5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Vztah lékaře k pacientům? Někdy cynismus a rutina

Vztah lékaře k pacientům? Někdy cynismus a rutina

Autor: Ježek Martin | Datum: 3.2.2009 | Vydání: 2/2009

Vztah lékaře a pacienta je téma stále diskutované, citlivé a živé. Fakt, že pacient je seznámen s diagnózou a podepíše informovaný souhlas s léčbou, z něj ještě nečiní lékařova partnera, jak by se na první pohled mohlo zdát…

Představa pacienta jako sumy orgánů, které je třeba opravit, by měla být minulostí. V současnosti probíhá mezi lékaři diskuse o konfliktu mezi paternalismem a partnerstvím. „Od starověku až do 20. století lékař jednal s pacientem velmi paternalisticky, tedy stanovoval, co se bude dělat a co ne, jednal jako pater–otec,“ pozoruje přednosta Ústavu etiky 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy Marek Vácha a dodává: „Je třeba říci, že dříve to ve většině případů pacient vděčně přijímal – vždyť mnohdy neuměl číst ani psát a lékař byl autoritou nejen ve věcech medicínských, nýbrž i všeobecně lidských. V současnosti zdůrazňujeme spíše motiv autonomie – pacient má právo sám být architektem své terapie, má právo na volbu lékaře, nahlížení do své dokumentace, má právo žádat o vysazení či nenasazení léčby a podobně.“ V praxi však mnoho pacientů právě o takovou samostatnost nemá zájem, zejména lidé staří a s nižším vzděláním raději nechají rozhodnutí na lékaři. Nevadí jim paternalismus samotný, ale jeho určité projevy, spojené s přezíráním a arogancí u některých lékařů.

Mladí lékaři jsou podle něj vedeni ke vnímání nemocného v jeho biopsychosociálním kontextu, tedy nejen jeho soma, nýbrž i psýché. „S trochou neskromnosti si myslím, že na naší fakultě již jsou na kontakt s nemocným medici dostatečně psychologicky připravováni. Dostávají se do kontaktu s pacientem již v prvním ročníku, což je v této republice unikátní. V kursech anatomie se medici sice dozví mnoho nedocenitelných poznatků o lidském těle, ale to je jen část pravdy o člověku, kontakt s živým pacientem na lůžku pak již nemůže nikdy být vědecky neutrální. Jsem velmi rád, že se v našich nemocnicích stává standardem, že organickou součástí lékařského týmu se stává i psycholog nebo dokonce kněz.“

Nadšení v praxi chladne

Podle Marka Váchy se ze studenta po absolvování lékařské fakulty takzvaný lidský rozměr spíše ztrácí. Na fakulty přicházejí lidé ve veliké většině případů altruističtí, nadšení a toužící udělat něco dobrého. V průběhu studia však tento zápal poněkud ochladne. „Pak přijde praxe, kolotoč služeb, který ne vždy, ale často vede k vyhasnutí, a lékař může propadnout do cynismu a rutiny. Zajímavé ale je, že u řady lékařů dochází k opačnému procesu: s přibývajícími lety praxe přichází empatie a to, co by se snad nepřesně mohlo nazvat životní moudrost. U takového lékaře pak je radost se nechat léčit,“ zdůrazňuje Marek Vácha.

Tento odborník na lékařskou etiku však soudí, že empatii se lze naučit: „Ještě před nedávnem byli lékaři trénováni k tomu, aby léčili nemoci, dnes se znovu vracíme k tomu, že lékaři by měli léčit především pacienty, což je rozdíl.“

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 2/2009
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace