5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Už to nevydržím, uteču z domova

Už to nevydržím, uteču z domova

Autor: Honza Kaňák | Datum: 31.12.2013 | Vydání: 1/2014

Vybavíte si zápletku příběhu Mikulášových patálií? Mikuláš se obává, jaká bude jeho pozice v rodině po narození sourozence, a jako jedno z řešení ho napadne útěk, protože nikdy nepřesvědčí rodiče, aby si ho nechali. Zdá se vám to absurdní? Míra reálnosti rizika útěků je ryze subjektivní.

Už to nevydržím, uteču z domova

Představme si následující situaci. Na Linku důvěry se obrací chlapec, kterému je 14 let. Mluví o tom, že si doma nemůže skoro nic dovolit, každý den chodí na nějaký kroužek, nemá moc volného času. Doma panují velmi přísná pravidla ohledně toho, co je vhodné chování, kdy se večeří, kdy obědvá, jak se doma mluví, kdo plánuje společný čas. Každý den předkládá index ze střední školy, je kontrolován rodiči, s kým a proč chodí ven, sledují, jak plní domácí úkoly. „Už toho mám fakt dost, já to nezvládám. Teď sem venku a já se tam prostě nevrátím.“

Modelový příklad poukazuje na jeden z důvodů, proč se děti a dospívající rozhodují pro útěk z domova – tedy příliš pevně a úzce nastavené hranice, ve kterých „není k žití“. Není ale důvodem jediným. Jones (1988) se pokusil sumarizovat modely útěkového chování a z dostupných zdrojů vyvodil tři obecnější charakteristiky útěků: útěk jako následek rodinné dynamiky, útěky, jež jsou spíše následkem intrapsychických faktorů dítěte, a útěky v souvislosti s časovou osou. Dokládá, že útěk je reakcí na dlouhodobější destruktivní rodinné situace nebo na neřešené problémy. Některé útěky jsou motivované vrstevnickým vlivem nebo jsou reakcí na aktuální rodinné konflikty či krize, případně může být útěk projevem „alternativního hodnotového modelu“. Poslední jmenovaný důvod má podle některých autorů spíše existenciální rozměr. Dítě či dospívající pomocí útěků získává nový náhled, nový rozměr své existence. Charakteristické v těchto případech je, že rodina, ze které dítě takto „odchází za zkušeností,“ nevykazuje rysy nefunkčnosti.

Proč utíkají?

Zahraniční statistiky (vycházející z dat USA) mluví o tom, že ročně uteče zhruba 7 % dětí. Většina z nich na dobu kratší než jeden týden, přičemž se pohybují do 80 km od bydliště. Ze zkušeností na Britské lince pomoci pro děti na útěku uvádí F. Mitchell jako nejrizikovější věk vedoucí k útěkům rozmezí 15. a 16. roku. Ročně podle britských dat uteče okolo 100 000 dětí, z nichž pětina končí na ulici a desetina je silně ohrožena riziky spojenými s útěkem (drogy, kriminalita, sexuální napadení, zhoršení vzdělávacích šancí). Zároveň ovšem tvrdí, že u dětí mladších než 13 let je menší pravděpodobnost útěku.

Nejčastějšími důvody útěků jsou pravidelné konflikty s rodiči (33 %), kombinace více faktorů (28 %), syndrom CAN, tedy týrání (24 %), a problémy ve škole (7 %).

V České republice můžeme počty dětí na útěku zjistit jednak z dat Policie ČR, která v loňském roce evidovala na 6000 dětí, které byly hlášeny jako pohřešované či na útěku. Je možné využít i statistiky Linky bezpečí, která s dětmi a dospívajícími na útěku také pracuje. Do října loňského roku bylo na Lince bezpečí vedeno 280 hovorů, které se týkaly vyhození z domova (33 % hovorů), útěků od rodičů (44 %), útěku z ústavu (1,5 %). Patnáct procent hovorů bylo vedeno v situaci, kdy se dítě rozmýšlelo, jestli uteče, nebo ne. Nejvíce volali dospívající ve věku 14 až 17 let a poměr dívek a chlapců byl zhruba stejný. Přes různé konkrétní důvody je útěk z domova zpravidla reakcí dítěte na nepříznivou či náročnou situaci. Není důležité, zda se jedná o hrozbu reálnou, či potencionální. Útěk z domova je jednoduše řečeno reakcí na stres a v tomto kontextu na něj můžeme nahlížet jako na copingový mechanismus.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 1/2014 nebo v On-line archivu.

Kompletní literatura:

Aspinwall, L. G. (2004). Dealing with Adversity: Self-regulation, Coping, Adaptation, and Health. In M. B. Brewer, M. Hewstone (Eds.). Applied Social Psychology. Blackwell Publishing, 3–27.
Coco, E. L., Courtney, L. J. (2003). A Family System Approach for Preventing Adolescent Runaway Behavior. Family Therapy, 30(1): 39–50.
Edinburgh, L. D., Saewyc, E. M. (2009). A Novel, Intensive Home-Visiting Intervention for Runaway, Sexually Exploited Girls. Journal of Specialists in Pediatric Nursing, 14(1): 42–48.
Gutierres, S. E., Reich, J. W. (1981). A Developmental Perspective on Runaway Behavior: Its Relationship to Child Abuse. Child Welfare, LX(2): 89–94.
Guo, X., Slesnick, N. (2013). Family versus Individual Therapy: Impact on Discrepancies between Parents´and Adoslescents´Persceptions over Time. Journal of Marital and Family Therapy, 39(2): 182–194.
Chun, J., Springer, D. W. (2005). Stress and Coping Strategies in Runaway Youths: An Application of Concept Mapping. Brief Treatment and Crisis Intervention, 5: 57–74.
Chun, J. (2010). Application of Stress and Coping Models to Runaway Youths. Asisa Pacific Journal of Social Work and Development, 20(2): 7–20.
Jones, L. P. (1988). A Typology of Adolescent Runaways. Child and Adolescent Social Work, 5(1): 16–28.
Kim, M. J. et al. (2009). Early Child Maletreatment, Runways Youths, and Risk of Deliquency and Victimization in Adolescence. Social Work Research, 13(1): 19–28.
Kopřiva, P. a kol. (2008). Respektovat a být respektován. Kroměříž: Spirála.
Lyon, B. L. (2012). Stress, Coping, and Health: A Conceptual Overview. In H. R. Virginia (Ed.). Handbook of Stress, Coping, and Health. London: SAGE, 2–20.
Mitchell, F. (2003). „Can I come home?“: The Experiences of young runaways contacting the Message Home helpline. Child and Family Social Work, 8: 3–11.
Rafferty, L. S., Raimondu, S. (2009). Understanding and Preventing Runaway Behavior. Beyond Behavior, 18(3): 19–25.
Seligman, M. E. P. (2007). The Optimistic Child: A Proven Program to Safeguard Children Against Depression and Build Lifelong Resilience. New York: Houghton Mifflin.
Shalev, K. (2011). Children who go missing repeatedly and their involvment in crime. International Journal of Police Science and Management, 13(1): 29–36.
Tucker, J. S. et al. (2010). Running Away From Home : A Longitudinal Study of Adolescent Riska Factors and Young Adult Outcomes. Journal of Youth and Adolescence, 40: 507–518.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace