. Nevole vůči těmto orgánům je přímo programem některých skupin a hnutí.

Ritualizované pouto (zasnoubení s pachatelem).
Zasnoubit se s pachatelem či si ho vzít může kterákoli žena či muž. Existují ženy, které se zamilují do muže ve výkonu trestu odnětí svobody a po jeho propuštění se za něj vdají. Má být v rámci syndromu vzájemný vztah ritualizován, i když samotný akt nemůže být zárukou hloubky a síly vztahu? Láska se dá jen těžko poměřovat tím, zda jsou dva lidé manželé/registrovaní partneři, či nikoliv.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 11/2006
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace