5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Trocha hysterie nikoho nezabije?

Trocha hysterie nikoho nezabije?

Autor: Daniela Kramulová | Datum: 1.10.2009 | Vydání: 10/2009

Jsou situace, kde se ani psychicky zdravý člověk bez trochy hysterie neobejde. Život s hysterkou či hysterikem však není žádný med. Rodinu drží v pohotovosti nečekanými výkyvy svého zdraví. Odmítne pomoc a vzápětí vám vyčte, že se o něj nestaráte. Dokáže působit bezbranně i sexy, vystupuje jako oběť necitlivého partnera i ten, kdo musí vše řešit za neschopného šéfa, nemožného manžela, nezodpovědné děti. Je hercem ve vlastním dramatu – a ač mu to druzí nevěří, sám doopravdy trpí.

Čtrnáctiletá Lucie s otráveným výrazem usedá k psacímu stolu: má za domácí úkol napsat úvahu na téma Pohled do zrcadla. „No, hlavně tam nezapomeň napsat, že jsi hysterka,“ říká matka, ještě rozzlobená nedávným emotivním výstupem své dospívající dcery. „Nic takového tam nepiš. Hysterie je duševní nemoc, a ty jsi úplně normální, zdravá holka,“ uklidňuje babička Luciino znejistěné sebevědomí.

Hysterie je jako onemocnění známé už několik tisíc let. Ještě před 150 lety byli odborníci přesvědčeni, že se jedná o problém čistě ženský. Ostatně název souvisí s řeckým označením dělohy – hysteria, neboť podle dřívějších představ důvodem hysterických projevů byla děloha putující ženským tělem a způsobující záchvaty dušností, mrákotné stavy, křeče či blouznění. Později byly exaltované stavy vykládány také jako posedlost ďáblem či jinými nečistými mocnostmi.

Obrat v pohledu na hysterii přineslo až Freudovo zkoumání nevědomí. „Freud poznal, že určité tělesné symptomy chtějí vyjádřit něco důležitého, závažného, tíživého, ale nevyslovitelného – něco, co nesmí vyjít najevo před veřejností, protože se člověk příliš stydí nebo proto, že jeho toužebné přání by se beztak nemohlo splnit. Freud poznal, že symptomy symbolicky vyslovují něco, co je vytěsněno, co zůstává v nevědomí nebo předvědomí,“ říká v předmluvě své knihy Hysterie – Strach z odmítnutí německý psychoterapeut Heinz-Peter Röhr. Není divu, že v těle hysterickým záchvatem prohnutém jako luk a zmítaném křečemi rozpoznal zakladatel psychoanalýzy psychické problémy způsobené potlačovanou sexualitou. Dnes Sigmundu Freudovi občas vyčítáme, že za vším viděl neuspokojené libido a „zanedbaný sex“, neměli bychom však zapomínat, že právě za jeho života se začala prudérnost a tabuizace sexu minulých staletí dostávat do rozporu se společenskými změnami a životním stylem, které přinesla průmyslová revoluce.

Ostatně, i projevy hysterie se od Freudových časů změnily. Přední český psychiatr Vladimír Vondráček (1895-1978) vzpomíná, že s klasickým hysterickým záchvatem se jako terapeut setkal jen jednou v počátcích své praxe. Což ovšem neznamená, že by hysterických osobností a hysterických reakcí nějak výrazněji ubylo – jen forma je jiná. Omdlívat, padat do mrákotných stavů by hysterické osobě patrně nepřineslo žádoucí společenskou pozornost jako v časech těsně stažených šněrovaček a korzetů. Zatímco k příslušné dámě se dříve seběhli všichni, kteří byli v dosahu, ovívali ji, rosili čelo, vynášeli ji na vzduch a přítomná procitla obklopena účastnými pohledy těch, jimž bylo ono nevědomé představení určeno, dnes by nejspíš zavolali záchranku a přenechali péči nezúčastněným profesionálům. Nevědomí moderního člověka zřejmě jaksi vytušilo, že k upoutání pozornost už není třeba zmítat se v prohnutí na patách s hlavou opřenou o zem. Ženy, jimž byly tyto popisované projevy dříve vyhrazeny, jsou dnes vlivem emancipace a genderové rovnosti zcela samozřejmě brány na vědomí a respektovány v celé škále svých rolí – upozornit na sebe už není třeba tak „těžkým kalibrem“. Kýženou pozornost lze získat společensky mnohem přijatelnějším způsobem.

„Tradiční hysterické projevy se dnes častěji transformují do problémů somatických. Objevují se různé, často stěhované bolesti od žlučníku přes bolesti břicha, zad, končetin po problémy s dýcháním,“ říká klinický psycholog Miloš Kajuk. Konverzce nejistoty, úzkosti a psychické tenze do fyzických projevů se u emočně labilních, hysterických osob může projevit i neovladatelným třesem, odborníci uvádějí dokonce konverzi do hluchoty či němoty.

