5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Víkend s tátou

Víkend s tátou

Autor: Pavla Koucká | Datum: 12.5.2006 | Vydání: 5/2006

"Boj o dítě"nemá vítěze, jen poražené. Rozsoudit spory rozvedených rodičů bývá mimořádně těžké. Každý má svou pravdu, svá"práva", své nároky. Pro zamyšlení nad problematikou jsme sestavili fiktivní příběh.Jak jej posuzují různí odborníci?

Po čtyřech letech manželství se Lenka a Ludvík rozvedli. Majetek si rozdělili poměrně bez problémů, dohodli se i na tom, že tříletý Marek zůstane v Lenčině péči a kolik bude Ludvík platit na alimentech. Otcův styk byl soudně upraven na každý druhý víkend a čtrnáct dní v létě. To z Lenčina pohledu trochu skřípalo: otec si pro syna často nepřijel, a když přijel, vracel dítě často nastydlé, rozjívené, anebo zase nepřirozeně zamlklé. Brzy nato Ludvík odjel na tři roky do zahraničí a zdálo se, že je tím problém vyřešen. Lenka si mezitím našla nového partnera a pro Marka skvělého tátu. Problém však nastal ve chvíli, kdy se Ludvík po návratu začal o syna zajímat. Lenka mu sice byla ochotná o něm podat informace, odmítala mu však syna"půjčovat"na víkendy. Ludvík říká:"Mám právo se stýkat se svým synem, ostatně tak rozhodl i soud."Lenka oponuje:"Ludvík se o syna nikdy nestaral ani nezajímal, dítě na něj zapomnělo, má skvělou rodinu. Ať už ho Ludvík nechá být." 
   Má Ludvík Lence ustoupit? Nebo Lenka Ludvíkovi? Podobných případů je dost a dost. Všeobecně dobré řešení se v nich jen těžko hledá.

Když táta nepřijel

Porozvodová setkávání Marka s otcem nebyla jednoduchá, aspoň podle Lenčiny verze. Možná by je Ludvík popsal stejně, možná trochu jinak. Informací není mnoho. Přesto však lze nad případem uvažovat.

Tomáš Novák: To, že otec pro syna"často nepřijel", má tři informační roviny. 1. Právní - styk dle rozhodnutí soudu je právem, nikoli povinností. 2. Psychologickou - pokud otec jen trochu mohl, pak přijet měl.Jinak těžce chyboval. 3. Bojovou - někdy jedna ze stran porozvodového boje osnuje umně situaci tak, že vše vypadá, jakoby druhý neměl zájem. Ve skutečnosti to však může být jinak - třeba se nedozvoní. 
   To, že se dítě vrátí z víkendu nachlazené, je velmi závažná věc, pokud má jít v pondělí na důležitou operaci a nachlazení ji zmaří. Ale jinak to vystihuje polské"taký szvet"(české: to je život). Prostě stává seto. Ani rozjívenost a zamlklost zdaleka nemusí být dokladem otcových zločinných rejdů, ale docela obyčejná, pochopitelná reakce na rozvod s následnou částečnou absencí táty. Může se také jednat o projev citového konfliktu typu"Mám rád oba rodiče, ale oni se rádi nemají". Zde:"Když se mi to líbí u táty, je to vlastně podraz vůči mámě."

Šárka Gjuričová: Tomáš Novák má pravdu, že nachlazení je mrzuté, ale stane se i zkušenému rodiči v nekonfliktní úplné rodině. I pokud se opakuje, může jít prostě o smůlu a nikoli nutně o Ludvíkovu nedbalost. Též výkyvy v Markově chování - to, že"býval rozjívený a jindy zas nepřirozeně zamlklý", mohou být prostě projevem tříletého dítěte, které se po rozvodu zkouší přizpůsobit změně. Dají se čekat, a Lenka by měla mít porozumění.Podle mé zkušenosti se tak často děti chovají po návratu od rodiče, se kterým se přece setkávají za zcela jiných podmínek, než byly zvyklé. Pár dní se pak prostě chovají trochu jinak. Ale také dítěti se může zdát při návratu domů rodič trochu jiný. Bývá v napětí, dítě víc pozoruje, a ono reaguje i na tuto změnu. Rodiče i dítě si musí na tyto víkendy zvyknout, časem problémy obvykle vymizí. 
   Třetí z Lenčiných stížností je ovšem závažná. Pokud Marek na otce čekal, a on opakovaně nepřišel, šlo skutečně o vážné pochybení. Marek si totiž mohl myslet, že o něj otec nestojí, anebo že se na něj zlobí, a nést pocit odmítnutí milovaným člověkem. Též Lence mohlo takové porušení domluvy způsobit problémy v jejím programu, a narušovalo její ochotu k další rodičovské spolupráci.

Nejlepší zájem dítěte

Podle Lenky Marek na tátu zapomněl. Má dobrého otčíma a rodina zdá se funguje dobře. Vlastní otec by se však rád se svým synem stýkal, a má na to"právo". Jak se nyní zachovat? Co je vlastně nejlepší pro Marka?

Petr Pöthe: Právo rodiče na dítě nesmí být bráno automaticky, vždy musíme hledat nejlepší zájem dítěte. Musíme mít na zřeteli, že ony"styky"jsou tu kvůli dítěti, nikoli kvůli rodiči. A jako takové je musíme hodnotit. Proto je nejdůležitější, jaký má syn vztah k otci. Musíme si ovšem uvědomit, že skutečný vztah není roven tomu, jak se tento může na první pohled jevit. Jedná se totiž o komplex prožitých zkušeností a vzpomínek, které jsou z velké části zapomenuté a neidentifikovatelné, jsou součástí implicitní, a nikoli deklarativní paměti. Vztah mezi synem a otcem též pochopitelně nelze paušálně hodnotit jako výsledek matčiných intervencí. 
   V současné chvíli proto považuji za stěžejní průzkum vztahu otce a syna, jakož i motivace obou rodičů. Je potřebné se přitom podrobně zaměřit na jejich osobnosti a především na přítomnost traumatických prožitků dítěte s rodičem, například v důsledku domácího násilí.

Eduard Bakalář: Souhlasím s tím, že hlavní je zájem dítěte. Kompetentní osoba k řešení takových příběhů však není jejich čtenář, byť by se jednalo o čtenáře s psychologickou erudicí, nýbrž příslušný soudce. Soudce zná podrobně zákon o rodině, ví, jak ho uplatňovat, pravidelně si žádá úřední zprávy (například z odboru sociálně právní ochrany dětí), ale i laické hodnocení zúčastněných osob. Opakovaně vyslechne oba rodiče, přičemž má stále na paměti, že oba mají tendence ke sebe stylizaci a ke klamání a také ví, jak nahlédnout za fasády jejich osobností. Může si v obtížných případech vyžádat vypracování znaleckého posudku psychologa či psychiatra. Při soudním jednání soudce může klást i nepříjemné otázky, na které rodiče musejí odpovídat, nechtějí-li ztratit tvář. Soudce slyší celé spektrum důvodů pro to či ono řešení. Ve svém rozhodnutí soudce dbá zájmu dítěte, nikoli zájmu toho či druhého rodiče, a činí tak ze zákona. V daném případě, kdy kontakt nebyl delší dobu, bych si vyžádal nové rozhodnutí soudu.

Petr Pöthe: Že by soudy u nás vycházely z práv dítěte, to je spíše iluze, nechci říct manipulace s fakty. Standardní situací při rozhodování o dítěti bývá, že jeho práva neobhajuje u soudu nikdo, natožpak sociální pracovnice v roli"kolizní opatrovnice". Ty se většinou názorově shodnou se"silnější"stranou, kterou dítě zdaleka není. Proto musí nejlepší zájem dítěte, nikoli rodičů, hájit odborníci, kteří s nimi pracují, kteří věci kolem nich a v jejich nitru chtějí a dokážou vidět jejich očima. 
   V případě odmítání styků ze strany matky je potřeba vážně zkoumat její motivace a pamatovat na to, že pokud má dítě v péči, je za něj a jeho bezpečí a zdraví plně odpovědná, nezávisle na tom, jak byl její bývalý partner přítomen či nepřítomen. 
   Otec by měl být informován, že vztah dítěte s rodičem se buduje dlouhodobě a dobrý vztah se synem si nelze vynutit žádným soudním rozhodnutím. Žádný rodič nemá"právo"na to, aby nebyl svými dětmi odmítnut a toto právo se nedá ani vynutit.

Šárka Gjuričová: Argumentovat zájmem dítěte tak, jak to dělají kolegové Pöthe a Bakalář, vypadá přesvědčivě. Nesmíme ale zapomenout, že ten zájem dítěte je vždy posuzován z určitých odborných hledisek, poplatných své době.Před padesáti lety někteří významní odborníci zastávali názor, že po rozvodu by se měly ukončit kontakty dítěte s rodičem, který ho nebude mít v péči. Důvodem byl zájem dítěte, dítě mělo být tak chráněno před konfliktem loajality. Takové řešení nám dnes připadá špatné, dokonce nepochopitelné. Všichni se tu shodujeme, že dítě by kontakty s otcem mělo mít, ale neshodneme se v tom, co je pro to důležité. 
   Na rozdíl od Petra Pötheho nepovažuji pro zvládnutí situace za nejdůležitější průzkum současného vztahu otce a syna, ani soudní rozhodnutí, jak říká Eduard Bakalář. Jde o hledání cesty, jak obnovit vztah mezi otcem a dítětem. Podobu té cesty není možné rozhodnout ani naplánovat, protože nelze naplánovat chování všech zúčastněných.

Tomáš Novák: Z mého pohledu skřípe soudem nařízený rozsah styku dítěte a otce. Dítko má zhruba tři měsíce prázdnin. S otcem však bude trávit pouze dva týdny v létě. Proč by nemohlo jet ještě o zimních prázdninách s otcem na hory? 
   Když navíc slyším, že někdo"půjčuje dítě"otci či matce, dostávám kopřivku. Půjčit by Lenka Ludvíkovi mohla kupříkladu knihu Naše dítě, a to jen tehdy, pokud by byla v jejím vlastnictví. Ludvíkova formulace"mám právo"je naproti tomu zcela správná. Vybavuje se mi ovšem výrok psychiatra profesora Dobiáše:"Mluvíte jako kniha - daleko to dotáhnete!"Obávám se, že daleko znamená v našem případě do Štrasburku.Výsledek budou nějaká ta eura a neurotizace dítěte.

Šárka Gjuričová: Po tříletém odloučení Ludvík nemůže čekat, že se s šestiletým Markem okamžitě sblíží. Z jeho strany se vztah k Markovi nejspíš nezměnil, nepřestal ho mít rád, pro Marka mělo odloučení ovšem jinou závažnost. Tři roky představovaly půlku jeho dosavadního života a na otce si nejspíš pamatuje jen mlhavě, anebo vůbec ne. Otázkou je, jak si Marek vysvětluje otcovu nepřítomnost, zda s ním přece jen udržoval nějaký kontakt.
   Z těchto důvodů Ludvíkův nápad vzít po svém příjezdu Marka na víkend prostě nebyl reálný.

Kde hledat řešení?

Co se stalo, stalo se. Soustřeďme se nyní na Markovu budoucnost, na to, jak by se mohl a měl vyvíjet jeho vztah k otci.

Petr Pöthe: Po prozkoumání vztahu syna a otce lze navrhnout postup, který by je sbližoval a překonal rozdělení a odloučení, plynoucí v tomto případě z možného nezájmu otce v prvních letech života jeho dítěte. Fundovaný dětský terapeut může být v tomto úkolu velmi užitečný, a v případě antipatie matky k otci i nenahraditelný. Ideálním prostředkem k dosažení těchto cílů je rámec psychoterapie dítěte. Ze zkušenosti vím, že terapeutický proces může být strukturován a řízen tak, že v mysli dítěte vytváří"třetí"prostor a uvolňuje symbiotickou vazbu na matku. Přechod z diády do triády je ostatně vývojově nesmírně důležitý bez ohledu na fyzickou dostupnost otce. V rámci série individuálních a později i společných terapeutických sezení dítěte s otcem se také ukáže, zda je jeho zájem o Marka skutečný anebo má za cíl pouze používat dítě jako páku proti matce.

Eduard Bakalář: Rodičům nacházejícím se v podobných situacích, které naznačuje náš příběh, lze napřed doporučit návštěvu manželské nebo i jiné podobné psychologické poradny. V ní si mohou pomocí odborníků ujasnit své motivy, potřeby, hodnoty, perspektivy a horizonty. Účastníci takových sporů totiž mnohé důležité skutečnosti pravidelně"nevidí". Pokud nedojde k dohodě ani po poradenské intervenci, je zde ještě možnost využít mediační služby. Mediátoři jsou speciálně školení odborníci, jejichž cílem je usnadnit oběma stranám sporu najít přijatelné řešení bez soudního řízení. Když ani to nepomůže, nezbývá než se obrátit na soud, ostatně to tak žádá zákon o rodině.

Šárka Gjuričová: V popsané situaci hrozí eskalace konfliktu. Aby k němu nedošlo, bude zapotřebí určité snahy na obou stranách. Ludvíkovu přání, aby se zase setkával se svým synkem, by prospělo, kdyby mu došlo, že to Lenka s Markem neměli snadné a kdyby nečekal, že Lenka bude ihned vstřícná vůči jeho rodičovskému nároku. Sám přece zatím Markovi příliš rodičovské péče neposkytl, a Lenka by ho mohla právem kritizovat. Slušelo a patřilo by se Lence uznat, že se o dítě sama postarala, a také vzít na vědomí, že má už nového partnera, který jí v péči o Marka v jeho nepřítomnosti pomáhal. To jistě není pro Ludvíka snadné, nejspíš se cítí ohrožen v otcovské pozici. Rovněž pro něj není snadné připustit, že k tomu, aby se opět sblížil s Markem, bude potřebovat jistou podporu a zkušenosti jeho matky. 
   Lenka bude muset přijmout, že Ludvík zůstane vždy otcem Marka, a že nemůže rozhodovat o tom, zda mu Marka"půjčí"nebo ne. Marek není její majetek, takový jazyk je skutečně neproduktivní. Též by Lenka měla respektovat, že její partner nemá nahradit otce, a neměla by se o to snažit. To je i její vlastní zájem. Snažit se popřít sobě samé vlastní minulost nemůže fungovat. Nevyplácí se, když se druhé partnerství chová, jako by šlo o první. Marek může mít dobrý vztah se svým otcem, a zároveň také s novým partnerem matky. To se mu může povést, oba vztahy jsou odlišné a nemusí si konkurovat. Předpokládá to ovšem, že to všichni zúčastnění uznají. 
   Připojuji se k názoru, že by oběma biologickým rodičům nejspíš pomohlo, kdyby vyhledali odborníky se zkušeností s rozvodovou problematikou, rodinné poradce, terapeuty nebo mediátory. Právníci mají jinou roli, vstřícné domluvě rodičů podle mých zkušeností nepomáhají, někdy dokonce podněcují k boji v době, kdy je šance řešit neshody jinak. V některých případech na právníky dojde, stejně tak se rodiče leckdy neobejdou bez soudního rozhodnutí.Jenže soudní rozhodnutí je někdy obtížné naplnit. 
   Ludvíkova rodičovská práva v žádném případě nezpochybňuji, ani nezpochybňuji rozhodnutí soudu; jen vím, že se těžko uplatňují násilím. Boj o dítě nemá vítěze, jen poražené. Pokud se ovšem povede, aby si dospělí vyřešili situaci ve vztahu k Markovi bez boje, a dokonce uznají, že je i ten druhý pro Marka důležitý, třeba ho sami rádi nemají, Marek bude mít nejspíš jednou pro oba rodiče slova uznání.

Eduard Bakalář - Psycholog a soudní znalec
Šárka Gjuričová - Klinická psycholožka a rodinná terapeutka
Tomáš Novák - Manželský poradce
Petr Pöthe - Psychoanalyticky orientovaný psychoterapeut


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace