5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Vězeňský psycholog: farář pro bezvěrce

Vězeňský psycholog: farář pro bezvěrce

Autor: Vít Poláček | Datum: 30.3.2012 | Vydání: 4/2012

Černé vrcholky hald, nad nimi šedé nebe. V podivné měsíční krajině se dole v údolí otevírá pohled na několik oplocených domů. Příbramská věznice. Je lehce po osmé hodině ranní a na první bráně vytírá jeden z vězňů. Za druhou branou jdou jiní vězni v šedých mundúrech seřazení v tichém průvodu na snídani.

Vězeňský psycholog: farář pro bezvěrce

V příbramské věznici je zavřeno okolo 950 odsouzených, a protože se jedná o věznici s ostrahou, tedy věznici, kde je uplatňován ze všech čtyř kategorií věznic v České republice druhý nejpřísnější režim, 850 z nich nemá po areálu volný pohyb. I samotný počet vězňů ovlivňuje chod věznice natolik, že jen samotná organizace jejich příchodu a odchodu třikrát denně na stravu si vyžaduje svůj čas. Snídaně, oběd i večeře probíhá vždy přibližně dvě až dvě a půl hodiny.

V chodbě před výdejním okénkem stojí fronta jiných vězňů, čekajících, až si jednou za týden budou moci koupit něco z nabízeného zboží, zejména kávu a tabák. V tu chvíli jeden ze čtyř psychologů věznice Jan Jirásek odemkne dveře a s jedním z mužů se pozdraví. Mluví spolu o tom, že odsouzený již brzy půjde do práce. „Tenhle člověk je tady opakovaně za relativně bagatelní trestné činy. Když tady byl v minulém trestu, chvíli trvalo, než mohl být zařazen do práce, protože měl nevyhovující zdravotní klasifikaci, ale protože je relativně mladý, tak si myslím, že by pracovní návyky měl získávat. A teď se nám vrátil a začal na sobě pracovat víc než předtím. Takové lidi bychom měli zaměstnávat především…,“ říká o něco později ve své malé kanceláři vybavené starším nábytkem a počítačem, ze které je přes zamřížované okno výhled na jednu z hald. Dodává, že zmíněný muž absolvoval místní program ZZZ – Zastav se, zamysli se a změň se.

Od pondělí do čtvrtka za mřížemi

Jan Jirásek je klidně hovořící muž středního věku, který disponuje na první pohled nejen autoritou, ale i přívětivostí. Sám několikrát o odsouzených mluví jako o chlapcích, a to aniž by nepřestával zdůrazňovat bezpečnost jako jednu ze základních složek své práce. K práci vězeňského psychologa se dostal před čtrnácti lety, když právě příbramské věznici odpověděl na inzerát. Dodnes v Příbrami nebydlí a do věznice dojíždí, čemuž má také přizpůsobenou pracovní dobu. Ve věznici pracuje od pondělí do čtvrtka dvanáct hodin denně, což považuje za výhodu, protože po půl čtvrté odpolední, kdy odejdou vychovatelé, má čas vyhrazený především na vězně, a jak sám říká, nemusí odcházet od rozdělané práce.

Funkce psychologa ve věznici je popsána na dvou stranách papíru formátu A4. K jeho povinnostem patří především vyjadřovat se k jednotlivým odsouzeným. Posuzuje, zda je možné někoho poslat do práce, zda je mu možné udělit volný pohyb po věznici nebo zda je možné jej pustit na vycházku. V těchto záležitostech je dokonce jeho stanovisko přímo ze zákona vyžadováno a nutné je i proto, že každý vězeň je jiný a vedení věznice nutně potřebuje z hlediska bezpečnosti vědět, jestli člověk, kterému je povolená práce, této možnosti nezneužije. Zároveň je psycholog k dispozici zbylému personálu věznice, se kterým se pravidelně o odsouzených baví a se kterým si také vyměňuje zkušenosti. Zpozoruje-li například vychovatel, že se s odsouzeným děje něco zvláštního, informuje o tom psychologa.

Každý vězeň má také právo požádat psychologa o rozhovor. Z praktického hlediska chodí v Příbrami psycholog za vězni, a ne oni za ním. „To by vyžadovalo při rozlehlosti areálu, který má okolo šesti a půl hektaru, nutně jednu uniformovanou osobu, která by nedělala nic jiného, než že by za mnou vězně vodila. To ale není v možnostech věznice,“ říká pan Jirásek a na dotaz, kde pak získává prostor pro případný rozhovor mezi čtyřma očima, odpovídá, že většinou využívá kanceláře jednotlivých vychovatelů, kteří mu často, jde-li opravdu o vážnou věc, soukromí umožní.

Kdo chce mluvit s psychologem?

Jaké jsou v příbramské věznici nejčastější důvody, proč žádat o rozhovor s psychologem? „První skupinou jsou inteligentnější, a já bych řekl, hravější vězni. Například podvodníci, kteří se nudí, a jak sami říkají: chtějí si promluvit s někým normálním.“ Takové prý psycholog snadno pozná a po dohodě s nimi případné setkávání omezí na jednou za čtrnáct dní nebo za měsíc, aby měl čas i na další vězně.

Do druhé skupiny se dají počítat vězni, kteří si nevědí rady. Nejčastěji s nějakou zprávou, kterou dostali zvenčí. Tou může být například dopis od družky. Mimo věznici by za ní mohli jet a popsaný problém řešit, což ve vězení pochopitelně nemohou, a úplně obyčejně si pak nevědí rady. „Když je člověk zavřený, přestává věci zvenku vidět v souvislostech. Odsouzený vidí záležitost v jakémsi tunelu. Pak psychologovi stačí pár minut, aby vězni ukázal širší souvislost nebo jiný pohled na danou zprávu, a problém je často vyřešen,“ dodává k tomu Jan Jirásek.

Třetí skupinu tvoří odsouzení, kteří mají skutečný psychický problém. Krizovou situací může být například úmrtí někoho z rodiny doma. V takové chvíli je pak přítomnost psychologa více než nutná.

Vidět pod povrch

Za čtrnáct let se Jan Jirásek nesetkal s agresivním přístupem k vlastní osobě. Přisuzuje to tomu, že vězni vědí, že jako psycholog je tu spíše proto, aby jim pomohl, než aby jim škodil. Jen dvakrát si k hovoru s případnými „kverulanty“ bral jako svědka vychovatele, a to prý jen proto, aby zamezil pozdějším nepříjemnostem, které by musel řešit další personál věznice. Vždy ale v takovém případě odsouzenému dopředu řekl, že si svědka bere, protože mu nemůže plně věřit.

Vězeňský psycholog musí znát vězně velmi dobře, protože často psychické problémy vyřeší jen případné přestěhování odsouzeného k jinému spolubydlícímu. „Občas dochází k demonstrativnímu pokusu o sebevraždu, kterým si odsouzení snižují neurotické napětí. To je věc úsudku, protože ne všechny takové případy je nutné posílat k psychiatrovi. Stačí vědět, koho nedávat s kým pohromadě.“

Totéž platí i při rozbíjení vězeňských hierarchických skupin, jejichž vytváření se prý nedá nikdy stoprocentně zabránit. I když jsou prý mocenské a násilné struktury minulostí, stále se mezi vězni tvoří hierarchie vyplývající z ekonomických důvodů – nejčastěji jde o půjčování peněz. I vytváření takové struktury se dá při dobrém pozorování a pohovorech s vězni předcházet.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 4/2012 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (1 hlasů): 5, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace