5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Vykradli nás!

Vykradli nás!

Autor: DANIELA KRAMULOVÁ | Datum: 27.11.2006 | Vydání: 12/2006

„Ukradl mi brož po babičce. Jakoby mi s ní vzal kus života. A když si představím, že se těma špinavýma rukama dotýkal mých věcí…“ Samotný fakt násilného vniknutí do soukromí mívá mnohdy pro lidskou psychiku závažnější důsledky než vyčíslitelné materiální škody, které zloděj způsobí.

Jak se lidé vyrovnají s vykradením bytu, domu nebo rekreačního objektu závisí nejen na výši napáchaných škod, na množství a hodnotě odcizených věcí a poničeného zařízení, ale do značné míry i na věku oběti, osobnostním založení a na tom, kolik má fyzických i psychických sil. Obecně se s takovou situací lépe vyrovnávají mladší lidé. K jejich nejsilnějším emocím patří v prvních dnech zlost, vztek a zpravidla bývají schopni negativní pocity „přetavit do akce“ při jednání s pojišťovnou, policií, při úklidu a opravách. Čím je člověk starší, tím víc na něj doléhají pocity porušení soukromí, prolomení zóny bezpečí, „pošpinění“ domova. Emocionálně dostává navrch nejistota, strach, pocit ztráty bezpečí, ale i odpor a hnus. Zejména ženy se mnohdy doslova štítí dotýkat věcí, které měl zloděj v ruce, a velmi důkladně a opakovaně gruntují.

Stoprocentně ovšem žádné rozdělení neplatí. „Obrátil se na nás asi čtyřicetiletý muž, který vykradení rodinného domu považoval za své osobní selhání. Nedokázal jsem ochránit vlastní rodinu - co když přijdou znovu a žena s dětmi bude doma, opakoval zoufale stále dokola. Léta přitom pracoval jako špičkový manažer, zvyklý na vysokou psychickou zátěž,“ říká Pavla Vyhlídalová, psycholožka občanského sdružení Bílý kruh bezpečí, které pomáhá obětem trestných činů.

Na své pocity máte právo

V prvních dnech a týdnech většinou nacházejí oběti pochopení a podporu ve svém nejbližším okolí, ať už v rodině, u přátel nebo sousedů. Jejich blízcí pomáhají s odstraňováním škod, s vyřizováním na úřadech a v neposlední řadě jim cíleně či intuitivně poskytují psychickou oporu. Někomu stačí, že má druhého nablízku, jiný potřebuje o události hovořit, další konzultuje zamýšlená bezpečnostní opatření. Starší lidé žijící sami mnohdy uvítají, mohou-li chvíli pobýt u dospělých dětí nebo naopak pozvat blízkého člověka na pár dní k sobě domů.

Život všech ostatních se brzy vrací do normálních kolejí a více méně očekávají, že i krádeží postižený příbuzný, kamarád, kolega či soused se se situací postupně vyrovná také. Reakce na prožitý stres je však velmi individuální co do intenzity i délky prožitku.

Dotyčný se může v myšlenkách stále k události vracet, při každé cestě domů se ho zmocňují obavy, jestli bude byt v pořádku, lekají ho neznámé zvuky v okolí. Jenže jeho blízcí už přestávají mít trpělivost, nebaví je poslouchat pořád dokola totéž. Začínají situaci bagatelizovat: Už je to za tebou. Uklidni se. Zkus na to už konečně zapomenout, život jde přeci dál… Anebo přikročí k výčitkám typu, stejně si za to částečně můžeš sám. Zlehčování přitom nemusí být jen výrazem netrpělivosti či lhostejnosti, mnohdy ho blízcí volí záměrně v domnění, že takovým postojem oběti pomohou snáze se se vším vyrovnat.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 12/2006
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace