5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Život s pocitem viny

Život s pocitem viny

Autor: Daniela Kramulová | Datum: 29.9.2011 | Vydání: 10/2011

Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života – to je motto knihy Osamělost prvočísel mladého italského fyzika a spisovatele Paola Giordana. Dětství zatížené pocitem viny spoutává osobnostní vývoj, komplikuje vztahy v rodině, ke kamarádům i partnerům.

Život s pocitem viny

Ten pocit známe asi všichni. „Nepřijetí svého jednání, způsobu, jakým jsme vyřešili určitou situaci, nepřijetí sebe sama. Hluboký nesoulad mezi představou o tom, kdo jsem a jak bych se měl ideálně chovat – mezi tím, co by bývalo bylo správné, a tím, co jsem reálně udělal,“ tak charakterizuje pocit viny klinická psycholožka Zora Dušková, ředitelka Dětského krizového centra (DKC). Výsledkem pocitů viny je podle ní silná intrapsychická tenze a pocity úzkosti.

Mnohé děti přitom trpí pocitem viny proto, že nedostály povinnostem, úkolům či rodičovským ambicím, jež na ně otcové a matky naložili, aniž by si uvědomili, že přesahují fyzický, psychický či intelektový potenciál jejich potomka – jako v případě Mattii a Alice, hrdinů románu, jehož filmová podoba právě přichází do českých kin. Úvodem k dalšímu povídání s odbornicí DKC je krátká ukázka z Osamělosti prvočísel.

Otec už byl doma, dřív než obvykle. Když ho slyšel zvýšit hlas, zarazil se, váhal, jestli má projít obývákem a přerušit rozhovor rodičů, nebo má zase odejít a vrátit se, až když ze dvora uvidí, že světlo v pokoji zhaslo.

„…mi to nepřipadá správné,“ uzavřel otec svou řeč vyčítavým tónem. „No jasně,“ odsekla Adele. „Ty radši děláš jakoby nic, předstíráš, že se nic divnýho neděje.“

„A co se děje?“

Následovala odmlka. Mattia si dovedl představit svou matku, jak vrtí hlavou a křiví koutek úst, jako by říkala, s tebou je to marný. „Co se děje?“ opakovala s důrazem na každou slabiku. „Já ne…“ Jeho matka často opouštěla věty v polovině, skoro jako kdyby zapomínala jejich konec, zatímco je vyslovovala. Ta přerušení zanechávala v jejích očích a ve vzduchu prázdné bubliny a Mattia si pokaždé představoval, že je propíchne prstem a ony splasknou.

„Děje se to, že si vrazil nůž do ruky před všemi spolužáky. Děje se to, že jsme uvěřili, že ty časy už jsou za námi, ale zase jsme se spletli,“ navázala matka.

Zjištění, že mluví o něm, v Mattiovi nevyvolalo žádnou reakci, pocítil jen slabou výčitku, že tajně poslouchá rozhovor, který by neměl slyšet.

„To ale není důvod jít si promluvit s profesory za jeho zády,“ řekl otec, ale pokornějším tónem. „Už je dost velký, má právo být u toho.“

„Sakra, Pietro,“ vybuchla máma. Nikdy mu neříkala jménem.

„O tohle tady nejde, copak to nechápeš? Přestaň se laskavě k němu chovat, jako by byl…“

Zarazila se. Ticho zůstalo viset ve vzduchu jako elektrostatický náboj. Mattiovými rameny projel nepatrný záchvěv.

„Jako by byl co?“

„Normální,“ přiznala se máma. Trochu se jí třásl hlas a Mattia se v duchu ptal, jestli pláče. Ostatně, od onoho odpoledne plakala často. Většinou bezdůvodně. Občas plakala, protože maso, které uvařila, bylo tuhé, nebo protože rostliny na balkoně zamořili paraziti.

Ať byla příčina jakákoli, její zoufalství bylo stále stejné. Jako kdyby se stejně už nedalo nic dělat.

Příliš mnoho odpovědnosti

Nejde jen o tohoto knižního či filmového hrdinu. „Setkáváme se s rodiči, kteří vůbec nemají odhad, co je přiměřenou zodpovědností, kterou by na dítě určitého věku měli vložit. Děti jsou často zatěžovány povinnostmi, které nemohou unést. Chce se po nich zralejší chování, než jaké dokáže sám rodič. Rodičům se například nechce omezit uspokojování svých potřeb, a tak přenesou odpovědnost za mladší dítě na staršího sourozence a po něm chtějí, aby se svých her, zábavy a kamarádů vzdal. Když se dítě zachová jako dítě, nedostojí nepřiměřené odpovědnosti a selže, je za to potrestáno nejen svými pocity viny, ale i okolím,“ konstatuje psycholožka Dušková.

Uspokojit rodiče, udělat jim radost a být pochválený – to je zejména pro mladší děti velmi silná, možná rozhodující motivace. Ne vždy se jim to povede a jsou zklamané. Podle Zory Duškové není nutné taková selhání příliš „rozmazávat“ – ostatně ani nám dospělým se vždycky všechno nepodaří. Taky se nám do leckterých povinností nechce a odložíme je na příště nebo tak trochu zakamuflujeme, že jsme se z nich vyzuli – jenže my, na rozdíl od našich potomků, už nad sebou nemáme žádnou vnější kontrolu, žádnou kárající autoritu, která okamžitě zjistí, že v dětském pokoji je nepořádek, koš není vysypaný a kytky zalité.

Navíc ve složitých situacích na sebe někdy dítě samo bere příliš velkou odpovědnost – za spokojenost rodičů, za štěstí toho, který zůstal opuštěný, či za bezpečí matky v rámci domácího násilí. Dítě se snaží chovat zraleji a odpovědněji než dospělí, jenže nemá nástroje, jimiž by mohlo situaci ovlivnit – takže zcela zákonitě selže a propadne se do pocitu selhání a viny.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 10/2011 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace