5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál   Ročník 2015 Ročník 2014 Psychologické kurzy Státy, města, oceány Levné učebnice

Portál.cz > Časopisy > Rodina a škola > Ukázky > České děti nečtou. Co s tím uděláme?

České děti nečtou. Co s tím uděláme?

Autor: Marie Těthalová | Datum: 9.3.2011 | Vydání: 3/2011

Neumím si představit, že bych nečetla, knížky jsou mí „kamarádi do deště“ i zdroj spousty informací. Proto mě smutně překvapil mnohokrát zmiňovaný výsledek testů PISA, který odhalil, že naši školáci nedokážou pochopit smysl psaného slova.

České děti nečtou. Co s tím uděláme?

Moc se mi nechce analyzovat, co vedlo k tak smutnému výsledku. Spíš si říkám, že je na čase přemýšlet, jak z toho ven, jak děti vrátit zpátky ke knihám. A přemýšlet, co knihy znamenají pro nás samotné. Spisovatelka Jana Šrámková, která v nakladatelství Labyrint vydala knihu Hruškadóttir, za niž získala Ortenovu cenu, říká, že pro ni osobně četba znamená opravdu hodně. „Čtení je pro mě způsobem vztahování se ke světu – ohledáváním terénu, zjišťováním jeho možností, rozkrýváním nečekaných prostorů, pohledem z nových úhlů. Knihy jsou pro mě především zážitkem jazyka, imaginace, hravosti a spontaneity, ale zároveň preciznosti. Nerozšiřují jen obzory vědomostní, ale i emocionální, obecně lidské, učí mě vnímat. A to vše velmi bezbolestnou, ba strhující formou.“ Knižní redaktorka Alena Pokorná, která vede ediční řadu dětské literatury v Argu, mluví o knihách jako o zážitku. „Můžu se přenést do jiného světa a tam si prostě být,“ usmívá se. „Můžu prožívat příběh knihy, ztotožnit se s ním nebo se na něj dívat zvnějšku a nějak ho posuzovat. Když čtu, mohu trávit čas sama se sebou, přemýšlet o tom, co mi příběh dává a jestli bych ho prožívala podobně.“ Její kolegyně Zdenka Křikavová, která se knihám z Arga stará o propagaci, zmiňuje v souvislosti s knihami útěk z reality. „Ať už ráno v tramvaji, nebo večer cestou zpátky, pořád mám s sebou knížku.“ Pavlína Hublová, která učí na jedné pražské škole druháky, doplnila debatu o významu knížek o svůj pohled. „Samozřejmě čtu ráda, i když na to v poslední době nemám příliš volného času. Líbí se mi, když se mohu stát někým jiným, být v jiném prostředí, v jiné době a zažívat dobrodružství, která mě v běžném životě asi nepotkají. Mám ráda ty chvilky, kdy jsem jen já sama s hlavní postavou, dýchám za ni, držím jí palce, usmívám se, když je šťastná, nebo mi je úzko, když není vše tak, jak bych si představovala.“

Co způsobilo, že naše děti nemají vztah ke knihám tak silně „pod kůží“ jako ony? Může za to věda a technika? Jana Šrámková si myslí, že to není hlavní důvod. „Věda a technika se rozvíjejí, co je svět světem, a vyprávění příběhů ani umění obecně ještě nezahubily. Ba naopak, poskytují mu stále nové a nové platformy. Jistě lze uprostřed dnešní nabídky trávení času knihy snadno opominout, a je proto třeba dětem pomáhat hledat k nim cestu. Ale není myslím vhodné vnímat celou věc tragicky. Pro čtení se musí nadchnout, nikoliv k němu nutit. Špatné čtení, neochotné, bez porozumění, není dobré vůbec k ničemu, snad jen kazí oči.“ Alena Pokorná obohacuje debatu o další postřeh. „Děti dnes tráví hodně času samy a musejí se zabavit samy. A co je jednodušší než zapnout televizi nebo počítač. Ptala jsem se své dcery, která chodí do primy víceletého gymnázia, jak jsou na tom její spolužáci se čtením, a říkala, že děti, které moc nečtou, tráví spoustu času na Facebooku.“ Weby, kde mladí lidé a často i malé děti sdílejí své zážitky a píší si o všem podstatném i nepodstatném, jsou možná jednou z forem úniku. Ovšem ne tak kulturního, jako je začtení se do napínavé knihy.

Zpátky ke knihám

Jak vrátit děti zpátky ke čtení? „Začíná to už doma, přístupem rodičů. Z různých výzkumů víme, že z dětí, kterým rodiče četli, častěji vyrostou čtenáři. Také je dobré si s dětmi povídat o tom, o čem jsme četli, sdílet svoje zážitky. A dětem nemusíme jen číst, můžeme jim i vyprávět příběhy, které nás napadnou, mluvit s dětmi o všem možném. Svoji roli hraje i škola; literatura tam hraje velmi malou roli,“ konstatuje Alena Pokorná. Její dojem mohu jen potvrdit; málokde se děti vedou k tomu, aby si čtení užily, ale učí se spoustu faktů o spisovatelích a pak píšou různé reflexe, ovšem musejí dodržet zadaný formát. Pavlína Hublová ovšem své žáky vede jinak. „Předně jsme začali už od první třídy. Zpočátku se jednalo o jednoduchou orientaci v textu a výběrové čtení (najdi slovo…, najdi pojmenování pro…, najdi dvě slova, která…). Později se přidaly otázky k textu, které jsem velmi rychle přenechala dětem – využívám návodná slovíčka (kdy? kde? kdo? co? kolik? apod.), která ukazují směr, jakým by otázky mohly směřovat. Ve druhé třídě je už seznamuji s náročnějšími otázkami, které děti vybízejí k hlubšímu zamyšlení nad textem, k porovnání jejich osobních zkušeností s textem, k předvídání budoucího děje apod. Současně pravidelně každý týden věnujeme jednu hodinu improvizované čtenářské dílně. Zde děti pracují se svou knihou. Každá lekce je zaměřena na nějaký detail, který záměrně žáci v čteném textu vyhledávají, např. vlastnosti jedné z postav, zvuky a vůně prostředí (vcítění se do postavy „Co by asi postava cítila a slyšela?”), umístění děje v čase apod. Domnívám se, že vše doplňuje vychovatelka ze školní družiny, která s dětmi chodí pravidelně dvakrát měsíčně do nedaleké městské knihovny, kde si děti povídají s paní knihovnicí o nových knížkách a mají možnost vybrat si četbu podle svého uvážení,“ vysvětluje učitelka, jak rozvíjí vztah svých žáků ke knihám.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Rodina a škola č. 3/2011 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Schola pragensis Rozumíme penězům Čtěte nás online! Všechny učebnice pro základní a střední školy