„Hysterčit“ může občas každý

V mezinárodní klasifikaci nemocí dnes už hysterii nenajdeme. Termín se stal spíše nadávkou než diagnózou, a tak věda, stejně jako v případě debility či idiocie, ponechala hysterii svému zlidovělému osudu a rozlišuje hysterické projevy a symptomy, které se mohou za určitých okolností objevit u kohokoli z nás, od histriónské poruchy osobnosti. Histrio byl ve starém Římě komediant poněkud pochybné pověsti, každopádně název vystihuje projevy pro hysterii typické: přehnané reakce, přehrávání, teatrální chování, šaškování, které má upoutat pozornost, inscenování nejrůznějších situací a vystupování v nejrůznějších rolích, jehož cílem je neuvědomělá snaha vytěsnit nepříjemné myšlenky a obavy, potlačit strach z odmítnutí, vnitřní nejistotu a vzbudit zájem o vlastní osobu, získat péči, uznání a potvrzení vlastní důležitosti.

Nicméně ne každý, kdo hystericky ječí, dramaticky gestikuluje a dělá scény, musí mít příslušnou osobnostní poruchu. V krizové situaci mohou na určitý čas každého z nás ovládnout nekontrolovatelné emoce. Osoby, které jsou dlouhodobě pod tlakem, například kvůli pracovnímu stresu, po ztrátě blízkého člověka, v období partnerských neshod nebo v objektivně náročné životní situaci (požáry, povodně, vykradení, přepadení, ztráta zaměstnání, vážná nemoc apod.), mohou mít frustrační toleranci dočasně sníženou, jsou emočně labilnější a hysterické projevy, ať už v podobě útočné a agresivní, nebo spíše obranně bolestínské jsou u nich častější.

Pro skutečnou histrionskou poruchu osobnosti jsou projevy emoční lability, psychická závislost na mínění druhých a snaha dosahovat svých cílů prostřednictvím manipulativního chování typickým, trvalým rysem. Podle doktora Kajuka můžeme hranici mezi občasným „hysterčením“ a poruchou pragmaticky odvodit ze způsobu, jakým dotyčný funguje ve vztazích. Situační hysterické reakce se například do rodinných vztahů negativně nepromítají. „Pokud má dotyčný problémy v partnerských vztazích nebo na pracovišti, může se už jednat o neurózu hysterického charakteru. Když má konflikty úplně všude, patrně se už blíží k poruše, k nějaké formě psychopatie,“ říká psycholog a uvádí případ klientky – mladé, pohledné, dle mínění její matky i velmi inteligentní, leč silně konfliktní dívky. Neustále má konflikty se spolužáky, se všemi učiteli, nesnáší pohledy mužů, rodinu doslova terorizuje. „Domnívám se, že u podobných vyhraněných, výrazně hysterických osobností se může jednat i o nějakou organickou příčinu. K této úvaze mě vedou jednak poznatky, že lidé, kteří prodělají úraz hlavy, například ve válce nebo při dopravní nehodě, mívají masivní hysterické projevy. A pak zkušenost, že samotná psychoterapie u těchto typů osobností příliš nezmůže – pokud by se jednalo opravdu jen o emoční problém a nikoli o organické poškození mozku, měla by být psychoterapie přece jen úspěšnější,“ soudí psycholog.

Celkově je však podle Miloše Kajuka podobných osobnostních poruch méně, než si myslíme. „Výchova a kulturní vzorce nás vedou k tomu, že emoční reakce se mají odehrávat v určitých hranicích. My považujeme za normální, že by se emoce neměly výrazněji uvolnit z racionální kontroly. U jiných národů, v jiných kulturách jsou ale vzorce odlišné, může v nich být větší prostor pro emocionální odbrzdění. A tak jejich projevy zármutku už považujeme na nedůstojné, hysterické chování. Podívejte se například, oč emotivnější jsou muži ze Středomoří. Hned se smějí, hned pláčou, vzápětí bojují jako o život kvůli hlouposti – pro českého muže je to nepochopitelné. Manželství evropských či amerických žen s muslimskými partnery nejednou ztroskotá právě na různých očekáváních a zvyklostech v projevování emocionality.“

Připomeňme si, že i u nás bývaly kdysi na pohřbech plačky, jejichž úkolem bylo pomoct truchlícím k uvolnění emocí, případně inscenovat dojem nenahraditelné ztráty. A výraz lomit rukama, často užívaný ve starší literatuře, patrně nebyl jen vzletným literárním obratem, ale poměrně reálným popisem dramatické gestikulace v exponovaných situacích.

„Dalo by se říci, že každý by měl mít v sobě zdravou dávku hysterie. Mnoho umělců má hysterickou strukturu osobnosti – je příznivá pro jejich kreativitu. Ve společnosti hysteriků se člověk nikdy nenudí, všechno je barevné a plastické, možná dokonce tvůrčí a veselé. Přemíra hysterických příznaků a sklonů však může znamenat těžký a strastiplný život,“ uvádí ve své knize Heinz-Peter Röhr.

Zdá se, že hysterické projevy více odpovídají extravertním typům. „V posledních letech se ale setkávám s atypickými, afektivními projevy u velmi uzavřených, silně úzkostných dospívajících. Patrně jsou vlivem společenského kontextu puzeni, aby nezůstávali ve svém vnitřním světě, aby se projevili. Často se tak děje agresivně,“ upozorňuje psycholog Kajuk. „Měl jsem před časem klienta, asi čtrnáctiletého, extrémně introvertovaného hocha, který měl velký konflikt ve škole. Učitelka ve třídě rozsvítila, on zhasnul. Učitelka znovu rozsvítila, on znovu zhasnul, přitom nebyl schopen vysvětlit, proč to dělá. Anebo utíkal ze třídy, upoutával pozornost tím, že byl třeba celou hodinu na záchodě.“

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 10/2009
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace