5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Trauma - náhlý vznik, pomalá léčba

Trauma - náhlý vznik, pomalá léčba

Autor: Hana Papežová | Datum: 9.5.2007 | Vydání: 5/2007

Traumatické události jsou stále častěji skloňovány nejen v médiích, ale i v klinické praxi a výzkumu. Ráda bych upozornila na některá úskalí jejich terapie.

K traumatizaci skupin či jedinců při teroristických útocích, přírodních katastrofách a dalších neštěstích (např. život ohrožujících nemocech) dochází většinou nečekaně a náhle. Traumatický stres se liší od obecného nebo kumulativního stresu, je extrémní situací, která významně překračuje hranice normální každodenní zátěže. Studie z roku 1995 ukázala, že celoživotní prevalence traumatu je 60,7 % u mužů a 51,2 % mezi ženami. Riziko vzniku posttraumatické stresové poruchy je ovšem u žen dvojnásobné. Při traumatickém zážitku je důležitý věk postiženého, zkušenosti z předchozí traumatizace, osobnostní rysy, očekávání, chápání situace (ztráta vs. ohrožení), psychobiologické faktory a dostupnost sociální podpory.

Přírodní katastrofy, zvláště ty, na které se lze připravit, mohou mít menší psychologický dopad než traumata způsobená záměrně. Teroristické akty mohou vést k většímu postižení, protože vytvářejí dramatický pocit zranitelnosti a bezradnosti. Fyzická zranění často mohou odvést pozornost od rozsáhlého poškození psychiky. Rozdíly v chápání situace částečně vysvětlují, proč se s traumatem spojené poruchy vyvinou pouze u poloviny exponovaných (Harbert 2002).

Teroristé, katastrofy, nemoci

V kontrastu s krátkým trváním samotné traumatické události vyžaduje pochopení a řešení jejího dopadu na jedince i společnost nejen dostatek času, ale i vhodný čas. Jen tím zabráníme rozvoji posttraumatické stresové poruchy a opakovaným traumatizacím. Řešení následků traumatu je často významně spojeno s časem společenským - otázka zní, zda je společnost schopná připustit diskuzi o určitých traumatizujících událostech a podporovat jejich léčbu. To je spojeno s časem generačním. Neřešené traumatické zážitky v jedné generaci se přenášejí v podobě úzkostných a depresivních stavů do života dalších generací (viz například Šamánková a Novák, 2006). Adekvátní zpracování traumatických zkušeností vyžaduje i dostatek času terapeutického (dostupnost kvalitní a dostatečně dlouhé terapeutické péče). A v souvislosti s terapeutickým zpracováním traumatické události je nutné chápat i čas, který každý jedinec potřebuje k individuálnímu vývoji, aby byl schopen se s traumatem vyrovnat. Adaptace směrem k pozitivní změně ve vidění světa může vyžadovat roky, zatímco její nezvládnutí může jedince i jeho okolí poznamenat celoživotně.

Společenské klima posledních let umožnilo zabývat se závažným dopadem traumatu na život jedince i společnosti v daleko větší míře než dříve. V období prvních teroristických útoků byla vypracována klinická doporučení, jak poskytovat kvalitní odbornou pomoc dětem, dospělým i jejich rodinným příslušníkům. Původně pouze klinická pozorování (např. v psychoanalýze) o vlivu raného traumatu na vznik psychopatologie jsou postupně dokumentována neurobiologickými výzkumy i zvířecími modely. Potvrzuje se, že následky traumatu se mohou rozvinout i mnoho let po traumatizující události, přetrvávat z dětského věku do dospělosti, a přenášet se na další generace. Traumatické poškození rodičů může vést k tomu, že jsou pro své děti emocionálně nedostupní. Tyto se pak i v dospělosti potýkají s nejistotou ve vztazích. Tento zdánlivý časový posun následků traumatizujících událostí je pro odborníky i laiky obtížně postižitelný. Naštěstí pro výzkum i terapii však může být pro některé z nich tato „nepostižitelnost“ přitažlivá.

Hlavně neublížit

Musím zdůraznit, že nedodržování klinických zásad přístupu k traumatizovaným jedincům a neodborná práce s nimi může situaci postiženého výrazně zhoršit. Více než jinde zde platí zásada: především neuškodit. To platí pro lékaře i psychology a mělo by být součástí etického chování pro další odborníky, například pro novináře, kteří s traumatizovanými lidmi přicházejí často do styku. Nevhodným dotazováním na traumatické události totiž mohou účastníka i svědka poškodit. Proto je nutné, aby terapeuti pracující s oběťmi traumatických událostí byli dostatečně připraveni.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 5/2007
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace