5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Umí psycholog poradit sám sobě?

Umí psycholog poradit sám sobě?

Autor: Pavla Koucká | Datum: 24.1.2007 | Vydání: 1/2007

„Jsi psycholog – to si neumíš poradit?“ Někdy žertovně, jindy vážně míněná věta, kterou adresáti zpravidla nemilují. Veřejnost má jasno: psycholog by měl umět poradit i sám sobě. A jaké je mínění odborníků?

Těžké chvíle, životní klopýtnutí, nezdary či krize se nevyhýbají ani studovaným odborníkům na lidskou psychiku: psychologům, psychoterapeutům a psychiatrům. V oblasti lidské psýchy sečtělí, sebezkušenostními výcviky prošlí lékaři lidských duší mají také někdy plné ruce práce sami se sebou. Těžko však odhadnout, jak by na tom byli, kdyby na začátku své kariéry zvolili jinou profesi. O názory na tuto problematiku jsme požádali české odborníky, kteří nejen, že prošli sebezkušenostními výcviky a profesně se věnují terapii psychických obtíží, ale dokonce pracují jako supervizoři jiných v oblasti psychologie pracujících odborníků.

Je psychologické vzdělání a zkušenost z psychoterapie výhodou při zvládání vlastních psychických obtíží?

Jitka Vodňanská: Profesionálové zabývající se duší mají samozřejmě identické problémy jako všichni lidé. Zdá se mi však, že psychologové a psychiatři přeci jen o něco dříve poznávají, co se jim děje, kam se to rozbíhá a kde to případně může končit. A ti, kteří absolvovali dlouhodobé sebezkušenostní psychoterapeutické výcviky, jsou na tom ještě o kousek lépe. Mnohaletý trénink vybuduje senzory, které dávají signály včas. Na rozdíl od laiků navíc profesionálové nemají zkreslené představy o odborné pomoci.
  Důležitější než teoretické znalosti jsou přitom zkušenosti z praxe. Alespoň pro mě vždy byly.

František Matuška: Domnívám se, že lidé reflektující, přemítající nad svým životem soukromým i pracovním, jakož i ti vůči sobě samým „slepí“ se najdou mezi všemi, tedy i mezi pomáhajícími profesionály – psychiatry, psychology a psychoterapeuty (pro jednoduchost uvádím vše v mužském rodě, nicméně s plnou úctou a respektem ke kolegyním). V rámci široké veřejnosti existují lidé, kteří v případě starostí či potíží vyhledají ihned pomoc terapeuta, vedle těch, kteří by „k psychológovi nikdy nešli“. A podobné je to i mezi profesionály. I zde najdeme takové, kteří sami sebe, svůj život a svoji práci ochotně diskutují a sdílejí – ať již v rámci běžných intervizně–poradenských rozhovorů s kolegy či v rámci cíleně vyžádané supervize. Jsou zde ale i tací, kteří pracují (a žijí) pokud možno v utajení, a pojmy pomoc či supervize jsou pro ně synonymy nebezpečí či selhání.

Ludmila Trapková: Návyk reflexe vlastního prožívání a rychlejší orientace ve vztazích zvýhodňuje nejen psychoterapeuta, ale každého člověka, který dostal příležitost se v této oblasti kultivovat. Neplýtvá zbytečně silami, kterých nikdo nemá v životní krizi nazbyt, a může s nimi lépe hospodařit. Psychoterapeut s dobrým výcvikem má ke zvládání krizí lepší předpoklady než před výcvikem. Jestliže však v sobě nenašel nadání pro psychoterapii, ani výcvik mu pravděpodobně mnoho nepomůže a měl by dělat něco jiného.
  Je však třeba zdůraznit, že ani psychoterapeut nežije ve vzduchoprázdnu, ale ve vazbách s druhými lidmi, na které má vliv jen do té míry, do jaké je schopen měnit sám sebe. Druhé měnit nelze, pokud to neudělají sami. Životní krizi vždy řešíme v závislosti na ostatních, a tak asi platí pravidlo nejslabšího – jako při výstupu na horách. Nejslabší určuje tempo celého družstva.

Hana Junová: Odpověď by mohla být stručná: Zkušenost a znalosti z oboru by MĚLY BÝT výhodou. Psycholog BY MĚL lépe pracovat s vlastními emocemi, měl by lépe zvládat životní krize. Triáda psychoterapeutického vzdělání – sebezkušenostní výcvik, teorie, supervize – BY mu k tomu MĚLA dopomoci. Ale postrádám tu svoje jednovaječné dvojče, které by žilo stejný život, jenže bez psychoterapie. Pak bych mohla teprve vyvozovat závěry o tom, kolik jde na vrub osobnostní struktuře a kolik zisku z psychoterapie. Neznám žádnou studii, i když jistě existuje, kde by terapeuti s časovým odstupem hodnotili, co jim psychoterapie dala. Tipovala bych, že výsledky budou podobné jako u jejich klientů. Možná že i o něco lepší, protože když jsme v této profesi dlouhodobě ponořeni, přechází to, co říkáme klientům, i do nás.
  Ale zároveň mě napadá výzkum Irvina Yaloma, který zjistil, že se psychoterapeuti častěji než jiné lékařské profese pokoušejí o sebevraždu a i častěji sebevraždu skutečně provedou. Yalom si to vykládá jednak tím, že někteří psychoterapeuti neunesou rozpor mezi omnipotentní a omniscientní rolí, do které je většinou pacienti tlačí, a realistickým pohledem na sebe samého jako na normálního a chybujícího člověka. Yalom také nevylučuje, že tuto profesi chtějí dělat lidé citlivější, vnímavější. Tohle ale byla jen pesimistická vsuvka v mé odpovědi. Mé optimističtější sdělení říká, že pokud člověk – tedy i terapeut – bere svou psychoterapii vážně, opravdu je mu pomocí pro život. Různé psychoterapeutické školy mu k tomu nabídnou různé cesty, ale výsledný efekt by měl být podobný: dokázat životní krize nejen zvládat, ale umět jim i předcházet.
  Jsem erudicí psychoanalytička, i když nejsem identifikována úplně se vším, co analýza hlásá. Ale zač jsem analýze opravdu vděčná, je takzvaný náhled. Česky řečeno: že člověk sám sobě vidí do karet, rozumí víc motivům svého chování, nemůže si už některé věci namlouvat. Někdy je člověku až líto, že tuto líbeznou nevědomost o svých pravých motivech a impulzech ztrácí… Pamatuji se, jak se můj psychoanalytik srdečně smál, když jsem mu při své cvičné analýze vyprávěla, jak jsem doma ztropila menší hysterický výstup a jak mi při tom v hlavě svítilo červené světýlko: „brzdi, brzdi, vždyť víš, že se vztekáš kvůli něčemu úplně jinému“. Když člověk získá náhled – někdy až humorný nadhled – na své impulzy, motivy, jednání, hned se mu žije spokojeněji a veseleji.
  Zmíněná triáda psychoterapeutického vzdělání – výcvik, teorie, supervize – nevznikla náhodou. Všechny tyto tři složky mají svou nezaměnitelnou roli a účel. Ale kdybych je měla řadit podle významu, který jim připisuji pro své vlastní sebepoznání, pak první místo bezesporu zaujímá sebezkušenostní výcvik, pak teorie a na čestném třetím místě zkušenost z praxe a supervize.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 1/2007
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace