5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Toužím po dobrém konci

Toužím po dobrém konci

Autor: Lenka Králová | Datum: 29.6.2016 | Vydání: 7-8/2016

S Halinou Pawlowskou jsem strávila několik dní na Ukrajině při natáčení pořadu Tajemství rodu. Ve vesnici Čorna Tisa, kde žijí Halininy příbuzní, jsem se snažila vymyslet zajímavý záběr do filmu. Zrak mi padl na pasoucí se stračenu. „Vítku,“ zařvala jsem. „Natočíme Halinu, jak dojí krávu!“ Režisér Vít Karas zesinal. „Neblázni, to neudělá! Naštveš ji.“

Toužím po dobrém konci

Zviklal mě. Ale lítého hněvu mediální hvězdy jsme se obávali zbytečně. Halina chytila krávu za struky a zvesela při tom pokukovala na kameru. Kdo něco opravdu umí, ten se nebojí, že by mohl ztratit důstojnost kvůli banalitě. Halina zkrátka není žádná novodobá celebrita uměle vytvořená v reality show.

Proč se tolik liší tvoje pořady od jiných zábavných televizních pořadů, které často bývají agresivní a hloupé?

Já jsem začala dělat bulvár v době, kdy jsem dostala Českého lva a měla jsem cenu za nejlepší scénář, takže já jsem nedělala bulvár jako paní novinářka. Já jsem dělala bulvár jako paní, která má bestseller a která udělala film s nominací. Což ledasco hrozně usnadňovalo. Protože jsem byla na stejné úrovni jako ti, o kterých jsem psala. Pokud tě neznají a nepoznávají chodci na ulici, tak nevíš, co to nese. Ale já jsem věděla, co to nese. Jak se má třeba Donutil. To mi strašně pomáhalo i v balancování těch pravd. A tím pádem mi důvěřovali lidi, které jsem oslovovala třeba k rozhovoru. Protože mě znali, byla jsem na stejné vlně. Mohl o mně napsat kdokoli cokoli. Stejně jako o nich. Vždycky jsem nesnášela redaktorky, které říkaly – jdeme dělat ty ksichty. Dráždilo mě to pohrdání někým, kdo něco umí. Někdy se mu něco povede, někdy zase nepovede, někdy se zachová vhodně, někdy nevhodně. Ale něco umí, proto je známý.

Takže hlavní příčinou toho, proč tvoje pořady nebyly tak útočné a jedovaté, byla tvoje vlastní popularita?

Šlo i o žánr. Soft bulvár, který jsme dělali, spočíval v tom, že jsme nehledali žádnou závažnou informaci. Tím jsme se odlišili od jiných médií. Napsali jsme jen to, že někdo někde byl, tohle řekl a takhle se tvářil. A já, protože mám ráda humor, jsem se snažila, aby to bylo zábavné, člověka to potěšilo a rozradostnilo. Někdy ten celek mohl vyznít vesele zlomyslně. Něco jako – vidíte? Tolik si od toho sliboval, a jak to dopadlo. Upadl! Ale to bylo tak všechno. Nebyla v tom zloba. Kdežto vytváření toho špatného bulváru, to je doména posledních let. Před chvílí, než jsi přišla, mně volali z Pestrého světa, což je vrchol takového toho špatného bulváru. Ptali se, jestli se budu vdávat. Vybavilo se mi, že jsem nedávno poskytla rozhovor Blesku a jeho redaktorka se mě tázala, jestli pomýšlím na svatbu. A já jsem odpověděla, že už jsem natolik poučena zkušenostmi, abych neříkala nikdy nikdy. Sdělila jsem té redaktorce z Pestrého světa, že se s ní nechci bavit, protože její časopis nemám ráda. A ona povídá – to mi stačí a položila to. A mně je jasné, že uvidím velké titulky PAWLOWSKÁ SI DĚLALA NADĚJE, ŽE SE BUDE VDÁVAT, A NIC Z TOHO NENÍ nebo třeba DLOUHOLETÝ PARTNER JI NEPOŽÁDAL O RUKU. Udělají prostě cokoli proti mně. Takhle funguje současný bulvár. Asi to tak funguje všude, i když – nežiji v jiné zemi, takže mě nic neopravňuje, abych to posoudila. Nevím, jestli třeba Rusové či Italové jsou přející. Ale řekla bych, že my Češi jsme hodně nepřející.

Jaká je podle tebe literární úroveň bulváru?

Když jsem začala dělat Story, tak to bylo u Holanďanů, kteří byli mnohem dál ve vydávání časopisů. Nechtěli v žádném případě, aby byl ten časopis vulgární, nechtěli se podbízet a psát nesmysly. To byl základní úzus. A potom, já jsem si tam vzala nejlepší lidi, které jsem znala. Grafika Pavla Šťastného, který vymyslel logo Občanskému fóru. Pak jsem oslovila všechny scenáristy a spisovatele, které jsem znala. A oni uměli dobře psát, uměli pracovat se slovem. Teď slovo nehraje v časopisech vůbec žádnou roli. Někdo umí věšet ramínka do skříně a hned má napsat popisek pod zimní kabáty. Učím psaní, tak vím, že čím více lidi neovládají slova, tím nabubřelejší slovník používají. Protože se bojí, aby to nebylo trapné, blbé, jednoduché. Tím pádem je to trapné, blbé a nabubřelé. A takové vážné. Takže teď se s nesmírnou pompou mluví třeba o kabátech, jako kdyby se mluvilo o odhalení zlatého pokladu.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 7-8/2016 nebo v On-line archivu.


Hodnoťte a doporučte:



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace