5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Volám policii 1. část

Volám policii 1. část

Autor: Irvin D. Yalom, Robert L. Berger | Datum: 3.3.2009 | Vydání: 3/2009

Nová povídka v premiéře Psychologie dnes přináší první část nové, dosud nepublikované povídky slavného psychoterapeuta a spisovatele Irvina Yaloma. Spoluautorem je hlavní protagonista povídky a Yalomův přítel Robert Berger. Překlad Helena Hartlová.

Závěrečný banket setkání spolužáků z lékařské fakulty po padesáti letech už se chýlil ke konci, když na mne Bob Berger, starý přítel, jediný zbylý přítel z dob studia medicíny, kývl, že si potřebuje promluvit. Přestože jsme se profesně vydali různými směry, on se dal na kardiochirurgii a já na povídavou léčbu zlomených srdcí, vytvořilo se mezi námi těsné pouto, o němž jsme oba věděli, že je na celý život. Když mne Bob chytil za paži a táhl stranou, věděl jsem, že jde o cosi zlověstného. Bob se mne zřídkakdy dotkl. Takových věcí si my terapeuti všímáme. Naklonil se a chraplavě mi zašeptal do ucha: „Děje se něco vážného… vyhřezá minulost… moje dva životy, noční a denní, se propojují. Potřebuju si promluvit.“

Pochopil jsem. Už od dětství, které za holocaustu trávil v Maďarsku, žil Bob dvěma životy: ve dne žil jako vlídný, obětavý a neúnavný kardiochirurg a během noci ve snech znovu prožíval útržky hrůzných vzpomínek. O jeho denním životě jsem věděl všechno, ale z nočního života mi za těch padesát let našeho přátelství nic neodhalil. Ani jsem od něj nikdy neslyšel přímou žádost o pomoc: Bob byl zdrženlivý, tajemný, záhadný. Kdo mi teď šeptal do ucha, to byl jiný Bob. Přikývl jsem, ano, jistě. Byl jsem znepokojený. A zvědavý.

Bylo zvláštní, že se z nás na medicíně stali přátelé. Berger byl od „B“ a Yalom od „Y“ a už jen to nás mělo rozdělovat. Studenti medicíny si běžně vybírají kamarády z vlastní části abecedy: kruhy studentů, kteří mají společné pitvy a laboratoře i nemocniční kolečka, se určují podle abecedy a já trávil většinu času s kruhem od S do Z - Schelling, Siderius, Werner, Wong a Zuckerman.

Možná to bylo kvůli Bobově neobvyklému vzhledu. Jeho jasně modré oči mne od samého začátku přitahovaly. Nikdy dřív jsem se nesetkal s tak tragickým, vzdáleným pohledem, pohledem, který vábil, který si pohrával s mým pohledem, nikdy se s ním ale naplno nesetkal. Jeho obličej, žádná obyčejná židovská tvář, byl kubistický, všude samé ostré úhly, ostrý nos a brada, dokonce i uši. Jeho kůže pořezaná od žiletky byla sinalá. Žádné slunce, říkal jsem si. Žádná mrkev. Žádný sport.

Oblečení měl pomačkané, v nepopsatelné šedivé hnědi (jedinkrát jsem na něm neviděl jásavou barvu). A přesto mne vtáhl. V budoucnu jsem měl slýchat, jak o něm ženy říkají, že je neodolatelně nehezký. Neodolatelně je trochu silné, ale přitažlivě snad. Ano, fascinoval mne: na mé provinční washingtonské střední škole ani přípravce jsem se nikdy nesetkal s nikým, kdo by Boba alespoň vzdáleně připomínal.

Naše první setkání? Pamatuji si ho dobře. Učil jsem se v univerzitní lékařské knihovně, kde on trávil večery nad bibliografickými rešeršemi pro učebnici patologie profesora Robbinse (text, který měl před sebou světlou budoucnost, text, z něhož se připravovali, a stále připravují, celé generace lékařů na celém světě). Jednou večer ke mně v knihovně přišel a oznámil mi, že už jsem na zítřejší zkoušku z nefrologie studoval dost.

„Chceš si vydělat nějaký peníze?“ zeptal se. „Robbins mi dal nějak moc práce a potřebuju pomoc.“

Po takové nabídce jsem skočil. Kromě kapesného z prodeje krve a semene -tradičního zdroje rychlé hotovosti studenta medicíny - jsem byl zcela závislý na tržbách z hokynářství svých rodičů. „Proč já?“ zeptal jsem se.

„Nějakou dobu tě sleduju.“ „A?“ „A možná v tobě něco je.“ Brzy jsme trávili tři nebo čtyři večery v týdnu bok po boku v Bostonské univerzitní lékařské knihovně nad prací pro dr. Robbinse, nebo v mém bytě klábosením nebo studiem. Studoval jsem hlavně já - zdálo se, že Bob to nepotřebuje. A navíc byl zcela zaujat pasiánsem, který hrál celé dlouhé hodiny, někdy, jak tvrdil, trénoval na mistrovství Nové Anglie, někdy na mistrovství světa.

Brzy jsem se dozvěděl, že je válečný uprchlík, který přežil holocaust a sám si ve svých sedmnácti letech našel jako přesídlenec cestu do Bostonu.

Přemýšlel jsem, co jsem v sedmnácti dělal já - obklopený kamarády, v náručí rodiny, s pozorností upřenou na široké kravaty, svůj nemotorný tanec a záležitosti studentského spolku. Připadal jsem si naivní, hloupý, slabý. „Jak jsi to dokázal, Bobe. Kdo ti pomohl? Uměl jsi anglicky?“

„Ani slovo. Se vzděláním odpovídajícím osmé třídě jsem začal na Bostonské latinské vyšší střední škole a rok nato jsem byl v prváku na Harvardu, pak jsem šel dál na medicínu.“

„Jak? Jsem si jistý, že kdybych se na Harvard přihlásil já, nevzali by mě. A kde jsi bydlel? U koho? U sponzorů? Příbuzných?“

„Tolik otázek. Zvládl jsem to sám -taková je odpověď.“

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 3/2009
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace