5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál   Ročník 2015 Ročník 2014 Psychologické kurzy Státy, města, oceány Levné učebnice

Portál.cz > Časopisy > Rodina a škola > Ukázky > Maturity kdysi a dnes

Maturity kdysi a dnes

Autor: Veronika Válková | Datum: 6.6.2012 | Vydání: 6/2012

Státní maturity jsou v posledních letech velmi přetřásaným tématem. Stojí neúnosné množství peněz, bezohledně nabourávají školní rok, zkracují o několik týdnů výuku v maturitních ročnících a vysoké školy o jejich výsledky nejeví zájem. Co je špatně? A není na nich náhodou také něco dobře?

Maturity kdysi a dnes

Už je to pěkných pár let, co jsem touhle dobou potkala svého spolužáka ze základní školy. On už měl po maturitě, já byla na svaťáku.

„Jaký to bylo?“ vyzvídala jsem hned.

„Brnkačka,“ kasal se Honza. Což jsem mu pochopitelně nevěřila.

O týden později jsem měla po maturitě i já.

„Jaký to bylo?“ ptala se mne spolužačka, kterou zkouška dospělosti teprve čekala.

„Brnkačka,“ chvástala jsem se. Což mi pochopitelně nevěřila zase ona.

Jak to tedy vlastně bylo? Byla maturita brnkačka, nebo ne? Zpětně musím přiznat, že… byla. Ta vlastní zkouška, ta už opravdu ano, ovšem to, co jí předcházelo, v žádném případě.

Aby byla maturita brnkačka

- od září jsme uháněli profesory, aby nám dali maturitní otázky

- když jsme je z dějepisu dostali až v lednu, byli jsme na mrtvici, že to nestihneme

- každou otázku (4 x 30 = 120) jsem si vypracovala sama – načetla literaturu, vypsala, přepracovala, přepsala, podtrhala, vybarvila; nic jsem si od nikoho nekopírovala, protože jsem se bála, že tam bude mít chyby a že když si to neudělám sama, nebudu to tak dobře umět

- měla jsem rozpočítáno, kolik otázek musím zpracovat každý víkend od října do dubna včetně, a když jsem to někdy nestihla, příští víkend jsem si to poctivě napracovala

- s přítelem jsme randili tak, že mne doučoval matematiku, ze které jsme maturovali povinně

- na svaťák jsem šla s tím, že mám všechny otázky zpracované a jeden předmět už také kompletně naučený

- o svaťáku jsem se šrotila deset hodin denně

- summa summarum jsem přípravou na maturitu strávila celý poslední ročník gymnázia

No to se to potom maturovalo! Když jsem v euforii a nejlepším možným způsobem zúročené celoroční dřiny vyhopkovala se samými jedničkami ze dveří gymnázia, ani ve snu by mne nenapadlo, že se tam za čtyři roky vrátím jako profesorka na částečný úvazek a že si tu maturitu ještě někdy zopakuji. A nejednou. Takže můžu srovnávat, jak se maturity za to necelé čtvrtstoletí změnily.

1989 – pět předmětů, sedm zkoušek

Já jsem maturovala jako poslední „komunistický“ maturant. Málem jsme neměli maturitní ples, protože zrovna probíhal Palachův týden. My a ročník před námi jsme byli tzv. nová koncepce. Měli jsme nové učebnice (horší) a nové maturity (náročnější). Pamětníci mne mohou opravit, ale myslím, že od zavedení čtyřletých gymnázií komunisty (čímž začala degradace gymnaziálního studia a maturitních zkoušek vůbec) jsme byli jediné dva ročníky, které maturovaly povinně z pěti předmětů, a to z češtiny, ruštiny, matematiky, odborného předmětu a volitelného předmětu.

Pro mladší čtenáře vysvětlím, co to byl odborný předmět na gymnáziu. Soudilo se, že gymnaziální vzdělání je natolik obecné, že maturant je do praxe nepoužitelný. Což je v zásadě, naši maturanti prominou, pravda i dnes. A tak k onomu všeobecnému vzdělávání od druhého ročníku přibylo ještě odborné zaměření, každé gymnázium to mělo trochu jiné: elektrotechnika, strojírenství, ekonomika, kulturně-výchovná činnost atd. A z tohohle předmětu, který byl dvouhodinový a který si člověk většinou ani nemohl svobodně vybrat, se také povinně maturovalo.

Čtyři předměty z pěti byly tedy určené, pouze jeden si student mohl volit. Celkem jsme absolvovali sedm zkoušek. Tři písemné (čeština, ruština, matematika) a čtyři ústní (čeština, ruština, odborný předmět, volitelný předmět).

Odmaturovali jsme v ročníku všichni. Někteří si dokonce vzali dobrovolně matematiku ještě ústně, to mohli, pokud si chtěli vylepšit známku, když se jim nepovedla písemka.

1993 – čtyři předměty a písemka jen z češtiny

Když jsem se o čtyři roky později vrátila na gymnázium jako profesorka, maturovalo se opět pouze ze čtyř předmětů. A písemná práce? Jen jedna. Z češtiny. Dodnes nechápu, proč za socialismu měl být student schopen z ruštiny prokázat i schopnost písemného projevu, zatímco z angličtiny, němčiny, španělštiny či francouzštiny to zapotřebí nebylo. Takže moji třeba jen o dva roky mladší kolegové na univerzitě už měli mnohem jednodušší maturitní zkoušku než já, ale její platnost zůstala stejná.

2011 – státní maturity

Loni se poprvé maturovalo podle úplně nového modelu. Maturita se rozdělila na státní či společnou část a školní či profilovou. Stálo to miliardy a byly o tom popsány tuny papíru. Když se nad tím zamyslím kolem a kolem, státní maturity tady byly už před rokem 1989. Nemusel k tomu existovat Cermat, nemusely k tomu být do škol dodávány drahé DDT (jazykem Cermatu datové digitalizační stanice, chápejte počítač se speciálním programem a šikovný rychlý scanner; mimochodem vzpomínáte na stejnojmenné hnojivo?) a nemusela být zajišťována rozvážka zaplombovaných beden se stohy testů. Stačil rozhlas a propiska. V konkrétní hodinu byla vyhlášena témata prací a zveřejněny příklady. Napsalo se to křídou na tabuli, opsat si zadání na papír tehdy zvládl každý maturant… Vlastně i před rokem 1989 existovalo rozdělení na „společnou či státní“ a „profilovou“ zkoušku. Písemky byly společné, státní, centrálně zadávané, a otázky k ústním maturitám si připravovala každá škola sama.

Neznamená to, že bych byla proti principu státních maturit. Jejich hlavním důvodem má být zajištění určité objektivity u maturit, jisté srovnání, nastavení laťky. Pro to jsem všemi deseti. Moji spolužáci z vysoké se z části rozprchli učit po různých středních školách a historky, které nosili od maturit zejména na těch soukromých, mi řádně hýbaly žlučí. Jednička se dávala třeba proto, že „ona ale Markéta kamarádí s Dominikou a Domča dostala jedničku a Markétě by to bylo líto“ nebo že „dneska jsme ještě žádnou jedničku nedali“. Argument, že „dnes jsme také nedali žádnou pětku“, neobstál. Jsem pro, aby se nastavila úroveň, které musí maturant dosáhnout, jsem pro, aby mizerné školy, které tuhle laťku podlézají, zanikly.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Rodina a škola č. 6/2012 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (1 hlasů): 5, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Schola pragensis Rozumíme penězům Čtěte nás online! Všechny učebnice pro základní a střední školy