5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Zhloupneme kvůli počítačům?

Zhloupneme kvůli počítačům?

Autor: Jaroslav Petr | Datum: 2.11.2012 | Vydání: 11/2012

Vtipálci tvrdí, že když vypadne Wikipedia, klesne průměrné IQ v lidské populace asi o třicet bodů. Škarohlídi namítají, že nejde o vtip, ale o holou skutečnost. O tom, že informační technologie změnily náš svět, nepochybuje asi nikdo. Objevují se i tvrzení, že současné informační technologie zásadně mění lidský mozek, že prý přestává fungovat, jak by měl.

Zhloupneme kvůli počítačům?

„Něco se mi děje s mozkem. V posledních několika letech jako kdyby se mi přestavěly nervové obvody a přeprogramovala paměť,“ stěžuje si americký žurnalista Nicholas Carr. „Už nepřemýšlím tak, jak jsem přemýšlel dřív. Nejvíc je to patrné při čtení. Byla pro mě hračka ponořit se do knihy nebo dlouhého článku. Má mysl se zakousla do příběhu nebo do řetězce argumentů a já jsem trávil hodiny čtením dlouhých textů. To se mi teď povede málokdy. Po dvou třech stránkách mi začne mysl bloudit. Ztrácím klid, nedržím nit, hledám něco jiného. Soustředěné čtení, které mi bylo vlastní, se proměnilo v boj.“

Carr je přesvědčen, že zná viníka. Je jím internet. Pro žurnalistu představuje web nabitý informacemi doslova zlatý důl. Informace, které kdysi klopotně vyhledával v knihovnách a archivech, přicházejí najednou skoro samy. Shánění dat, které dříve zabralo dlouhé hodiny, zvládneme dneska za pár minut několika klinutími v internetových vyhledávačích.

I ve volných chvílích „brouzdáme“ internetem, nakukujeme do blogů a zpravodajských serverů, píšeme e-maily, díváme se na videa a posloucháme podcasty. A za všechny ty informační internetové „hodokvasy“ platíme. Internet mění způsob našeho myšlení, mění naše mozky a ty ztrácejí schopnost soustředění a rozjímání. Carr a spolu s ním mnozí další tvrdí, že informační technologie mění způsob, jakým čteme a přemýšlíme.

Vrozený talent ke čtení

Čtení nám není vrozené, i když při něm využíváme vrozené procesy, jež našim zvířecím předkům sloužily k jiným účelům. Tyto dávné dispozice ke čtení odhalil pokus, v němž byla paviánům promítána na obrazovku buď anglická slova tvořená čtyřmi písmeny, nebo skupiny čtyř písmen, jež neměly žádný význam. Když pavián určil správně slovo, byl odměněn drobným pamlskem. Když určil jako slovo nic neříkající skupinu písmen, nedostal nic. Některé opice se během této fáze experimentu naučily rozlišovat až 300 slov. Neznaly jejich význam, ale zapamatovaly si je. V další fázi pokusu vědci promítali paviánům slova a skupiny písmen bez významu, které opice nikdy předtím neviděly. Paviáni vybírali slova s úspěšností, jež byla daleko za hranicemi slepé náhody. Při předchozích testech zjevně „pochopili“ obecnější rysy – s trochou nadsázky by se dalo říci gramatická pravidla, jež odlišují slova od náhodného uskupení znaků.

O tom, že člověk tuto dispozici neztratil, ale naopak rozvinul, svědčí výmluvně rychlost, s jakou si lidé dokážou písmo osvojit. Jedním z názorných příkladů je vynález písma negramotným čerokíským stříbrotepcem Sequoyahem na počátku 19. století. V indiánské populaci, která do té doby neměla s psaním a čtením žádnou zkušenost, se nově vytvořené písmo rychle ujalo a rozšířilo. V první polovině 19. století Čerokíové vysoko převyšovali úrovní gramotnosti okolní bílé osadníky pocházející z kultur, kde má písmo tisíciletou tradici.

Hůře čteme – hůře myslíme

V „době papírové“, kdy jsme dostávali většinu informací v tištěné podobě, jsme podle Carra využívali dispozici ke čtení a psaní úplně jinak než dnes. Zatímco dříve jsme četli texty jako dlouhou linii, dnes čteme mozaikovitě. Skáčeme po stránce zobrazené na monitoru počítače, kloužeme pohledem po titulcích, hledáme odkazy a jejich prostřednictvím odbíháme od původního tématu bez toho, že bychom se k němu opět vraceli. Naše čtení přestalo být „cestou z bodu A do bodu B“ a proměnilo se v jakési nezávazné dětské poskakování.

Tištěná média bojují v konkurenci moderních informačních technologií o přežití. Některá si pro tento účel pořídila vlastní webové stránky, další už přestala vycházet v papírové podobě a na webu rychle přijala vzhled „klasických“ internetových zdrojů informací. Dokonce i mnohá přežívající „papírová“ média kopírují formát internetu. Titulky velkými písmeny se snaží strhnout naši pozornost. Spolu s obrazovým materiálem zabírá název na stránce často více místa než samotná zpráva. Ta musí být především stručná a krátká. Pokud už je text delší, je rozbit do spousty odstavců a prošpikován boxy, k nimž je možné si od souvislého čtení odskočit. I tištěné sdělovací prostředky tedy vybízejí k překotnému a povrchnímu klouzání a hledání stále nových cílů, jež vzápětí opouštíme, protože se bláhově domníváme, že najdeme něco lepšího, zajímavějšího.

Máme stále méně příležitostí k tomu, abychom se v klidu a soustředěně začetli do dlouhého souvislého textu. A když se nám taková šance nakonec naskytne, s hrůzou zjišťujeme, že ji nedokážeme využít. „Soustředěné čtení se příliš neliší od hlubokého přemýšlení. Když přijdeme o toto tiché hájemství nebo ho zaplníme balastem, obětujeme nejen něco ze sebe sama, ale také z lidské kultury,“ tvrdí Carr.

Na mělčině

Carr a spolu s ním mnozí další bijí na poplach. Miliony lidí čtou internetové servery, ale nikdo už netráví večery četbou Vojny a míru. Všichni si posílají esemesky, komunikují přes Facebook, nikdo už nenapíše skutečný dopis na několik stránek.

„Nadělá z nás Google hlupáky?“ ptá se Nicolas Carr a rezignovaně přikyvuje. „Naše schopnost učit se je narušena a naše znalosti zůstávají jen povrchní.“

Carr shrnul svá varování před neblahým vlivem informačních technologií na lidský mozek do knihy „Shallows: What the Internet is Doing to Our Brains?” (Mělčina: Co provádí internet s naším mozkem?). Kniha byla nominována na řadu významných literárních cen včetně Pulitzerovy ceny za rok 2011. Stal se z ní mezinárodní bestseller přeložený do několika desítek jazyků.

Mnozí srovnávají Carrovu Mělčinu s knihou Tiché jaro od Rachel Carsonové, která vyšla v roce 1962 a jejíž drtivá kritika bezohledného používání pesticidů se stala jedním z hlavních podnětů pro hnutí ochránců přírody. S odstupem času je zřejmé, že Tiché jaro nebylo bez chyb. Zástupy příznivců si však získala a její kritici dodnes riskují nálepku „zaprodanců chemického průmyslu“.

Těžko odhadnout, zda se Carrova „Mělčina“ stane biblí odpůrců nových informačních technologií a zda se jejím kritikům začne spílat do „zaprodanců počítačových firem“. Rozhodně však stojí za to, kritické hlasy vyslechnout. Ani Carrova kniha není bez chyb a její argumentace mnohde „uvízla na mělčině“.

Podle harvardského psychologa Stevena Pinkera se Carr a další kritici moderních informačních technologií míjejí s realitou. Není to poprvé, kdy se obáváme hrozeb, jež se nakonec ukážou jako liché. V 50. letech panovaly obavy, že se americká mládež promění pod vlivem akčních komiksů v generaci kriminálníků. Jenže místo toho kriminalita v USA klesla. Podobné obavy zavládly v 90. letech s nástupem videoher a místo vlny kriminality následoval opět významný pokles. Televize, tranzistorová rádia a video byly stejně jako rocková hudba a další fenomény vnímány jako předehra k intelektuálnímu poklesu západní civilizace. Objektivně měřené IQ však zaznamenává neustálý vzestup.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 11/2012 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (1 hlasů): 5, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace