5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Vyrůstal jsem s postiženým sourozencem

Vyrůstal jsem s postiženým sourozencem

Autor: Daniela Kramulová | Datum: 1.9.2009 | Vydání: 9/2009

Když se narodí dítě s postižením, život rodiny se v mnohém změní. Psychologicky poměrně dobře prozkoumaným terénem jsou postižení samotná, chování a prožívání postižených dětí i jejich rodičů. Poněkud stranou zájmu však stojí jeho zdraví sourozenci. Co cítí? Co je trápí a jak to všechno ovlivňuje jejich další život?

Jednadvacetiletá Monika se loučí s kamarádkou, která odjíždí na podzimní semestr do Glasgowa. I Moničina žádost byla kladna vyřízená, přesto zůstává doma. „Já tady fakt nemůžu mámu nechat s Verčou samotnou, když táta odešel…“ vysvětluje mi Monika později. Matka ji sice ujistila, že péči o svou třináctiletou slabozrakou a mentálně retardovanou dceru Veroniku zvládne, ale Monika cítí ohromný pocit odpovědnosti. A navíc by si připadala jako další zrádce, který taky utekl. Zahraniční studijní pobyt definitivně zrušila, zůstává doma.

„Někdy mám dojem, že Ondřej je několik různých lidí dohromady,“ popisuje svého kamaráda můj kolega Pavel. „Obdivuji ho, jak se stará o svoji postiženou sestru – každé ráno ji vozí do chráněné dílny, pak teprve jede do práce. Dokáže být velmi ohleduplný, když budete potřebovat pomoct, Ondra udělá, co může. Na druhé straně je neskutečně ambiciózní, ve všem, co dělá, musí být nejlepší a občas tím jde ostatním na nervy. A jednou za čas vyrazí na tah po nočních klubech, navazuje divoké krátkodobé známosti – jako kdyby potřeboval od všeho utéct. Přitom když potká holku, která se mu opravdu líbí, vždycky ze vztahu vycouvá.“

Slovenská psycholožka Jitka Prevendárová ve svém výzkumu z roku 1996 zjistila, že přes mnohé pozitivní vlastnosti mohou zdravé sourozence postižených dětí od dětství do dospělosti provázet i osobnostní a mezilidské problémy. Někteří mají, podobně jako Monika, zvýšený pocit odpovědnosti, jiní mají problém s nadměrnou identifikací s postiženým sourozencem, zejména v létech dospívání je provázejí pocity trapnosti, viny, studu. Cítí se pod tlakem rodičů, aby alespoň oni uspěli, ale zároveň vyrůstají s pocitem, že jsou rodiči přehlíženi. To vše může podstatně ovlivnit jejich dospělý život a volbu partnera.

Kritické chvíle

Markéta Štěpánová a Marek Blatný z Psychologického ústavu AV ČR v Brně se ve své nové studii zaměřili na dospělé sourozence (3 ženy a 3 muži) mentálně hendikepovaných osob. V rozhovorech je zajímalo, jak je tato rodinná zkušenost „vybavila do života“, jaké pozitivní dopady sami na sebe vnímají, kdy se cítili nejhůř a co jim pomáhalo psychické problémy překonat.

Vcelku podle očekávání si oslovení starší sourozenci vybavují jako první zátěžovou situaci narození postiženého bratra či sestry, které vnímali spíše v souvislosti se smutkem a trápením rodičů a se svojí bezmocí, protože jim neuměli pomoct. „Pamatuju si mamku pořád ve strachu,“ svěřuje se respondenta o pěti let starší než její mentálně postižená sestra. Na rozdíl od Moniky tahle mladá žena na krátký čas vycestovala studovat do Německa. „V tom Německu jsem byla taková osvobozenější. Pak jsem se vrátila zase do reality a strach, strach, strach – tady už někde se to začíná – není tak silnej ten strach, ale pořád v životě prožívám strach – nevím proč,“ říká.

„Když se mi narodila malá, tak jsem – kamarádky si o mě myslely, že jsem švihlá – furt jsem kontrolovala, jestli dýchá,“ přiznává jedna z respondentek a uvědomuje si, že i její matka mnohokrát za noc vstávala k mladší postižené sestře a kontrolovala, jestli je v pořádku.

Většina oslovených na jedné straně uvádí, že si váží rodičů za to, jak zvládali péči o sourozenci (přímo pečující osobou byla nejčastěji matka, ale jako ten, kdo rodinu psychiky podržel, kdo dokázal „vybalancovat“ vztahy mezi jednotlivými členy, je zmiňován i otec). Nicméně na druhé straně zdraví sourozenci cítili, že se jim rodiče méně věnují, resp. že více matčiny pozornosti poutalo hendikepované dítě.

V podobné situaci byl i Ondřej, o němž vyprávěl jeho kamarád. Matka se mu nejvlídněji věnovala ve chvílích, kdy se snažil převzít na sebe část starostí a péče o sestru. V určitých oblastech dospěl předčasně, v jiných zůstal dítětem i na prahu třicítky. Zdá se, že s podobnými situacemi se lépe vyrovnávají lidé, kteří mají ještě alespoň jednoho zdravého bratra či sestru a kamarády, s nimiž si v dětství mohli hrát.

Prakticky všichni oslovení si jako další kritický mezník uvědomují vlastní dospívání, pubertu. Zatímco doma bylo všechno v pohodě, každý si prošel obdobím, kdy se na veřejnosti za postiženého sourozence styděl, resp. bylo mu nepříjemné čelit otázkám a reakcím okolí na jinakost své sestry či bratra. Respondenti, které toto období zastihlo v 70. nebo 80. letech 20. st., soudí, že dnes je situace jednodušší – díky společenským změnám a větší integraci hendikepovaných je veřejnost mnohem více zvyklá na fyzickou či mentální „jinakost“, zatímco dříve byly rodiny, které měly postižené dítě doma místo v ústavu považovány za poněkud „zvláštní“. V reakcích sousedů i náhodných kolemjdoucích se mnohdy mísil soucit s nepochopením a nesouhlasem. „Lidem jsme byli spíš trnem v oku,“ soudí jedna z dotázaných.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 9/2009
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 1 / nových příspěvků: 1

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace