5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Trauma z války

Trauma z války

Autor: Daniel Štrobl | Datum: 8.3.2006 | Vydání: 3/2006

Nedávno jsem se vrátil ze Spojených států, kde jsem měl možnost strávit nějaký čas ve Vet Centru - středisku pečujícímu o válečné veterány. V Česku podobná zařízení nemáme. Měla by smysl i v našich podmínkách?

Tom (58) zastřelil na své misi ve Vietnamu dítě. Byl na stráži a měl rozkaz zastřelit každého, kdo by se k základně přiblížil blíž, než určovala vyznačená linie. Tento rozkaz platil bez výjimky, neboť se ve Vietnamu opakovaněstávalo, že byly použity i děti jako živé bomby. Ačkoli nevěděly, co se děje, byly opásány dálkově řízenou trhavinou, a když se přiblížily k americkým vojákům, byla nálož na jejich těle odpálena"neviditelným"nepřítelem. Tom se řídil rozkazy, a když přibližně osmiletý chlapec nereagoval na opakované výzvy ve vietnamštině, aby odešel, Tom jej zastřelil. Mířil sice na nohy, ale chlapec zrovna v tu chvíli klopýtl, upadl a kulka muzasáhla hlavu. Žádnou nálož na sobě neměl. Tom si to nikdy neodpustil a stále se ptal, zda nemohl v dané chvíli jednak jinak.

Když v roce 1972 skončila oficiálně americká účast ve válce ve Vietnamu, patrně málokterý Američan si uměl představit, jak velikou ránu v myslích jejích účastníků tento konflikt zanechal. Klima tehdejší doby směřovalo k conejrychlejšímu zapomnění až vytěsnění všeho, co s americkou účastí v bojích v jihovýchodní Asii jakkoli souviselo, a tak nepřekvapí, že se vietnamští veteráni jen těžko domáhali pomoci s řešením problémů, které si přinesli zbojiště domů. Nutno dodat, že ani psychiatrie, ani psychologie nebyly zcela připraveny na tak enormní nárůst lidí s posttraumatickými problémy. Psychosociální systém péče o válečné veterány neexistoval v té době prakticky nikdena světě. Tendence společnosti na celý konflikt zapomenout vedla na straně veteránů k opačnému přístupu. V roce 1979 způsobil jejich tlak rozhodnutí Kongresu založit Vet Center. Ačkoli se nám to dnes může zdát neuvěřitelné,právě až v roce 1979 zákon Spojených států č. 104-262 oficiálně přiznal válečným veteránům"právo"mít psychosociální problémy spojené s jejich službou ve válce a současně tak zákonem č.104-275 veřejně deklarovalpovinnost společnosti, které tito lidé sloužili, poskytnout jim v jejich návratu do společnosti pomoc právě prostřednictvím Vet Center.

Zde tedy nacházíme podstatný rozdíl v pojetí péče o veterány mezi naší zemí a USA. Zatímco u nás se o veterány stará armáda, respektive Ministerstvo obrany ČR, ve Spojených státech je řešení tohoto problému na celéspolečnosti. Má se totiž za to, že voják neslouží armádě, ale vlasti, a je tedy její povinností se o něj po návratu postarat. Vet Centra spadají pod Department of Veterans Affairs, což je úřad na úrovni ministerstva, a ročnírozpočet stanovuje přímo Kongres. Od války ve Vietnamu, jejímž veteránům byla Vet Centra primárně určena, prošly Spojené státy řadou dalších konfliktů a jejich účastníci se pochopitelně začali domáhat stejné péče, jakou mělijejich kolegové z jihovýchodní Asie. Po roce 1991 byla tedy klientela rozšířena na všechny žijící účastníky válek, ve kterých byly americké ozbrojené síly nasazeny. Kromě již zmíněného Vietnamu a první války v Perském zálivumůžete dnes ve Vet Centrech potkat bývalé účastníky II. světové války, války v Koreji, americké intervence v Libanonu, Grenadě, Panamě, Somálsku a samozřejmě i veterány"Global War On Terrorism", což je shrnujícítermín pro všechny ty, kteří se účastnili operací proti terorismu po 11. září 2001.

Jediný běloch

Dosti legislativy a historie, pojďme se raději podívat na náplň práce a spektrum služeb, které Vet Centra poskytují. Předně Vet Centra fungují na bázi komunitního systému. Nejde tedy jen o jakési poradny, ale o místa, kde jeprvořadým cílem personálu nabídnout klientovi bezpečné místo, kam bude rád docházet, kde kromě odborné pomoci potká i kolegy veterány, a bude-li chtít, bude se moci i podílet na některých aktivitách Vet Center. Postoj americké,ale koneckonců jakékoli západní společnosti k veteránům, je stále ambivalentní. Časy, kdy bývalí vojáci byli pouze oslavováni, skončily v šedesátých letech. Jde tedy o to, aby veteráni dostali ve Vet Centrech maximální mírupřijetí sebe, svých problémů, či zkušeností, ať už jsou jakékoli. Ve Vet Centru v newyorském Harlemu na 125. ulici, kde jsem měl možnost pobývat, si této snahy člověk všimne hned při vstupu. Kromě velkého nápisu Welcome Home(Vítej doma) a sloganu Keeping The Promise (Plníme slib) jsou na stěnách rozvěšeny fotografie ze všech konfliktů, jejichž veteráni tvoří klientelu tohoto zařízení.

Na recepci se vás ujme příjemná dívka a uvede vás do jakési společenské místnosti, kde si můžete nalít kávu, prostudovat množství osvětových materiálů, ale především potkat své kolegy, známé, veterány. Odborný personáltvoří psychoterapeuti a sociální pracovníci. Pro představu, právě harlemské Vet Centrum, které poskytuje pomoc oblasti s více než jedním milionem lidí, tvoří pět lidí - vedoucí týmu, dva sociální pracovníci, poradce proproblematiku sexuálních traumat a asistentka. Všichni jsou absolventy nějakého psychoterapeutického výcviku, tři z pěti zaměstnanců jsou bývalí vojáci. Na tuto zkušenost je kladen relativně velký důraz, neboť jak jsem se mohl ijá sám přesvědčit, veteráni mají podstatně větší důvěru ve schopnosti a míru porozumění k bývalému příslušníkovi armády, ať již on sám byl, či nebyl v ozbrojeném konfliktu. Množství služeb, které je schopné Vet Centrumnabídnout, je úctyhodné. Kromě individuálních či skupinových terapií zaměřených především na lidi s různě rozvinutou posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD), se pracovníci zabývají manželským a rodinným poradenstvím,drogovými a alkoholovými závislostmi, tématem ztráty blízké osoby, problematikou HIV, sexuálními traumaty vzniklými v souvislosti s vojenskou službou (toto je relativně nový, málo známý a pochopitelně nejvíce tabuizovanýproblém, který se týká především veteránek z Vietnamu a dále z války v Iráku v roce 2003). Další služby se týkají finančního poradenství a pomoci při nárokování sociálních dávek, doprovázení na různá jednání s úřady aposkytování informačního servisu zejména informací o národních veteránských organizacích a projektech.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 3/2006
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace