5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Žiju napůl v době kamenné

Žiju napůl v době kamenné

Autor: Daniela Kramulová | Datum: 6.1.2009 | Vydání: 1/2009

Petr Jahoda na několik měsíců v roce vymění měkkou postel a teplou sprchu za život v divoké přírodě. Lákají ho vysoké hory stejně jako neprostupné džungle a kmeny, jejichž příslušníci chodí dodnes nazí, loví luky a šípy, používají kostěné a kamenné nástroje. Tvrdí, že mezi tamními šamany má několik opravdu dobrých přátel.

Jako kluk jste patříval k trampům, co v pátek vyrazili na víkend do lesů. Patřilo cestování do dalekých zemí už tenkrát k vašim snům?

Za komunistů jsme o něčem takovém snad ani snít nemohli. Moc cestovat nám nedovolili, bez problémů jsme mohli jen do Rumunska, Polska, Východního Německa. Ale třeba právě to Rumunsko bylo nádherné. Po listopadu 1989 se naštěstí všechno změnilo a, jak se říká, svět nám ležel u nohou. Najednou jsme mohli, kam jsme chtěli, no a tak jsem začal jezdit a nenabažil jsem se té volnosti doteď. Cestování naplňuje můj soukromý i pracovní život. Když vyrůstáte v kleci, umíte si svobody setsakramentsky vážit. Zorganizoval jsem několik výzkumných cest k divoce žijícím domorodým kmenům, do vysokých hor i za polární kruh, k tomu pracuji v cestovní kanceláři jako vedoucí náročných komerčních expedic. Jsou roky, kdy jsem v republice necelé tři měsíce, a to ještě ne vcelku. Hodně z toho zabere průvodcovská činnost, ale často na sérii komerčních expedic navazuje nějaká moje soukromá. S lidmi – nerad používám slovo klient – se zpravidla zastavím až tam, kam už si troufnu jen sám. Cítím za ně velkou odpovědnost a netroufnu si s nimi do skutečného extrému. Na to, abych dělal jen vlastní projekty, nemám dost peněz. Vlastně proto jsem vůbec začal komerční expedice pořádat, abych se mohl na svoje oblíbená místa vracet a pokračovat, kde jsem přestal. Z platu soustružníka jsem na to opravdu neměl… Teď, skoro po dvaceti letech na cestách, bych se chtěl propracovat k opačnému poměru a být více doma. Přece jen mě „na stará kolena“ začalo lákat i jiné dobrodružství, jako třeba rodina, děti…

Z pohledu běžného člena západní civilizované společnosti působíte trochu jako dobrodruh. Proč vám tohle označení vadí?

Kdesi na začátku mého cestování byla hlavní motivací romantická představa dobrodružství. Jenže pak jsem začal jezdit za přírodními národy a dosáhnout cíle cesty bylo spojené s mnoha nepředvídatelnými problémy a riziky. Najednou toho dobrodružství začalo být moc a já jsem si začal uvědomovat, že je skutečné, ne takové to koupené a vyumělkované nebezpečí. Dnes pro mne znamená především problém, se kterým se musím vypořádat. Dobrodružství už dávno není cílem, ale prostředkem, jak se k němu dostat. I vnímání rizika se na cestách mění. V civilizaci se riskuje mnohem snadněji. Když jsme třeba na Papui hluboko v džungli, může být otevřená zlomenina smrtelným úrazem. Doprava k nejbližšímu lékaři, je-li vůbec možná, může trvat několik dní. A to se pořád dostanete jen do venkovské nemocnice s minimálním vybavením. V Evropě pro vás kamkoli přiletí vrtulník a za pár minut jste v moderně vybavené nemocnici a v péči vysoce kvalifikovaných lékařů. Myslím si, že riskovat by měl člověk jen tam, kde je to nezbytně nutné, a ne pro zábavu, jak se dnes stává moderním.

Před časem jsem o riskování mluvila s horolezkyní Soňou Boštíkovou. Tvrdila, že v horách zahyne víc mužů horolezců nejen proto, že jich prostě leze víc než žen, ale i proto, že chlap má větší tendenci podcenit riziko a snaží se dosáhnout cíle, i když ví, že se mění počasí a budou problémy. Není to na expedici do vzdálených míst, kam má člověk šanci dostat se třeba jen jednou za život, podobné?

Jo, riziko a cíl, to nikdy nejde dostat do rovnováhy. Hranice rizika se mění s odpovědností. Odpovědnost jen sám za sebe posunuje hranice rizika na maximum. Odpovědnost za lidi, které máte rádi a jsou doma, člověka zastaví o pár metrů dříve. Odpovědnost za kamarády, kteří jsou s vámi, takřka svazuje ruce. Také zkušenosti vás dost brzdí. A nakonec přichází ta věčná nejistota. Bylo nutné se vrátit? Když se vrátíte, nikdy se nedozvíte, bylo-li to skutečně nutné. Já jsem se zatím vrátil dvakrát. A když tu pořád ještě jsem, říkám si, že asi tu míru rizika odhadnout umím. Před podobným rozhodnutím jsem stál naposled v srpnu. Nakonec jsem se rozhodl se skupinou pokračovat ve výstupu na Carstenszovu Pyramidu, nejvyšší horu Austrálie a Oceánie. Doteď z toho mám nepříjemný pocit. Celý kopec byl zaledněný, na hřebeni jsme chytili nárazový vítr kolem 100 km v hodině. Znám ten kopec dobře, nikdy jsem tam nic takového nezažil ani jsem o tak špatném počasí neslyšel. Všechno hovořilo pro návrat. Hodinu jsme schovaní za kamenem čekali na vývoj počasí. Za celou dobu se nezměnilo, což se dalo vyhodnotit i pozitivně. Rozhodl jsem pokračovat. Ten výlet stál každého moc peněz, času i odříkání. Měli jsme jen jeden pokus. Lidi byli prima – Jihoafričan Rafal, čínský Američan Steven a srbský muslim Basar. Přijeli sem z různých částí světa a teď čekali na to, co řeknu. A byli připraveni to respektovat. I proto jsem se rozhodl výstup zkusit. Klaplo to. Ale co kdyby ne? Všichni byli horolezci, uměli si tu situaci vyhodnotit sami, ale odpovědnost, minimálně ta morální, by byla stejně na mně. Jenomže za týden treku už byli víc než klienti. Byli to kamarádi. A věděl jsem, že nemám právo jim říct: na tenhle kopec nevylezete. Tak jsem řekl jen: jdeme, ale jak se mi to přestane líbit, bez řečí okamžitě zpátky. Za hodinu se počasí maličko zlepšilo, právě jsme dorazili na vrchol. Později v Base Campu mi Steven řekl, že se nahoře právě naklonil k Rafalovi aby mu řekl, že půjdou dolů. Věděl, že na to čekám. A to má Steven dohodu s manželkou, že každý kopec zkusí jen jednou! Do dokončení projektu 7summits mu chyběl už jen Carstens a Vinson v Antarktidě. Byl by zahodil všechno, jen aby mne nedostal do problémů…“

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 1/2009
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace