5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál   Ročník 2015 Ročník 2014 Psychologické kurzy Státy, města, oceány Levné učebnice

Portál.cz > Časopisy > Rodina a škola > Ukázky > Demokracie je, když se demokrati hádají

Demokracie je, když se demokrati hádají

Autor: Michaela Dvořáková | Datum: 25.1.2006 | Vydání: 1/2006

Výchova demokratického občana je pokládána za jeden z nejdůležitějších úkolů školy. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání považuje občanskou kompetenci za klíčovou - tedy takovou, k níž má směřovat působení všechpředmětů. Škola musí zařazovat tematiku demokratického občanství také jako průřezové téma a ještě jako vzdělávací obor (tedy zhruba řečeno vyučovací předmět). Že jde o cíl dobrý, o tom by málokdo pochyboval - jak ho ale dosáhnout?Největší autoritou je pro děti prezident, je podle nich odpovědný úplně za všechno.

Možná nejvýznamnějším převratem v pedagogice ve druhé polovině 20. století bylo znovuobjevení významu toho, jak dítě přemýšlí a co ví o světě, pro úspěšnost učení. Ukázalo se, že děti například často přicházejí do vyučování sesvými více či méně určitými představami o fungování lidské společnosti. Jejich názor může být poměrně odlišný od pravdy - nebo přesněji od toho, co většina z odborníků za pravdu považuje a co chce škola děti naučit. Dětsképojetí světa většinou neustoupí jednoduše tomu, co žákům předkládá učitel nebo učebnice. Pokud učitel nepracuje s dětskými představami, výsledky jeho vyučování mohou být dosti smutné. Někdy informace ze školy dítěti slouží ktomu, aby obstálo u zkoušení, ale pro"skutečný život"si ponechává své názory. Jindy si spojí své představy a školní poznatky do velmi originálního, skutečnosti málo odpovídajícího obrazu.

Postupy, nebo hodnoty?

Z právě popsaného pojetí učení, zvaného konstruktivismus (viz Mozek, učení a školní vzdělávací program, Rodina a škola 4/2005), vyplývá, že před vývojem vzdělávacího programu je třeba znát hodně o tom, jak si děti představujífungování demokratického státu, jak rozumějí politickým strukturám či občanství. Už několik desítek let badatelé studují, jak v závislosti na psychickém vývoji mladého člověka probíhá jeho zapojování do politického života(politická socializace). V posledních letech také proběhla řada šetření zjišťujících úroveň znalostí o demokracii a občanských postojů mladých lidí, zejména velký výzkum Mezinárodní asociace pro hodnocení výsledků vzdělávání.Pedagogické výzkumy však obvykle zjišťovaly znalosti žáků opouštějících základní školu a nezabývaly se mladšími dětmi, které se o demokratickém občanství teprve začínají učit. Jejichž postoje a pojetí by se přitom mohly státvýchodiskem pro návrh vhodných činností výchovy k občanství. Je známo, že děti na prvním stupni základní školy se od svých starších spolužáků odlišují velkou konkrétností myšlení, což značně ovlivňuje jejich učení ve škole.Zahraniční výzkumy jsou pro nás užitečné jen částečně, protože konkrétní politické systémy různých zemí se různí (demokratické země mohou mít například prezidentskou nebo parlamentní formu vlády), a to může ovlivňovat představydětí. Celé je to ještě komplikováno tím, že v názorech o uspořádání společnosti se ani dospělí často neshodnou na konkrétní náplni důležitých pojmů. Určitá část veřejnosti včetně některých odborníků si u nás myslí, žedemokracie znamená hlavně postupy (například: komunisté byli řádně zvoleni do parlamentu, proto je potřeba je respektovat jako každou jinou stranu), podle jiných v demokracii jde o určité hodnoty (komunisté přestavují zločinnýsystém, proto nepatří do demokratického politického systému, ať si je volí sebevíc lidí).

"Pán Bůh a pan prezident"

Co tedy můžeme říci o představách mladších školáků o státu a politice? Z předběžných výzkumů se ukazuje, že - ačkoli politologové charakterizují Českou republiku jako parlamentní systém - v očích dětí je ústředním aktérem"pan prezident", o kterém buď nemají představu, co dělá, ale častěji si myslí, že dělá úplně všechno. Je nezpochybnitelnou autoritou nejen výkonnou, ale zákonodárnou. Osmiletá Klára uvádí, koho musejí poslouchat děti:"Rodiče, učitele, vychovatelky, Pána Boha a pana prezidenta."Jeho moc pochopitelně sahá i za hranice politické sféry, takže podle Bena vstupujícího do prvního ročníku základní školy do prezidentské agendy spadá i to,"kolik peněz budou dostávat lidi, ale jenom Češi". Špatný prezident se pozná podle toho, že používá peníze, nad kterými vládne, pro svoje pohodlí, správně by z nich totiž měl platit věci pro lidi. Dobrý prezident ví io rodinách, které potřebují finanční pomoc, a posílá nebo půjčuje jim peníze.

Pojetí státu u dětí je tedy silně personifikované a koncentrované do jeho symbolického představitele. V této souvislosti se nemůže nevybavit Pražský hrad majestátně se tyčící nad Prahou a tak trochu i nad celou zemí iklasická podoba české školní třídy s portrétem státníka (zatímco ve Spojených státech, které mají prezidentský systém, je symbolem státu ve škole spíše vlajka). Také učebnice - například při výkladu českých dějin ve vlastivěděv 5. ročníku - zmiňují a zobrazují z politiků hlavně prezidenty. (Pro zajímavost: víte, kdo byl první premiér Československa nebo kdo jsou v tuto chvíli předsedové obou parlamentních komor, nejvyššího a ústavního soudu?) Zřejměse tedy dělá leccos pro to, aby se toto personifikované pojetí státu v dětech posílilo. A protože představy a postoje, které si utváříme v prvních letech života, nás mnohdy ovlivňují až do dospělosti, nevěří mnozí dospělí vevýznam parlamentu, nechodí volit a v nouzi se obracejí na prezidentskou kancelář.

Policie je stát

V dětských představách jsou někdy přítomni prezidentovi pomocníci - ministři, kteří panu prezidentovi radí, chrání ho,"vyplňují důležité papíry, sedí a píšou u počítače a taky zvedají telefony, občas musejí naporadu". Zde se asi spojuje obraz vlády s obrazem činnosti rodičů nebo jejich šéfů. Ostatně podobně nekonkrétní představu o věcné náplni práce mají překvapivě i starší děti nejen v případě někoho tak vzdáleného, jako jeministr, ale i vlastních rodičů. (Zkuste se svého školáka zeptat, odkud pocházejí peníze, které dostáváte ve výplatě, a na čem závisí její výše.) Někdy je práce vlády/ministrů spojena s představou zajištění konkrétních služeb vobci ("rozhodují, co se bude stavět"-"aby se udělal semafor"-"zachraňují naše město", uvádějí třeťáci ze západních Čech).

Američtí výzkumníci uvádějí, že konkrétního a egocentrického pohledu na politiku s tendencí uvažovat o státu či vládě jako o souboru konkrétních, hmatatelných služeb se zbavují děti pomalu až v průběhu docházky na druhýstupeň a teprve kolem věku 15 let se jejich přemýšlení o politice kvalitativně mění. To odpovídá skutečnosti, že přechod od konkrétního k abstraktnímu myšlení probíhá velmi pozvolna a mnoho lidí i ve vyšším věku myslí častovelmi konkrétně. Zastupitelé - poslanci - v představách mladších školáků nevystupují, občas děti zmiňují soudce. Stát a jeho autoritu však zosobňuje často blízká a konkrétní moc - policisté. Jejich vztah k ostatním složkámstátní moci není zřetelně vymezený, ačkoli je jasné, že jinak velké a nezpochybnitelné pravomoci policie omezuje - jak jinak - pan prezident a také"nejvyšší šéf policie".

Házet rajčaty se nesmí

Děti mají poměrně záhy pojem demokracie spojen s představou voleb, ve kterých ovšem zase podle mnoha dětí jde o to zvolit prezidenta ("aby se nevybral někdo lidem nesympatickej"). Není příliš jasné, že při volbáchmůžeme vyjádřit svou představu o tom, co má vláda dělat. Část dětí nevidí žádnou možnost občanů ovlivňovat"ty nahoře". Podle jiných dětí mohou lidé"napsat prezidentovi","poradit politikům".Často uváděným způsobem, jak lze zasáhnout do rozhodování vlády, jsou protesty, demonstrace, vzpoura, stávka. Hezká je konkrétní, až vizuální představa demokracie, v níž"lidé něčemu zabraňují s českou vlajkou",chladný realismus zaznívá v názoru, že ovlivnit vládu lze bohatstvím - oba výroky pocházejí od druháků. Třeťák Matěj říká, že"demokracie je vzbouření". V demokracii se protestovat smí - psát a říkat se smí cokoli,"házet rajčata už ne", násilí povolené není a"všechno změnit se také nesmí". Zde se potvrzují názory odborníků, že výchova k občanství ve škole začíná tam, kde se naučíme, že se můžeme shodnout, že seneshodujeme. Sporné ovšem je, zda je toto poznání oprávněné různosti názorů jen východiskem pro dojednání společné pozice, anebo můžeme spolu žít a zachovat si přitom na důležité věci rozdílné pohledy.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Rodina a škola č.1/2006
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Schola pragensis Rozumíme penězům Čtěte nás online! Všechny učebnice pro základní a střední školy